ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.4462.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4462/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobce Ing. J. V. , zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 110.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 300/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009, č. j. 14 Co 42/2009 – 86, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 15.960,- Kč, k rukám Mgr. Davida Strupka, advokáta, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 4. 2008, č. j. 22 C 300/2007 – 51, rozhodl tak, že řízení co do částky 85.000,- Kč zastavil (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 85.000,- Kč (výrok II.), žalobu co do částky 300.000,- Kč zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání jak žalobce, tak i žalované odvolací soud změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 25.000,- Kč, ve zbylém rozsahu výrok III. potvrdil a potvrdil též vyhovující výrok II. (výrok I.). Dále ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy.
Žalobce se původně domáhal tohoto, aby byla soudním rozhodnutím žalované uložena povinnost zaplatit mu 500.000,- Kč s příslušenstvím, a to jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem v řízeních vedených u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 136/96 a pod sp. zn. P 296/96. Nesprávný úřední postup měl spočívat v nepřiměřené délce řízení. V těchto řízeních se jednalo o rozvod manželství žalobce a L. V. a trvalo celkem 11 let, a o úpravě poměrů k nezletilé L. pro dobu po rozvodu, které trvalo 10 let a 3 měsíce. První řízení bylo ze zákona přerušeno po dobu 7 let z důvodu rozhodnutí o úpravě poměrů k nezletilé, přičemž toto druhé řízení bylo významně ovlivněno obstrukčním chováním žalované L. V., která podávala řadu procesních návrhů (na vydání předběžného opatření, na ustanovení opatrovníka pro nezletilou z řad advokátů, na přistoupení dalšího účastníka, na záměnu účastníků, přistoupení vedlejšího účastníka, na změnu kolizního opatrovníka, na přerušení řízení, na obnovu řízení o vydání předběžného opatření, na vyloučení předsedkyně senátu, do procesních rozhodnutí se opakovaně odvolávala, a věc tak byla celkem jedenáctkrát předložena odvolacímu soudu, jen jednou rozhodoval odvolací soud ve věci samé). Žalovaná v předmětném řízení v rámci předběžného projednání nároku přiznala žalobci částku 85.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění.
K námitce žalované, že soud v posuzovaném řízení nebyl nečinný a že stát nemůže odpovídat za průtahy způsobené účastníkem řízení, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že soud má dostatek procesních nástrojů k tomu, aby mohl obstrukce jednoho z účastníků eliminovat a aby řízení mohl systematicky směřovat k rychlé přípravě jednání, při němž by věc měla být projednána a rozhodnuta.
Pro posouzení správnosti výše přiměřeného zadostiučinění si odvolací soud vypomohl manuálem pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., který vydala Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva a který upravuje odškodňování průtahů v řízení. Odvolací soud též přihlédl k relevantní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále v textu jen „ESLP“ či „Soud“).
Za celkovou dobu řízení trvajícího 11 let má žalobce právo na základní zadostiučinění ve výši 150.000,- Kč. Od této základní částky lze odečíst 20%, neboť věc byla projednávána na dvou stupních soudní soustavy a opatrovnická věc byla jedenáctkrát předložena odvolacímu soudu s odvoláním účastníků do procesních rozhodnutí soudu prvního stupně. K základní částce lze naopak přičíst 50%, neboť věc měla pro žalobce zcela zásadní význam, jednalo se o statusovou věc a žalobce setrvával v nevyřešených osobních sporech celých 11 let. Žalobci tak měla být přiznána částka 195.000,- Kč. Žalobci již bylo přiznáno celkem 170.000,- Kč, a odvolací soud proto přiznal žalobci dalších 25.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), přičemž jeho důvodnost opírá o tvrzení, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná se neztotožňuje s odvolacím soudem v hodnocení újmy žalobce a s výší přiměřeného zadostiučinění, které bylo žalobci přiznáno. Odvolací soud měl přihlédnout k námitce, že v řízení nebyl soud nečinný a stát nemůže odpovídat za průtahy způsobené účastníkem řízení. Délka posuzovaných řízení byla do značné míry způsobena matkou nezletilé a tuto okolnost nelze přičítat státu. Stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků. Nelze pominout ani skutečnost, že se žalobce náhrady nemajetkové újmy domohl již v rámci vnitrostátních prostředků nápravy, tedy cestou nepoměrně rychlejší, jednodušší a méně nákladnou, než kdyby se nápravy domáhal u ESLP a čekal na jeho rozhodnutí. Dovolatelka považuje v daném řízení přiznané zadostiučinění ve výši 195.000,- Kč za zcela zjevně nepřiměřené. Podle zákona č. 82/1998 Sb., by mělo primárně postačovat konstatování porušení práva a případech, kdy dojde k přiznání přiměřeného zadostiučinění, by se nemělo jednat o vysoké částky. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaná neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu. Při délce posuzovaného řízení činí náhrada nemajetkové újmy žalobce 690,- EUR za jeden rok řízení, a tudíž není nepřiměřeně vysoká, ba naopak je stále poměrně nízká. Skutečnost, že některé průtahy v řízení byly způsobeny dalšími okolnostmi (např. chováním účastníků, složitostí řízení, počtem instancí atd.) může vést k dalšími snižování náhrady, ale nikoliv k tomu, že se kalkuluje pouze s dobou průtahů, za něž stát nemůže. Není tedy rozhodné, že matka nezletilé (v původním řízení žalovaná) přispěla k délce řízení obstrukcemi. I Soud snižuje náhradu v zásadě jen tehdy, pokud se na průtazích podílel stěžovatel. Jestliže průtahy zavinil druhý účastník, ESLP to zohlední v rámci kritéria složitosti řízení, ale stěžovateli to k tíži nepřičítá. Soudy měly v případě obstrukcí dalšího účastníka využít všechna dostupná opatření k tomu, aby takovému chování zamezily. ESLP též konstatoval, že je věcí státu, jak si fungování justice uspořádá tak, aby byly povinnosti vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) dodrženy. V daném případě nebyly splněny ani podmínky pro vyplacení nižší náhrady, než kterou by přiznal ESLP, neboť žalovaná vyplatila prvních 85.000,- Kč až po osmi měsících od podání žádosti a zbývajících 110.000,- po dvou letech a dvou měsících od uplatnění nároku. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl, resp. odmítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolatelka se dovolává proti té části výroku, v němž odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 85.000,- Kč) i proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu (jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci dalších 25.000,- Kč). Dovolací soud přihlédl k tomu, že v obou částech výroku bylo rozhodnuto o totožném nároku založeném na totožném skutkovém základě, a proto je třeba, aby tento nárok i v rozhodnutí dovolacího soudu sledoval stejný právní osud. Proto je dovolání v rozsahu vymezeném v dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání však není důvodné.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) k čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatuře ESLP.
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009). Zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz .
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Dovolatelka proti rozsudku odvolacího soudu brojí především tvrzením, že stát nemůže v režimu §13 odst. 1 OdpŠk odpovídat za obstrukční jednání účastníka řízení. Uvádí, že délka posuzovaných řízení byla do značné míry způsobena chováním matky nezletilé, přičemž tuto okolnost nelze přičítat státu, a že stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků.
Dovolací soud souhlasí s tím, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek ESLP ve věci Metzová proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 38194/02, §27, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009) Všechna rozhodnutí ESLP jsou dostupná na internetových stránkách http://echr.coe.int/echr/en/hudoc v anglickém nebo francouzském jazyce. Rozhodnutí ESLP ve věcech proti České republice jsou v českém jazyce dostupná též na stránkách Ministerstva spravedlnosti http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390 . . Nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál proti České republice , stížnost č. 52859/99, odst. 220), jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
Přitom se nerozlišuje, který z účastníků přispěl k nepřiměřené délce řízení. Stát tedy neodpovídá za nepřiměřenou délku řízení tehdy, jestliže celková doba řízení byla zapříčiněna pouze tím, že některý z účastníků využíval právními předpisy předvídaná procesní práva, jednalo-li se o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné. S takovým postupem jednoho z účastníků musí druhý účastník počítat, neboť využití procesních práv nelze omezit.
Potud lze tedy s argumenty dovolatelky souhlasit.
Nicméně rozhodnutí odvolacího soudu v tomto řízení není založeno na závěru, že stát odpovídá ze nepřiměřenou délku řízení způsobenou chováním jednoho z účastníků řízení, potažmo využíváním procesních práv tímto účastníkem.
Odvolací soud totiž vyslovil závěr, že soud měl dostatek procesních nástrojů k tomu, aby eliminoval zdržovací chování jednoho z účastníků a aby řízení mohl systematicky směřovat k rychlé přípravě jednání, při němž by věc měla být projednána a rozhodnuta. Tento skutkový závěr žalovaná v dovolání nezpochybnila. Rozsudek odvolacího soudu tak stojí na stanovisku, že to byl nedostatečný postup soudů ve zkoumaném řízení, jenž vedl k jeho výsledné délce. Navíc, rozvodové řízení a řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti, které trvá 11 let a 4 měsíce, resp. 10 let a 3 měsíce, je zcela zjevně nepřiměřeně dlouhé, a to bez ohledu na to, jak se chovala matka nezletilé. Došlo tedy k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, což žalovaná ostatně uznala v rámci předběžného projednání nároku.
K chování účastníků je možno přihlédnout při úvaze o tom, v jaké výši se poskytne přiměřené zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 2, resp. odst. 3 OdpŠk, a to zejména aplikací kritéria složitosti řízení (§31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk). Dovolací soud tak považuje za správné, jestliže soud odvolací ponížil celkovou částku přiměřeného zadostiučinění z důvodu, že „věc byla projednávána na dvou stupních soudní soustavy a opatrovnická věc byla 11x předložena odvolacímu soudu s odvoláním účastníků do procesních rozhodnutí.“
K argumentu dovolatelky, že zadostiučinění poskytnuté žalobci je nepřiměřeně vysoké, dovolací soud považuje za důležité uvést, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30%).
Dovolací soud se v zásadě ztotožňuje s úvahou dovolatelky, že náhrada imateriální újmy nemusí dosahovat výše, k níž by jinak dospěl Evropský soud pro lidská práva (k tomu srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odstavce 78 a 95, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009). To však platí za podmínek, že rozhodnutí, která musí být v souladu s právní tradicí a životním standardem dotčené země, jsou rychlá, odůvodněná a velmi rychle vykonaná. Takové podmínky nebyly v daném případě naplněny a přiznané zadostiučinění, zejména vzhledem k důležitosti řízení pro poškozeného, nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřené.
Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné, a proto jej podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř.
Žalobci v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 13.000,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 2.660,- Kč, celkem tedy ve výši 15.960,- Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. prosince 2010
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu