ECLI:CZ:US:2014:2.US.93.14.1
sp. zn. II. ÚS 93/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jaroslava Vozába, zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem Bořice 65, 538 62 Bořice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2049/2013-277 ze dne 15. 10. 2013 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 571/2012-245 ze dne 6. 2. 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze jako věcně správný dle §219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně č. j. 5 C 1111/2003-213 ze dne 27. 4. 2012, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele o 1 950 000 Kč s příslušenstvím, uplatněná z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Proti rozhodnutím dovolacího a odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel je přesvědčen, že tvrzení Nejvyššího soudu o vadách dovolání jsou neopodstatněná. Krajskému soudu pak vytkl, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, soud se dopustil chyb v protokolaci, přičemž během odvolacího jednání nebylo čteno odvolání stěžovatele, ač se o tom protokol z tohoto jednání zmiňuje. Odvolací soud též dle stěžovatele měl odmítnout důkaz čtením listiny dokazující dle stěžovatele právně neúčinné doručení rozsudku v souvislosti s namítaným během promlčecí doby, aniž toto odmítnutí odůvodnil. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, zčásti jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že v případě napadeného usnesení Nejvyššího soudu jde o rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, směřující proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, pro vady, které nebyly po dobu trvání lhůty k podání dovolání odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 ve spojení s §241b odst. 3 o. s. ř.), a nikoli tedy z "důvodu závisejícího na uvážení dovolacího soudu" (jak má na mysli ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) v tom smyslu, že nejde o otázku s judikaturním přesahem ve smyslu §237 o. s. ř. Za tohoto procesního stavu věci je totiž ústavní stížnost proti označenému rozhodnutí odvolacího soudu nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků, neboť jejich vyčerpání má jak formální, tak materiální rovinu. Vyčerpáním opravného prostředku se tak nerozumí toliko podání návrhu, který je určitým způsobem označen (nadepsán jako dovolání a směřován Nejvyššímu soudu), ale rovněž naplnění všech zákonných znaků a podmínek, aby příslušný orgán o něm mohl věcně rozhodnout. Podání vykazující vady, pro něž nelze v řízení pokračovat, proto nelze považovat za řádné vyčerpání opravného prostředku (z poslední doby srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3046/12 ze dne 25. 11. 2013, dostupné v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze námitkami směřujícími proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, které však Ústavní soud neshledal důvodnými. Pokud jde o argumenty stěžovatele napadající závěr Nejvyššího soudu o tom, že dovolání "vzhledem k celkovému vyznění, formulacím a systematizaci zřejmě nebylo sepsáno advokátem (...) a bylo jím toliko podepsáno" (str. 2), dlužno konstatovat, že na tomto závěru není odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem postaveno, jelikož jde spíše o vedlejší připomínku (srov. "Pomine-li dovolací soud..." - ibidem), která však bezesporu má svůj racionální základ, když dovolání, jehož opis stěžovatel přiložil i k ústavní stížnosti, z hlediska jeho celkového vyznění, formulacím i systematizaci vskutku nese známky toho, že nebylo sepsáno za stěžovatele advokátem, nýbrž jím jen signováno; k utvrzení se v této domněnce pak Nejvyššímu soudu posloužil i charakter stěžovatelova odvolání ve věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 243/89.
Nejvyšší soud nicméně za podstatnou vadu dovolání označil absenci vymezení toho, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Stěžovatel tomu sice v ústavní stížnosti oponuje tvrzením o opaku s odkazem na bod III a) svého dovolání, v němž tyto požadavky mají být splněny, ale z obsahu tohoto bodu je prima vista zřejmé, že tyto podmínky splněny nebyly; stěžovatel v něm (v pozici dovolatele) pouze uvedl, že nesprávnost právního posouzení spatřuje v úvaze soudu, že někdejší ustanovení §127 odst. 2 o. s. ř. dávalo soudu možnost, nikoli ovšem povinnost znalecký posudek přezkoumat jiným znalcem, kdy sám je přesvědčen o tom, že existovala toliko povinnost a ne jen možnost takového přezkumu, což ovšem stěžovatel odůvodňuje naprosto nesouvisejícím ustanovením §8 odst. 1 věty druhé trestního řádu o oznamovací povinnosti státních orgánů ve vztahu k okolnostem nasvědčujícím tomu, že byl spáchán trestný čin. Jde o právní názor stěžovatele zcela se míjející s podstatou jím vymezeného údajně nesprávného právního závěru odvolacího soudu, poněvadž trestní řád ze své podstaty nemůže nabídnout konkurenční odpověď na otázku, zda v civilním procesu musil či "jen" mohl být znalecký posudek přezkoumán jiným, revizním znaleckým posudkem. Nadto v dovolání absentuje požadovaný judikaturní přesah dovoláním napadeného právního závěru odvolacího soudu, jak vyžaduje ustanovení §237 o. s. ř., v platném znění. Proto ústavní soud nemohl rozumně dospět k závěru, že Nejvyšší soud odmítl vadné dovolání podané stěžovatelem zcela neoprávněně či že by k jeho hodnocení zvolil přepjatě formalistický přístup. Stěžovatel tedy dovolacímu soudu neumožnil řádné projednání jeho dovolání.
Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost v části směřující proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. ledna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu