ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1661.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1661/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce A. Ž. , zastoupeného JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 39/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 204/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012, č. j. 58 Co 183/2010 – 120, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v tomto řízení domáhal poskytnutí zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení (§13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „OdpŠk“) vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 51/2004, v němž žalobce uplatnil nárok vyplývající z práva na ochranu osobnosti.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 12. 2009 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 30.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobu co do 119.117,69 Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 2010, č. j. 58 Co 183/2010 – 95, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu co do 30.000,- Kč zamítl. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2011, č. j. 30 Cdo 178/2011 – 112, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud považoval za nepřiléhavou argumentaci odvolacího soudu, že byla vyvrácena domněnka o vzniku nemajetkové újmy žalobci již jen proto, že žalobce vede mnoho podobných sporů proti stejné žalované, a není tedy možno dovodit, zda vůbec žalobci morální újma vznikla. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že odvolací soud tento svůj závěr nijak neodůvodnil, respektive neuvedl, v čem je dána spojitost mezi existencí více řízení, v nichž žalobce uplatňuje podobné nároky proti žalované, a závěrem, že domněnka o vzniku nemajetkové újmy byla vyvrácena. Poukázal též na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010.
Následně odvolací soud rozhodl rozsudkem uvedeným v záhlaví tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu s návrhem, aby žalovaná zaplatila žalobci 6.000,- Eur, na které žalobce se souhlasem odvolacího soudu rozšířil žalobní požadavek, zamítl s konstatováním, že nepřiměřenou celkovou dobou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 51/2004 bylo porušeno právo žalobce na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (výrok I.). Ve výroku II. pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud svůj rozsudek odůvodnil tím, že z jeho úřední činnosti je mu známo, že žalobce v letech 2004 – 2010 vedl u odvolacího soudu jedenáct sporů o ochranu osobnosti odvíjejících se od trestního řízení jeho osoby a dále desítky soudních sporů proti České republice o náhradu škody či přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu v řízeních souvisejících s jeho trestním stíháním. S přihlédnutím k tomu dospěl odvolací soud k závěru, že nepřiměřená délka řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 51/2004 nemohla v žalobci vyvolat takovou úzkost, aby výsledná nemajetková újma musela být kompenzována poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v penězích. Za situace, kdy i konstatace porušení práva je zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením, jeví se taková forma zadostiučinění pro žalobce v tomto řízení postačující. Na tomto závěru nemohla ničeho změnit ani námitka žalobce, aby bylo přihlédnuto k délce kompenzačního řízení. Jednak v jeho průběhu nedošlo k žádným průtahům v řízení, jednak ani jeho celková doba není nepřiměřená s přihlédnutím k tomu, že probíhá na třech stupních soudní soustavy.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, a to z důvodu, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud opět argumentuje týmiž závěry jako ve svém předchozím (zrušeném) rozsudku, aniž se vypořádává se závaznými právními závěry snesenými Nejvyšším soudem. Důvodem pro odmítnutí nároku nemůže být fakt, že žalobce vede další soudní řízení, která dle názoru odvolacího soudu spolu skutkově i právně souvisí. Soud by měl navíc rozhodovat na základě důkazů navržených stranami sporu. Nelze připustit, aby nahrazoval nečinnost žalované a sám hledal argumenty pro vyvrácení silné, ale vyvratitelné domněnky o vzniku nemajetkové újmy. V daném případě žalovaná žádná tvrzení, ani žádné důkazy v tomto směru soudu nepředložila. Dovolatel též zpochybňuje závěry odvolacího soudu ohledně možné kompenzace nemajetkové újmy za délku kompenzačního řízení. V závěru dovolání též poukazuje na problémy související s institutem předběžného projednání nároku, který je podle dovolatele nepružný a časově náročný.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátkou.
Dovolání žalobce je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud považoval za adekvátní jinou formu zadostiučinění než soud prvního stupně, čímž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání však není důvodné.
Předně je třeba podotknout, že napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že v žalobcem namítaném řízení vedeném u Městského soudu v Praze došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a že v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem vznikla žalobci újma. Tato újma ovšem není podle odvolacího soudu takové intenzity, aby bylo třeba odškodnění přiznat ve formě finanční, nýbrž postačí konstatování porušení práva. Odvolací soud odůvodnil tento závěr tím, že žalobce v letech 2004 – 2010 vedl u odvolacího soudu jedenáct sporů o ochranu osobnosti odvíjejících se od trestního řízení jeho osoby a dále desítky soudních sporů proti České republice o náhradu škody či přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobených mu v řízeních souvisejících s jeho trestním stíháním.
Nejvyšší soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí v této věci upozornil na to, že bez dalšího nelze ze skutečnosti, že žalobce vede větší množství sporů (řízení), dovozovat vyvrácení domněnky o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení. K tomu jen poukázal na jiné své rozhodnutí (jako na příklad, kdy to možné bylo), v němž dovodil, že „probíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoli tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení“ (rozsudek ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Jak vyplývá z právě uvedeného, rozsudek odvolacího soudu není založen na závěru, že došlo k vyvrácení silné, ale vyvratitelné domněnky o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení. Odvolací soud toliko uzavřel, že vzhledem ke skutečnostem, které jsou mu známy z jeho úřední činnosti (a které proto není třeba prokazovat - §121 o. s. ř.), je intenzita žalobcem utrpěné nemajetkové újmy natolik malá, že přiměřenou formou zadostiučinění se jeví konstatování porušení práva.
Ve vztahu k nárokům na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu přitom není soud do jisté míry ve smyslu §31a odst. 2 věta první OdpŠk při stanovení formy zadostiučinění (ovšem za předpokladu důvodného uplatnění nároku vůbec) vázán tím, čeho se žalobce žalobním návrhem domáhá (totiž tím, že neshledá-li požadavek na poskytnutí zadostiučinění v penězích přiměřeným, vysloví i bez žalobcova požadavku konstatování porušení práva); viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1081/2012.
Nejvyšší soud dále již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Okolnost, že poškozený vede velké množství soudních sporů, se může odrazit v přístupu stěžovatele k jednotlivým řízením například v tom smyslu, že nereaguje včas na výzvy soudu, neplatí včas soudní poplatky, neodstraňuje včas nedostatky svých podání apod., tedy nevěnuje řízení náležitou péči. Takové chování poškozeného může svědčit o nižším významu předmětu řízení pro jeho osobu, a rovněž ho lze zohlednit v rámci kriteria jednání poškozeného během řízení. I při absenci takových okolností na straně poškozeného však nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. obdobně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10); usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1042/2013.
Co se týče námitky dovolatele, že odvolací soud měl zohlednit při stanovení zadostiučinění též délku samotného kompenzačního řízení, je třeba připustit, že základní částku odškodnění lze zvýšit i v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne (část VI. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud ovšem v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, k tomuto dále doplnil, že důvodné uplatnění délky samotného kompenzačního řízení je vázáno na limity uvedení nových skutečností a změny žaloby v řízení před soudem prvního stupně tehdy, uplatní-li se postup podle §118b odst. 1 a 2 o. s. ř., což platí obdobně i pro řízení odvolací (viz §205a odst. 1 a §216 odst. 2 o. s. ř). Délku kompenzačního řízení proto musí poškozený namítat do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení. V daném případě přitom dovolatel vznesl nárok na odškodnění za délku samotného kompenzačního řízení až v řízení před odvolacím soudem přípisem ze dne 11. 4. 2012 (č. l. 128), tedy po té, co sice řízení nebylo ve smyslu čl. II, bodu 5. zák. č. 7/2009 Sb. ze zákona koncentrováno, avšak tím došlo v rozporu s §216 odst. 2 o. s. ř. k nepřípustnému uplatnění nového nároku. Jde zde však o vadu, která neměla na správnost rozhodnutí vliv.
Dovolací soud tak vzhledem k výše uvedenému dospívá k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu se nepříčí právním závěrům obsaženým v jeho předchozím kasačním rozhodnutí ani v jiných jeho rozhodnutích a že řízení nebylo postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy správný, a dovolání žalobce není důvodné. Proto dovolací soud postupoval podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. a dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. srpna 2013
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu