ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1104.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1104/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného I. K., zastoupeného advokátem, proti povinnému P. Ž., zastoupenému advokátem, pro 95.121,04 Kč s příslušenstvím, o návrhu na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 53 Nc 521/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2005, č.j. 9 Co 1026/2005-32, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2005, č.j. 9 Co 1026/2005-32, pokud jím byly potvrzeny výroky pod body I. a III. usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 10. 2004, č. j. 53 Nc 521/2003-21, o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce a o nákladech řízení, a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 10. 2004, č.j. 53 Nc 521/2003-21, ve výrocích pod body I. a III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 4. 10. 2004, č.j. 53 Nc 521/2003-21, jímž okresní soud (mimo jiné) zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že vymáhané právo nebylo s ohledem na ustanovení §110 odst. 1, větu první, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), promlčeno. Odvolací soud uvedl, že bylo-li určité právo již v soudním nebo rozhodčím řízení přiznáno, pak jediné omezení vyplývající z aplikace ustanovení §408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“), je vymezeno v odst. 2 uvedeného ustanovení (tj. tehdy, došlo-li k přiznání práva později než 3 měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, nebylo-li řízení o výkon rozhodnutí zahájeno ve lhůtě v tomto zákonném ustanovení uvedené), což se ovšem na danou věc nevztahuje; „jinak (tj. při výkladu pomíjejícím právní význam skutečnosti, že vymáhané právo již bylo pravomocně přiznáno, popř. zaměňujícím řízení nalézací s řízením vykonávacím) by ostatně i zmíněné ust. §408 odst. 2 obch. zák. pozbylo jakéhokoli smyslu“. Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník ani v ustanovení §408 neupravuje otázku osudu promlčecí lhůty zastavené v důsledku věřitelova úkonu, kterým byl podán návrh na nařízení exekuce ohledně přiznaného práva, má odvolací soud za to, že i ve věcech obchodněprávních nároků se uplatní nový běh desetilé promlčecí lhůty dle §110 obč. zák. a k omezení promlčecí lhůty stanovenému v §408 obch. zák. se nepřihlíží.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – povinný namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.). Dovolatel uvedl, že - jak vyplývá mimo jiné z právnické literatury - „ust. §408/1 je nadřazeno ust. §110 obč. zák.“, přičemž §408 odst. 1 obch. zák. omezuje promlčecí dobu stanovenou v §110 obč. zák.; v opačném případě by ustanovení §408 obch. zák. „bylo v zákoně nadbytečným, neboť by bylo možno vystačit s obecnou 4 letou promlčecí dobou dle obchodního zákona doplněnou o 10 letou promlčecí lhůtu dle §109 obč. zákona“. Za „vážnou procesní vadu v řízení“ pak povinný označil to, že se soud nezabýval tím, kdy nastala splatnost vymáhaných pohledávek, tj. okamžikem, kdy oprávněný mohl své právo vykonat poprvé. Navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření označil dovolání za nepřípustné, neboť dle jeho přesvědčení nemá napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, popř. za nedůvodné.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř. je sice dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí (a ve smyslu §51 odst. 2 a §130 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“, o zastavení exekuce), avšak nikoli bez dalšího (jak se mylně domníval dovolatel), nýbrž jen za podmínek vyložených §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Podle něho je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Tato podmínka je v dané věci splněna; otázka, jež byla klíčová pro rozhodnutí odvolacího soudu a kterou otevřel dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu, je již vyřešena ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003, ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 316/2005, ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1943/2005, a dále i ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 179/2006). Závěry této konstantní rozhodovací praxe dovolací soud vyjádřil i v usnesení ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 2006, pod č. 13, kde k otázce promlčení práva vyplývajícího z obchodního závazkového vztahu uvedl: „bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet“. Dovolací soud v rozhodovací praxi vychází z toho, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu a tudíž se obecná úprava obsažená v §110 odst. 1 obč. zák. v obchodně právních poměrech nemůže uplatnit. Obchodní zákoník upravuje promlčení ve vztahu k výkonu rozhodnutí (exekuci) v ustanovení §408 odst. 2 obch. zák., kde používá pojmu „právo pravomocně přiznané v soudním nebo rozhodčím řízení“. Ze zařazení tohoto ustanovení (poskytujícího k podání návrhu na výkon rozhodnutí pro tam uvedené případy /o něž však, obdobně jako v nyní projednávané věci, tehdy nešlo, jelikož oprávněnému bylo právo pravomocně přiznáno dříve než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby/ ještě další, a to tříměsíční lhůtu) za ustanovení §408 odst. 1 obch. zák., zakotvující desetiletou lhůtu, nutno dovodit, že právo pravomocně přiznané lze vykonat v exekučním řízení zahájeném v desetileté lhůtě podle §408 odst. 1 obch. zák. Ustanovení §408 odst. 2 obch. zák. sice výslovně neříká, že rozhodnutí vydané v soudním či rozhodčím řízení, přiznávající určité právo, lze soudně vykonat, bylo-li exekuční řízení zahájeno v desetileté lhůtě, ale pro tam uvedené případy (o něž, viz výše, v souzené věci nejde) dokonce stanoví prodloužení promlčecí doby (o tři měsíce ode dne, kdy vykonávací řízení mohlo být zahájeno). Touto „promlčecí dobou“, o jejímž uplynutí hovoří (v souvislosti s prodloužením lhůty k výkonu rozhodnutí) ustanovení §408 odst. 2 obch. zák. – logicky – není obecná čtyřletá doba (§397 obch. zák.) stanovená pro uplatnění práva v nalézacím řízení, tedy pro podání žaloby (§391 odst. 1 obch. zák.), nýbrž doba desetiletá, upravená v předcházejícím odstavci téhož paragrafu, tedy v ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. Z výše uvedeného tak vyplývá, že se přiznané právo vyplývající z obchodního závazkového vztahu ve smyslu §408 odst. 1 obch. zák. promlčuje v deseti letech ode dne, kdy promlčecí doba začala běžet poprvé; u práva na plnění závazku tedy podle §392 odst. 1 obch. zák. ode dne, kdy měl být závazek splněn.
Odvolací soud však při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce vycházel z odlišného právního posouzení a v důsledku toho se zjišťováním toho, kdy se vymáhaná pohledávka stala splatnou, nezabýval.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, v souladu s ustanovením §243b odst. 2, částí věty za středníkem, o.s.ř. zrušil (a to i v závislém výroku o nákladech řízení) a vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil v předmětné části i je a tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne podle výsledků dalšího řízení buď soud (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.) nebo soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2006
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu