ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3370.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3370/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Charvátova 11, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rabínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 150.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 435/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2011, č. j. 55 Co 494/2010 - 124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 2. 2010, č. j. 21 C 435/2009-82, kterým byl zamítnut nárok žalobce ve výši 150.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy, způsobené mu nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 308/98, resp. u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 134/2002.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel, ačkoliv podal dovolání výslovně proti rozsudku odvolacího soudu, napadá ve značné části dovolání závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud se však neztotožnil s právním posouzením nároku žalobce prvoinstančním soudem a výrazně se od jeho závěrů odchýlil. Námitky, kterými tak žalobce brojí proti posouzení celkové délky řízení, jeho podílu na nepřiměřené délce řízení a proti výši přiměřeného zadostiučinění ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně, se míjejí s odůvodnění napadeného rozsudku, a nemohou proto založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce, zejména s přihlédnutím k významu předmětu posuzovaného řízení pro něj, není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30% - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 Není-li uveden jiný odkaz, jsou všechna zde uvedená rozhodnutí a stanovisko Nejvyššího soudu veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách, www.nsoud.cz. ).
V otázce snížení základního odškodnění o 90 % nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a daná otázka proto nečiní dovolání proti němu přípustným. Z části VI. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), je totiž zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50% nevztahuje k poměru základní výše zadostiučinění před zohledněním kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění daných kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť a lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 % oproti výchozí částce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011).
Jiné řešení nepředstavuje ani to, že odvolací soud vyšel ze základní výměry odškodnění v částce 15.000,- Kč za jeden rok trvání posuzovaného řízení (u prvých dvou roků trvání posuzovaného řízení z částky 15.000,- Kč celkem), neboť tato částka je částkou základní, ze které je třeba vycházet vždy a pouze výjimečně uvažovat o použití jiné základní sazby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Namítá-li žalobce, že odvolací soud nesprávně zhodnotil celkovou délku řízení, když do ní nezahrnul také řízení o opravných prostředcích, jedná se o námitku lichou, neboť odvolací soud v souladu s §154 odst. 1 o. s. ř. vycházel z délky posuzovaného řízení k datu vyhlášení jeho rozsudku.
Hledisko složitosti věci dle §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk bylo odvolacím soudem zhodnoceno v souladu s judikaturou soudu dovolacího (srov. část IV. písm. d/ Stanoviska), přihlédl-li odvolací soud k procesní složitosti posuzovaného řízení. Zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává napadenému rozsudku ani otázka posouzení kritéria chování poškozeného (§31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk), neboť i ta byla odvolacím soudem posouzena v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz část IV. Stanoviska).
Odvolacímu soudu by bylo možno vytknout, že se výslovně při stanovení výše zadostiučinění nevyjádřil k podílu postupu soudu v původním řízení na jeho nepřiměřené délce (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk). Je však zjevné, že právě nedostatky v postupu soudu v původním řízení nakonec vedly odvolací soud k závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě a tím i závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu žalobci vzniklou daným nesprávným úředním postupem (§13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk). Jinými slovy, v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobce vycházel.
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění (srov. část IV. písm. d/ Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soud ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. Pokud byla předmětem posuzovaného řízení částka 10.000,- Kč, která byla navíc požadována třemi žalobci, šlo o řízení se zanedbatelným významem pro dovolatele. Nešlo přitom o typ řízení, u kterých se dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva zvýšený význam řízení pro poškozeného předpokládá (řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu, sociálního zabezpečení či ve věcech týkajících se zdraví nebo života) – srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009. Rozsudek odvolacího soudu tak nepředstavuje jiné řešení v posouzení kritéria významu předmětu původního řízení pro žalobce (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), když odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (část IV. písm. d/ Stanoviska a např. rozsudek 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1435/2010, dále také nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10) a zohledňuje objektivně nízkou výši v původním řízení žalované pohledávky.
Ačkoliv je správná premisa žalobce, že výsledek posuzovaného řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného, a tedy i pro stanovení případného zadostiučinění, zásadně rozhodný (uvedené bylo konstatováno v početné judikatuře Nejvyššího soudu - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009 a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008, a také v rozhodnutí Evropský soud pro lidská práva - srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26), nemůže být tento závěr bezbřehý. Pokud žalobce uplatnil žalobou nárok, o němž již v době podání žaloby věděl, že se jedná o nárok promlčený, nelze od této skutečnosti odhlížet. Uplatnění bezdůvodné žaloby samo o sobě opodstatňuje výrazné snížení základní částky.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován, a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného, v dané věci vyjádřeného výší požadované částky. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, jak to žádá žalobce, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 09. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).
Nejvyšší soud přitom opakovaně zdůraznil, že smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §31a odst. 3 OdpŠk je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřené dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoli sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu