ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2933.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2933/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyň: 1) J. H . a 2) M. H. , obě zastoupené Mgr. Petrem Hegarem, obecným zmocněncem, bytem tamtéž, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 950.000,- Kč každé ze žalobkyň, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 257/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2009, č. j. 20 Co 560/2008 – 84, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 8. 2008, č. j. 14 C 257/2007 – 36, zastavil vůči oběma žalobkyním řízení co do částky 108.000,- Kč (výrok I. a II.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna oběma žalobkyním zaplatit částku 842.000,- Kč (výrok III. a V.), a nepřiznal žádnému z účastníků náklady řízení (výrok IV. a VI.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací výše uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu I. stupně v zamítavých výrocích o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit každé žalobkyni dalších 212.000,- Kč, co do částky 630.000,- Kč jej potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění ve výši 950.000,- Kč pro každou žalobkyni za nepřiměřenou délku soudního řízení uplatnily žalobkyně u žalované dne 5. 2. 2007 na základě přípisu Evropského soudu pro lidská práva, ke kterému podaly dne 25. 10. 2004 stížnost vedenou pod číslem 39116/04. Žalovaná se v zákonné šesti měsíční lhůtě k jejich žádosti nevyjádřila, proto podaly dne 6. 9. 2007 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Dodatečně (25. 10. 2007) vyplatila žalovaná oběma žalobkyním částku 108.000,- Kč, kterou považovala za přiměřenou utrpěné nemateriální újmě za nepřiměřenou délku soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 270/88, jehož předmětem bylo provedení stavebně technických opatření, týkajících se odtokových poměrů v okolí rodinného domu žalobkyní, jakož i provedení opravy nemovitosti a zaplacení náhrady škody.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 25. 10. 1988, rozsudky soudu prvního stupně ze dne 22. 6. 1989, 6. 9. 2002 a 31. 10. 2003 byly zrušeny odvolacím soudem, přičemž proti doposud poslednímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 28. 6. 2007 bylo podáno odvolání. Odvolací soud uvedl, že doba řízení trvajícího již 20 let je zjevně nepřiměřená a význam předmětu řízení pro žalobkyně je nepochybně vysoký, neboť předmětem řízení bylo především provedení sanačních prací na rodinném domě žalobkyň k zabránění pronikání vlhkosti do objektu. Odvolací soud souhlasil se soudem I. stupně v tom, že soudy nebyly v řízení po delší dobu nečinné a že objektivně vzniklé průtahy nejsou zásadně důsledkem jejich nesprávného postupu. Soud se v období mezi jednáními soudu aktivně snažil opatřovat podklady pro další řízení a samy žalobkyně přispěly k prodloužení sporu zejména opakovanými námitkami podjatosti rozhodujících soudců soudů obou stupňů. Uvedené skutečnosti však nemění nic na tom, že délka trvání řízení v daném případě představuje významné porušení práva žalobkyň na spravedlivý proces a porušení zásady občanského soudního řízení vyjádřené v §6 o. s. ř., které lze označit za selhání justičního systému. S ohledem na výjimečnou délku trvání řízení a jeho význam pro žalobkyně se odvolací soud rozhodl přiznat přiměřené zadostiučinění ve výši 20.000,- Kč za rok trvání řízení nad dobu odpovídající obvyklé době trvání obdobných sporů, za niž odvolací soud považoval dobu 4 let. Za odpovídající zadostiučinění považoval částku 320.000,- Kč pro každou žalobkyni, a proto přisoudil každé nad rámec již poskytnutých 108.000,- Kč dalších 212.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku podala žalovaná dovolání namítajíc nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dle názoru dovolatelky stanovil odvolací soud výši přiměřeného zadostiučinění pouze s odkazem na celkovou délku řízení a domnělý vysoký význam předmětu řízení pro žalobkyni, aniž by dostatečně přihlédl k dalším kritériím ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a k judikatuře ESLP a vnitrostátních soudů. Podíl žalobkyň na celkové délce řízení odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí sice zmínil, ale nezohlednil ho při rozhodování o výši zadostiučinění. S poukazem na rozsudek ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál proti České republice , §220, dovolatelka uvádí, že žalované nelze přičítat k tíži, že se soudy musely opakovaně vypořádat s námitkami podjatosti žalobkyň, což objektivně přispělo k délce řízení. Žalobkyním nelze vyčítat využití procesních prostředků, tato aktivita však zanechala na řízení následky nepřičitatelné státu. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud chybně přihlédl pouze k rozsudku ESLP ve věci Heská proti České republice, přitom tento rozsudek nelze považovat za obdobný případu žalobkyň. Nevzal naopak v úvahu rozsudek ESLP ve věci Apicella proti Itálii , podle kterého mohou být částky přiznávané na vnitrostátní úrovni nižší než částky přiznávané Evropským soudem. Částku 320.000,- Kč pro každou žalobkyni považuje dovolatelka za zcela nepřiměřeně vysokou. K článku 78 rozsudku Apicella proti Itálii dovolatelka uvádí, že český právní řád zná odškodnění pozůstalých za usmrcení blízké osoby v §444 obč. zák., kdy je přiznávána částka ve výši 240.000,- Kč. „Smrt blízké osoby je třeba chápat jako neodstranitelnou újmu, a proto i přiznaná částka za toto zadostiučinění by měla být jednou z nejvyšších, které vnitrostátní soud přizná.“ Dovolatelka považuje za značně nemorální, že by žalobkyním, i když je pro ně význam předmětu řízení vysoký, bylo přiznáno vyšší zadostiučinění než v případě smrti blízké osoby. Nadto se nejedná o řízení, s nímž by judikatura ESLP spojovala zvýšený význam pro jeho účastníky. Dovolatelka dále namítá, že se žalobkyně domohly náhrady nemajetkové újmy nepoměrně rychleji, jednodušeji a méně nákladněji, než kdyby se nápravy domáhaly u ESLP, k čemuž je třeba také přihlédnout při stanovení výše zadostiučinění. Nelze opominout ani skutečnost, že primárně by v případech, kdy došlo k nesprávnému úřednímu postupu, mělo postačovat konstatování porušení práva a pokud je přiznáno zadostiučinění v penězích, neměla by být jeho výše nijak vysoká, s ohledem na skutečnost, že se jedná v podstatě o omluvu státu. Dovolatelka proto navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání prostřednictvím svého obecného zmocněnce uvedly, že Městský soud v Praze zhodnotil výši přiměřeného zadostiučinění podle všech zákonných kritérií a přitom přihlédl i k judikatuře ESLP. Poukazují na to, že přiznaná částka by mohla být mnohem vyšší, ale že ji soud mohl snížit právě s ohledem na rozsudek ESLP ve věci Apicella proti Itálii, takže závěry uvedené v tomto rozsudku aplikovány byly. Neobstojí ani argument větší jednoduchosti a rychlosti vnitrostátních prostředků nápravy, když možnost domáhat se přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb. nabyla účinnosti až v průběhu roku 2006, tedy v době, kdy se již žalobkyně dávno domáhaly svých nároků u ESLP, odkud byly následně na nově zavedený vnitrostátní prostředek nápravy odkázány. Proces uplatnění nároků žalobkyň tak byl ještě pomalejší, složitější a nákladnější, než pokud by se svých nároků domáhaly pouze u ESLP. Výklad dovolatelky o tom, že by částky přiznané jako přiměřené zadostiučinění neměly přesáhnout výši 240.000,- Kč považují žalobkyně za mylný, který by ve svém důsledku znemožňoval určovat přiměřené zadostiučinění s ohledem na jednotlivé konkrétní případy. Žalobkyně také nesouhlasí s námitkou dovolatelky, že se samy značně podílely na délce řízení. Naopak se snažily, aby došlo k co nejrychlejšímu rozhodnutí věci, proto také mimo jiné podávaly stížnosti na průtahy v řízení, které byly orgány státní správy soudů shledány oprávněnými. Navrhly dovolání žalované jako bezdůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zák. č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož dovolání směřuje proti měnícímu výroku odvolacího soudu, je dovolání přípustné na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolatelka ani existenci těchto vad nenamítala.
Nejvyšší soud je již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je třeba hodnotit jednotlivá kritéria uvedená v §31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) a jakým způsobem lze tedy dojít k výši přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 Všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz . ).
I v případě přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přitom platí, že „stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená.“ Dovolací sou tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Dovolatelka nesouhlasí s výší přiznaného zadostiučinění a nesprávné právní posouzení věci spatřuje zejména v tom, že odvolací soud nedostatečným způsobem přihlédl k dalším kritériím §31a odst. 3 OdpŠk, zejména ke kriteriu jednání žalobkyň, kterým přispěly k průtahům v řízení (§31a odst. 3 písm. c) OdpŠk). Dovolatelka uvádí, že žalobkyním nelze vytýkat využití procesních prostředků, které jim k jejich ochraně dává právní řád, a zároveň, že doba, po kterou soud reaguje na tyto procesní prostředky, není přičitatelné státu. Proto měl odvolací soud chování žalobkyň zohlednit.
Nejvyšší soud k tomu uvádí, že chování poškozeného během řízení je vždy třeba posuzovat jako celek. V průběhu řízení činí účastník řízení řadu úkonů, které mohou na celkovou délku řízení působit jak pozitivně, tak negativně. K nárůstu celkové délky řízení přispěje poškozený negativně zejména svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhům, opakované podávání předběžných opatření, apod.). Potud se jedná „průtahy“ vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk způsobené účastníkem řízení, které je třeba zohlednit jak při posuzování délky řízení, tak při určování výše přiměřeného zadostiučinění.
Účastník řízení však může vyvíjet i činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení, jako například podat stížnost na průtahy v řízení u příslušného orgánu státní správy soudů nebo nově od 1. 7. 2009 podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Využití či nevyužití těchto prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení je třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a jejich nevyužití nelze v zásadě přičítat účastníkovi řízení k tíži.
Mezním kriteriem je aktivita účastníka řízení, která sice přispívá určitou měrou k prodloužení řízení, nelze mu ji však klást k tíži. To je případ, kdy poškozený přiměřeně využívá svých práv, které mu dává k dispozici vnitrostátní právní řád: podává žádosti (např. o osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce), námitky (např. podjatosti nebo místní či věcné nepříslušnosti soudu) a využívá opravných prostředků. Na tuto procesní aktivitu účastníka řízení musí reagovat soud, pokud však reaguje adekvátně a včas, nelze ani jemu takto prodlouženou délku řízení přičítat k tíži. Důvodnost podaných opravných prostředků či námitek naopak svědčí o nesprávném úředním postupu na straně orgánu veřejné moci.
V posuzovaném případě měly žalobkyně přispět k celkové délce řízení opakovaným vznášením námitek podjatosti, které byly nedůvodné, žalobkyně naopak uvedly, že podávaly i stížnosti na průtahy v řízení, které byly shledány oprávněnými.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně podaly námitku podjatosti soudkyně JUDr. Válkové, která byla dne 18. 7. 1995 z projednávání a rozhodnutí věci vyloučena, další námitky podjatosti podané v roce 2001 a 2009 důvodnými shledány nebyly.
Podávání námitek podjatosti nepochybně oddaluje možnost soudu rozhodovat ve věci samé, neboť spis je postupován k rozhodnutí o podjatosti nadřízenému soudu, což samo o sobě prodlužuje řízení. Pokud je o námitce rozhodnuto kladně, musí být věc postoupena novému soudci, který se musí s věcí seznámit, a teprve poté činí úkony směřující k rozhodnutí ve věci samé. Žalobkyně tedy mohly předvídat, že jimy podané námitky vyvolají daný procesní postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 315/03, dostupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz/ .).
O nesprávném úředním postupu naopak svědčí to, že první vznesená námitka podjatosti, učiněná po sedmi letech řízení, byla shledána důvodnou, a nelze pominout ani to, že žalobkyně se prostřednictvím stížností na průtahy v řízení snažily spor urychlit. Z obsahu spisu přitom nevyplývá, že by jiným chováním přispěly k průtahům v řízení.
Odvolací soud tedy rozhodl správně, pokud z důvodu uvedeného v §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk výši přiměřeného zadostiučinění nesnížil. Námitky podjatosti podávané žalobkyněmi nebyly ryze obstrukčního charakteru, a přestože mohly přispět k prodloužení sporu, nelze jimi odůvodnit celkovou délku řízení, která je zcela zjevně nepřiměřená projednávané věci.
Tvrzení dovolatelky, že odvolací soud dostatečně nezdůvodnil, jak dospěl k výsledné částce, a že přihlédl pouze k rozsudku ESLP ve věci Heská proti České republice , není pravdivé. Odvolací soud vyšel z částky 20.000,- Kč za rok nepřiměřené délky řízení, kdy za rozhodnou dobu považoval 16 let soudního řízení.
K tomu Nejvyšší soud dodává, že částka 320.000,- Kč za 20 let řízení není zcela zjevně nepřiměřená utrpěné nemateriální újmě, neboť se v přepočtu jedná o částku 16.842,- Kč za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení, kterážto částka odpovídá požadavku na přiměřenou výši zadostiučinění.
Nad rámec dovolacího přezkumu dovolací soud upozorňuje, že výslednou částku zadostiučinění je třeba stanovit s ohledem na celkovou délku řízení a nikoliv s ohledem na dobu, která přesahuje „obvyklou dobu trvání obdobných sporů“. Nelze totiž zcela jasně určit, že by obdobné řízení trvalo právě čtyři roky.
Nejvyšší soud proto vychází ze zásady, že nejprve je třeba určit celkovou dobu řízení, a pokud orgán veřejné správy dospěje k závěru, že taková délka řízení je nepřiměřená skutkové a právní náročnosti sporu, stanoví výši zadostiučinění s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. „Při stanovení výše zadostiučinění podle §31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou délkou trvání řízení umožní stanovit základní výši odškodnění. Nejvyšší soud přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky a dále pak za každý rok řízení.“(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Je tomu tak proto, že každé řízení trvá určitou dobu a každý procesní úkon vyžaduje určitý čas, a konečně i proto, že během prvních dvou let je způsobená újma nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstá.
O snížení částky zadostiučinění nelze uvažovat ani z důvodu, že by využití vnitrostátního prostředku představovalo pro stěžovatelky dostupnější a snadnější způsob, jak dosáhnout nápravy, než v případě řízení u Evropského soudu pro lidská práva. Využití vnitrostátního prostředku je pro poškozené bližší a dostupnější zejména proto, že řízení probíhá v jazyce poškozených a odehrává se v České republice, nicméně rozhodnutí o přiznání zadostiučinění za nesprávný úřední postup by zároveň mělo být rychlé, odůvodněné a velmi rychle vykonané. K naplnění tohoto předpokladu by mělo sloužit i předběžné projednání nároku u žalované, která je povinna do šesti měsíců o žádosti poškozených rozhodnout, což se v dané věci nestalo. Žalobkyně byly nuceny domáhat se svého práva soudní cestou a ani dodatečné přiznání nepřiměřeně nízké částky 108.000,- Kč ze strany žalované nevedlo k ukončení kompenzačního řízení.
Dovolatelka brojí proti výši přiznaného zadostiučinění i s ohledem na částky přisuzované za jiné druhy škod, jako např. za újmu na zdraví nebo za újmu způsobenou smrtí blízké osoby. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009 však formuloval a odůvodnil závěr, že při určování výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., nelze vycházet z toho, že přiznaná peněžní náhrada musí být nižší než částka, která je v §444 odst. 3 obč. zák. stanovena jako jednorázové odškodnění pozůstalým za smrt osoby blízké.
Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, §78 uvedl, že pokud stát zavede vnitrostátní kompenzační prostředek nápravy, musí mu Evropský soud ponechat širší prostor pro uvážení, aby mohl tento právní prostředek nápravy vhodně začlenit do vlastního právního systému a do svých tradic ve shodě s životní úrovní dané země. „Vnitrostátní soud bude zejména moci snadněji odkázat na částky přisouzené na vnitrostátní úrovni za jiné druhy škod, tj. například za újmu na zdraví, újmu způsobenou smrtí blízké osoby nebo újmu v případě pomluvy, a vycházet ze svého vnitřního přesvědčení (...)“.
Podle Nejvyššího soudu je nutno tuto úvahu Evropského soudu interpretovat jako určitý návod, jak při vytváření nového kompenzačního prostředku nápravy postupovat, a kterými instituty se lze inspirovat při vytváření vlastního modelu odškodňování nemateriální újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí. Smyslem však není limitovat výši přiměřeného zadostiučinění částkami přiznávanými u jiných druhů nemateriálních újem.
Nelze přehlédnout ani to, že každý z výše uvedených institutů směřuje k odškodnění jiných dopadů do sféry poškozeného a společné jim je pouze to, že se jedná o újmy nemajetkové. Zatímco smyslem odškodnění např. za ztížení společenského uplatnění je nahradit poškozenému handicap oproti dřívějšímu způsobu života a smyslem jednorázového odškodnění pozůstalých je snaha o zmírnění citového strádání ze ztráty blízké osoby, nemajetková újma způsobená typicky porušením práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době spočívá v reparaci úzkosti, duševního stresu a nejistoty z očekávaného výsledku sporu, který může do budoucna ovlivnit život poškozeného. Pro všechny typy odškodnění je společné, že se snaží prostřednictvím kompenzačního prostředku náhrady, většinou v peněžité formě, nahradit něco, co nahradit nelze. Nelze však porovnávat, která z výše uvedených újem je závažnější, a za kterou by čistě teoreticky přináleženo vyšší zadostiučinění.
Skutečnost, že v případě odškodnění podle §444 odst. 3 obč. zák. se poskytuje jednorázová částka ve výši 240.000,- Kč, není pro výpočet zadostiučinění za nesprávný úřední postup směrodatná. Tato úprava je naopak kritizována zejména proto, že postrádá ambici přihlížet k odlišnostem konkrétního skutkového stavu v každé věci. Ústavní soud k tomu ve svém nálezu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, dostupném na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz/ uvedl, že tato úprava je natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému, proto nevylučuje, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti.“. Částka 240.000,- Kč tedy nemusí být konečná.
Přestože právní úprava zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., nedává jasné vodítko, jakým způsobem dojít k celkové částce přiměřeného zadostiučinění v případě nemateriální újmy za nesprávný úřední postup, dospěl Nejvyšší soud k závěru uvedenému shora. Základní částku 15.000,- až 20.000,- Kč ročně, která je považována za odpovídající tradici a životní úrovni České republiky, je možné následně upravovat směrem nahoru i dolů s ohledem na jednotlivé okolnosti případu, které demonstrativně stanoví §31a odst. 3 OdpŠk. Porovnávat částky přiznávané u jiných druhů nemateriálních újem při takto vytvořeném samostatném modelu určování výše přiměřené částky zadostiučinění postrádá svůj smysl.
Dovolatelka dále namítá, že primárně by v těchto případech mělo postačovat konstatování porušení práva, neboť se v podstatě jedná o omluvu státu. Tato úvaha platí v obecné rovině, kdy nemateriální újma způsobená účastníkovi řízení je jen nepatrného rozsahu, a postačí tedy konstatování porušení práva. V předmětném řízení, které se týkalo zjednodušeně zaplacení náhrady škody na majetku a trvalo 20 let, je zřejmé, že konstatování porušení práva by bylo nedostatečnou nápravou a na místě není ani snížením přiznané částky.
Nejvyšší soud nevyhověl návrhu na provedení důkazu spisem Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 13 C 270/88, neboť z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení může být provedeno dokazování jen k prokázání důvodů dovolání, což v případě dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci nebylo třeba.
Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné, a proto jej podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyním v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu