ECLI:CZ:US:2008:2.US.990.08.1
sp. zn. II. ÚS 990/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. A. M., právně zastoupeného JUDr. Karlem Střelcem, Ph. D., advokátem se sídlem Dobrovského 3, Vyškov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2007 sp. zn. 49 Co 221/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení shora uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o prodloužení doby trvání předběžného opatření. Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, a to zejména tím, že mu nebyla dána možnost svou věc u soudu přednést a hájit, a rozhodnutí soudu I. stupně je výsledkem soudcovské libovůle.
Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. 5. 2007 č. j. 0 Nc 1/2007-52 byla podle §76b odst. 4 o. s. ř. prodloužena o 1 měsíc doba trvání předběžného opatření, které usnesením ze dne 3. 4. 2007 nařídil tentýž soud, a které spočívalo v povinnosti stěžovatele opustit společný byt účastníků a v zákazu do tohoto bytu vstupovat. Soud dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro prodloužení doby trvání předběžného opatření, neboť jednání stěžovatele, které bylo důvodem pro vydání předběžného opatření, je závažným ohrožením navrhovatelky na životě, zdraví, svobodě a lidské důstojnosti a toto jednání je nadále předmětem řízení orgánů činných v trestním řízení. Současně pokračuje řízení o rozvod manželství obou účastníků. O odvolání stěžovatele proti usnesení soudu I. stupně rozhodl napadeným usnesením krajský soud, který je potvrdil s odůvodněním, že stav ohrožení navrhovatelky podle §76b odst. 1 o. s. ř. trvá a z obsahu spisu nevyplývají žádné okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že prodloužení doby trvání předběžného opatření brání majetkové či jiné poměry účastníků, nebo jejich vztah ke společnému obydlí, popř. další rozhodné okolnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že soud I. stupně měl při svém rozhodování vzít v úvahu trvání stavu ohrožení navrhovatelky, obsah a důvody návrhu ve věci samé a majetkové či jiné poměry účastníků. Pokud tak neučinil, je podle jeho názoru nepochopitelné, že odvolací soud usnesení soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že obecné soudy zasáhly do jeho práv také svou rozhodovací nečinností, čehož důsledkem je to, že k prodloužení doby trvání předběžného opatření až na 1 rok nedošlo opakovanou rozhodovací činností soudu, ale naopak nečinností soudu.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 119/98) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze.
Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (kupř. sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) dal nicméně zřetelně najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Současně platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany". Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
Zásadou ústavněprávního přezkumu též je, že pouhá "podústavní" nesprávnost není jeho referenčním hlediskem, a jeho významné zúžení představují situace, kdy se obecné soudy při interpretaci podústavního práva pohybují v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů, jak tomu co do podmínek pro nařízení předběžného opatření právě je. Zde Ústavní soud zasahuje jen tehdy, jestliže uplatněná interpretace vybočuje zjevně z mezí logického a rozumného výkladu, resp. je zjevným excesem ("libovůlí").
V případě stěžovatele bylo nařízeno předběžné opatření podle §76b o. s. ř., dle nějž lze nařídit předběžné opatření, je-li vážným způsobem ohrožen život, zdraví, svoboda nebo lidská důstojnost navrhovatele. O prodloužení doby trvání předběžného opatření rozhodl soud I. stupně v souladu s §76b odst. 4 o. s. ř. Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou v podstatě shodné s námitkami uplatněnými v odvolání proti usnesení soudu I. stupně a lze konstatovat, že odvolací soud se jimi řádně zabýval a náležitě se s nimi vypořádal. Ústavní soud konstatuje, že závěr soudu ohledně trvání ohrožení navrhovatelky, jakož i o tom, že zde nejsou žádné okolnosti bránící prodloužení doby trvání předběžného opatření, nevybočil z mezí stanovených občanským soudním řádem.
Z obsahu vyžádaného soudního spisu a z vyjádření vedlejší účastnice řízení Ústavní soud zjistil, že napadené předběžné opatření zaniklo ze zákona již dne 3. 4. 2008 (§76b odst. 4 o. s. ř.). Ústavní stížnost podal stěžovatel dne 17. 4. 2008, tedy po 14 dnech od zániku předběžného opatření, a proto i z tohoto důvodu lze ústavní stížnost považovat za neopodstatněnou, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu Ústavního soudu.
Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí porušení stěžovatelových základních práv, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu