ECLI:CZ:US:2015:2.US.970.15.1
sp. zn. II. ÚS 970/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky multigate a. s., se sídlem Riegrova 373/6, Olomouc, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2015, č. j. 2 As 180/2014-24, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2014, č. j. 29 Af 96/2012-75, proti rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 30. 8. 2012, č. j. KUOK 29414/2012, a ze dne 3. 9. 2012, č. j. KUOK 25843/2012, a proti rozhodnutí Městského úřadu Prostějov ze dne 24. 6. 2011, č. j. PVMU 71819/2011 70, a ze dne 18. 8. 2011, č. j. PVMU 91767/2011 70, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Krajského úřadu Olomouckého kraje a Městského úřadu Prostějov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených správních rozhodnutí a rozsudků, kterými nebylo vyhověno jeho žádosti o vrácení vratitelného přeplatku podle ustanovení §155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen "daňový řád"), vzniklého na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle ustanovení §10a zákona ČNR č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném ke dni rozhodování správních orgánů (dále jen "zákon o místních poplatcích"), a obecně závazné vyhlášky města Prostějov č. 10/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Výše předmětného poplatku dosahovala za období od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011 celkové částky 199.208 Kč.
2. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatelky porušila její práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a odst. 4, čl. 89 odst. 2, čl. 90, 94 odst. 1 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a odst. 5, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve uvádí, že si je vědoma usnesení Ústavního soudu vydaných v jiných jeho obdobných věcech, avšak i když se i tato ústavní stížnost týká shodné věci - vrácení přeplatku na místním poplatku - považuje skutkové i právní okolnosti dané věci za odlišné. Odlišnost spatřuje v tom, že v nyní podané žalobě včas uplatnila námitku ohledně povinnosti správce daně vydat platební výměr na místní poplatek, přičemž však správní soudy, které se jí zabývaly, dospěly k závěrům, které nejsou akceptovatelné a jsou v rozporu s principem zapovídajícím rozhodovací libovůli. Nejvyššímu správnímu soudu v této souvislosti stěžovatelka vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (názorem, že v řízení o přeplatku je možné přezkoumat i samotnou hmotně právní povinnost k placení místního poplatku), a to aniž předložil věc rozšířenému senátu ve smyslu ustanovení §17 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Stejně tak je přesvědčena, že za situace, kdy jí nebyla poplatková povinnost řádně vyměřena platebními výměry (když konkludentní vyměření poplatku možné není), jsou rozhodnutí o nevrácení přeplatku rozhodnutími nicotnými. Konečně polemizuje s Nejvyšším správním soudem i ohledně povinnosti platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí, resp. za zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému, a setrvává v názoru, že právní důvod pro jeho placení dán není.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Předně je třeba uvést, že stěžovatelka vede celou řadu obdobných správních řízení, řízení před správními soudy a rovněž podala celou řadu ústavních stížností, které jsou jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek v podstatě totožné. Ústavní soud i ve stávající věci považuje svoje předchozí rozhodnutí za dostatečná pro vysvětlení důvodů, proč neshledává v jednotném postupu správních soudů i v nyní napadených rozhodnutích stěžovatelkou namítaná pochybení. Proto bez dalšího odkazuje na předchozí rozhodnutí, která musí být stěžovatelce známa, vydaná například pod sp. zn. II. ÚS 2878/13, sp. zn. III. ÚS 3343/13, sp. zn. II. ÚS 3440/13, či sp. zn. II. ÚS 3440/13 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz/).
6. Podstatné přitom je, že závěry citovaných rozhodnutí, týkající se hmotněprávní povinnosti k úhradě místního poplatku, se uplatní i v dané věci; totéž platí i ohledně oponentury stěžovatelky proti postupu správního orgánu, nevyhověl-li jejím žádostem o vrácení přeplatků, k jejichž vyměření se předtím neuchýlil (nevydal požadované platební výměry), a z toho dovozované nicotnosti jeho rozhodnutí (o nevrácení přeplatku).
7. Pokud stěžovatelka v nyní projednávané ústavní stížnosti uvádí, že stávající skutkové a právní okolnosti jsou poněkud odlišné od předchozích usnesení Ústavního soudu a za zásadní odlišnost přitom pokládá, že v nyní vedeném řízení včasně uplatnila námitku, že správce daně je povinen vydat platební výměr, musí Ústavní soud konstatovat, že tato okolnost nemůže nic zvrátit na zjevné neopodstatněnosti podané ústavní stížnosti. Z obsahu napadených soudních rozhodnutí se totiž podává, že soudy se tímto argumentem stěžovatelky řádně zabývaly (mj. i s ohledem na dopad rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Afs 68/2012). Ústavní soud navíc připomíná, že mu z ústavněprávního rozměru přísluší hodnotit, zda posuzované řízení bylo "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu, neboť ne vždy existence určitého nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, sp. zn. IV. ÚS 259/2000, sp. zn. III. ÚS 639/02, sp. zn. III. ÚS 474/04, sp. zn. IV. ÚS 679/05, sp. zn. III. ÚS 9/06, sp. zn. III. ÚS 249/06 a další). To se logicky uplatní i v této věci; jestliže stěžovatelka svojí námitkou oponuje postupu správního orgánu, jenž nevyhověl jejím žádostem o vrácení přeplatků, k jejichž vyměření se předtím neuchýlil (a následně kritizuje správní soudy, že správní rozhodnutí z tohoto důvodu nezrušily, resp. že přezkoumaly samu hmotně právní povinnost k placení poplatku), ponechává přitom stranou, že otázku interpretace a aplikace §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích formou kasační námitky sama předestřela, jakož
i - a to především - pomíjí skutečnost, že jí svědčila hmotněprávní povinnost k úhradě místního poplatku, což Ústavní soud ve stěžovatelce známých rozhodnutích dříve vyslovil, a to opakovaně.
8. Ve věci ostatních námitek stěžovatelky pak Ústavní soud odkazuje na svá předchozí rozhodnutí, neboť předmětná argumentace je totožná s argumentací stěžovatelky předestřenou v dříve projednávaných a výše citovaných případech (viz naposledy též usnesení sp. zn. III. ÚS 539/15 ze dne 26. 3. 2015), když vytýká, že ani v nyní napadených rozhodnutích nespatřil kvalifikovaný exces či libovůli a neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv a svobod.
9. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu