ECLI:CZ:US:2014:4.US.3006.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3006/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. Jany Juřenčákové, Josefa Mentlíka, Pavlíny Štachové, Bc. Moniky Koláčkové, Jana Urbaníka, Jaroslava Moudříka, Heleny Šebákové, Tomáše Jemelky, Bc. Evy Findorákové a Věry Poláchové, všichni zastoupeni JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem se sídlem Vysoké Pole 118, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013 č. j. 28 Cdo 565/2013-568 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 5. 9. 2012 č. j. 59 Co 12/2012-362, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli zrušení obou v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, zejména práva na rovnost podle čl. 1, práva na spravedlivý proces v širším smyslu podle čl. 36 a práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále také k porušení čl. 1 Ústavy a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy.
II.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 5. 9. 2011 č. j. 5 C 24/2006-251 zamítl ve výroku I. žalobu právního předchůdce stěžovatelů, tj. obce Rokytnice, pro zaplacení částky 2 259 617,- Kč s 10% úrokem z prodlení z této částky od 2. 1. 2000 do zaplacení. Uvedenou žalobou se obec Rokytnice domáhala zaplacení shora uvedené částky - části finančních prostředků ze zálohy za prodej akcií, kterými disponovalo žalované město Slavičín (dále jen "žalovaný") k datu 1. 1. 2000. Důvodem pro podání žaloby byla skutečnost, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 7. 10. 1999 č. j. VS/3-4764/99-589 byla na návrh žalovaného podle §11 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, obec Slavičín rozdělena k 1. 1. 2000 a k tomuto datu vznikla nová obec Rokytnice, na kterou měl být podle rozhodnutí převeden majetek, finanční prostředky, ostatní práva a závazky, organizace a zařízení podle přílohy tohoto rozhodnutí. Varianta finančního vypořádání, která byla schválena zastupitelstvem žalovaného, však byla pro obec Rokytnice nepřijatelná, nepřiměřeně tuto obec zkracovala v jejích právech a vytvořila nepřijatelný nepoměr v její neprospěch nátlakem žalovaného. Okresní soud uvedenou žalobu zamítl s poukazem na obdobnou věc proti stejnému žalovanému, která byla rozhodována týmž soudem pod sp. zn. 5 C 189/2005, Nejvyšším soudem pod sp. zn. 28 Cdo 1249/2009 a Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 940/10. Soud I. stupně nenašel důvod k odchýlení se od právních názorů uvedených soudů a žalobu zamítl.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 5. 9. 2012 č. j. 59 Co 12/2012-362 potvrdil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I. v části pro zaplacení částky 2 259 617 Kč s 10% úrokem z prodlení z této od 2. 1. 2000 do zaplacení a dále rozhodl o nákladech řízení a odvolacího řízení. Odvolací soud se ve věci samé ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a současně připomněl závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1249/2009, ze dne 4. 5. 2006 sp. zn. 22 Cdo 809/2005 a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2010 sp. zn. I. ÚS 940/10. Poukázal na to, že uplatňovaný nárok má veřejnoprávní povahu, vzniká na základě správního rozhodnutí a jenom v rovině správního práva může být tento nárok vypořádáván. Soukromoprávní nárok ve věci dán není a nemůže být proto ani soudně vymáhán. Nově vznikající obci vznikl nárok na majetek až v důsledku rozhodnutí Ministerstva vnitra o rozdělení obce; toto rozhodnutí je konstitutivní, neboť založilo nároky, které dříve neexistovaly, a to jen na ten majetek, který v něm byl zahrnut. Polemika o účinnosti prostředků k případné nápravě špatného rozhodnutí Ministerstva vnitra zde nemá své místo, neboť žádný z takovýchto prostředků nebyl využit. Odvolací soud konečně poznamenal, že na uvedených názorech nic nemění ani stěžovateli předložené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012 č. j. 28 Co 198/2012-148, v němž bylo rozhodováno o nároku obce Bohuslavice nad Vláří na náhradu škody vůči ČR - Ministerstvu vnitra, vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu žalovaného v souvislosti s řízením o vzniku samostatné obce Bohuslavice nad Vláří, z něhož vyplývá, že ani tento prostředek, tj. žaloba z titulu nesprávného úředního postupu, nevede k nápravě újmy, která nově vzniklé obci nastala nevydáním odpovídajícího podílu na majetku obce původní.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 7. 2013 č. j. 28 Cdo 565/2013-568 dovolání stěžovatelů odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud v odůvodnění uvedl, že přípustnost dovolání je ve věci možné dovozovat pouze z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl podle kontextu dovolání uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (srov. dále §237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů neshledal přípustným. Zdůraznil, že důvody pro tento závěr jsou obsaženy již v rozsáhlém odůvodnění předchozího rozhodnutí dovolací instance - usnesení ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1249/2009, o jehož závěry je opřena též argumentace soudů nižších instancí. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nově vznikající obci vznikl nárok na majetek až v důsledku rozhodnutí Ministerstva vnitra o rozdělení obce, neboť toto rozhodnutí bylo konstitutivní a založilo nároky, které dříve neexistovaly, a to jen na ten majetek, který v něm byl zahrnut. Na majetek, který v něm zahrnut nebyl, naopak nově vzniklé obci soukromoprávní nárok nevznikl (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2006 sp. zn. 22 Cdo 809/2005). Nejvyšší soud v rozhodnutí dále výslovně uvedl, že "v případě pochybení při stanovení celkového množství majetku rozdělované obce lze uvažovat jen o nápravě v rámci správního řízení o rozdělení obce. Není-li tu soukromoprávní nárok na přímé vydání majetku (tedy nárok vznikající bez ohledu na rozhodnutí ministerstva vnitra), nemůže tu být ani nárok na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení." Nejvyšší soud poté, co neshledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, když příslušná problematika již byla soudem řešena, posoudil rozhodnutí odvolacího soudu jako správné. Proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání stěžovatelů odmítl.
III.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti (která se obsahově v podstatném shoduje s argumentací podávanou v ústavních stížnostech sp. zn. I. ÚS 940/10 a koneckonců také sp. zn. III. ÚS 1712/13) obsáhle připomněli věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci, poukázali na to, že zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ani v případě postupu na základě uplatnění podnětu k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení, by nepředstavoval účinný prostředek nápravy, a to navíc za situace, kdy zájmy nové obce neměl ve správním řízení kdo hájit (v této souvislosti se dovolávají - stejně jako ve věci sp. zn. I. ÚS 940/10 - judikatury Ústavního osudu a Evropského soudu pro lidská práva); obdobně se judikatury uvedených orgánů dovolávají ve vztahu k tvrzenému porušení práva na ochranu majetku. Stěžovatelé konečně poukázali - a to s ohledem na (výsledky) řízení v obdobné (výše zmíněné) věci obce Bohuslavice nad Vláří - že ke zhojení majetkové újmy (zřejmě) nevede ani cesta prostřednictvím uplatnění odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí či nesprávný postup podle zákona č. 82/1998 Sb.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud musí v prvé řadě - ke stěžovateli namítanému porušení práva podle čl. 36 Listiny (resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy) - odkázat na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, podle níž k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem civilních soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů domáhat se tvrzeného majetkového nároku vůči žalovanému. Ústavní soud zdůrazňuje, že civilní soudy všech tří instancí se předmětnou žalobou řádně zabývaly.
Ústavní soud v souzené věci dále odkazuje na své již citované usnesení ze dne 7. 12. 2010 sp. zn. I. ÚS 940/10, ve kterém uvedl, že vzhledem k meritu problému, jímž se stala existence nároku stěžovatelky(-ů) vůči žalovanému z titulu vypořádání majetku v souvislosti s vydělením nové obce, neshledal žádné relevantní pochybení civilních soudů, které by vedlo či mohlo vést k zásahu do práva stěžovatelky na ochranu majetku, příp. do jiných základních práv a svobod. Ústavní soud zdůraznil, že je nutno respektovat předpoklady vzniku konkrétního nároku na vypořádání individualizovaného majetku, kterými jsou příslušné právní skutečnosti. V souzené věci je to individuální správní akt - rozhodnutí Ministerstva vnitra; proto je nutno vycházet ze zjištění, zda takové rozhodnutí bylo vydáno a zda obsahuje vymezení majetkoprávního nároku.
Ústavní soud nemá ani v právě souzené věci k tomuto konstatování důvod cokoliv dodávat, neboť v tomto směru jsou závěry Nejvyššího soudu přesvědčivé. Pro právě souzenou věc (stejně jako ve věci sp. zn. I. ÚS 940/10) platí, že vůči nesprávnosti či nezákonnosti předmětného rozhodnutí Ministerstva vnitra bylo možné se bránit adekvátními procesními prostředky zakotvenými ve správním řádu.
Ústavní soud musí dále zdůraznit i další judikatorní argumentaci dotčených soudů, podle níž není-li v souzené věci soukromoprávní nárok na přímé vydání majetku (tedy nárok vznikající bez ohledu na rozhodnutí Ministerstva vnitra), nemůže tu být ani nárok na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení; je proto zřejmé, že tu tedy není ani dána aktivní věcná legitimace stěžovatelů.
Ústavní soud připomíná, že podle §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu je nutno rozeznávat jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud současně upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního. Ústavní soud se proto nemůže ztotožnit s tvrzením stěžovatelů, že by v dané věci (tj. ve sporech s původní obcí o rozsahu vypořádání dříve společného majetku) šlo o nemožnost domáhat se svých práv soudní cestou.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Právo na spravedlivý (řádný) proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud v dané věci porušení základních práv stěžovatelů neshledal.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu