ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1176.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1176/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné C., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti povinnému J. T., zastoupenému advokátem, pro 3.053.775,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 25 Nc 13194/2004, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2005, č.j. 55 Co 528/2004-67, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 17. 8. 2004, č.j. 25 Nc 13194/2004-6, kterým Obvodní soud pro Prahu 9 nařídil podle exekutorského zápisu ze dne 13. 5. 2004, č. ExZ 34/2004, sepsaného JUDr. J. T., soudním exekutorem, k vydobytí pohledávky 3.053.775,- Kč exekuci, jejímž provedením pověřil výše jmenovaného exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že exekutorský zápis splňuje požadavky, jež na jeho obsah a formu kladou ustanovení §78 písm. a/ a §79 odst. 1, 2 zákona č. 120/2001 Sb.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž prostřednictvím důvodu vyjádřeného v §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), vytýká nesprávné právní posouzení věci. Dohoda o přistoupení k závazku společnosti Č. g., s. r. o. (§533 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníka ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), kterou uzavřel s oprávněnou a která je součástí exekutorského zápisu, je – pokud jde o náklady exekuce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 Nc 1649/2003 – v rozporu se zákonem č. 120/2001 Sb.; jde tedy o absolutně neplatný právní úkon. Jelikož hmotněprávním nositelem pohledávky nákladů exekuce je vždy soudní exekutor, není oprávněná, argumentuje dovolatel, věcně legitimována k podání návrhu na nařízení exekuce. Dalším důvodem absolutní neplatnosti uvedené dohody, a to v celém jejím rozsahu, tedy i pokud jde o přistoupení k závazku představujícímu jistinu pohledávky a její příslušenství, je nesvoboda vůle povinného; k jejímu sjednání „byl donucen pod nátlakem.“ Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná se ve vyjádření ztotožnila s právními závěry, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tímto důvodem a jeho obsahovou konkretizací je pak dovolací soud podle §242 odst. 3, věty první, vázán).
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení exekuce významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jedním z předpokladů pro nařízení exekuce je, aby oprávněný, který podává návrh na nařízení exekuce, a účastník, který je v návrhu označen jako povinný, byli věcně (materiálně) legitimovaní. Na rozdíl od legitimace procesní (§36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.), jsou věcně legitimovány osoby, jimž exekuční titul přiznává právo, resp. ukládá povinnost k plnění, popřípadě jejich právní nástupci. Protože soud věcnou legitimaci zkoumá toliko z pohledu exekučního titulu (zde exekutorského zápisu, viz §40 odst. 1 písm. d/ zákona č. 120/2001 Sb.), aniž by se zabýval jeho věcnou správností, tj. tím, zda odráží skutečné hmotněprávní vztahy účastníků, nelze závěru, že oprávněné svědčí aktivní věcná legitimace, nic vytknout.
Otázky, které dovolatel výslovně označil za zásadně právně významné, takovými nejsou. Odvolací soud je totiž vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která dovodila, že ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) soud nezkoumá, zda hmotněprávní úkon (zde dohoda o přistoupení k závazku), na jehož základě vzniká povinnému povinnost plnit, je či není platný (takový úkon ostatně ani nemusí být součástí exekutorského zápisu). Má-li povinný zato, že oprávněná nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, může tuto okolnost uplatnit návrhem na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 1/2001 pod č. 15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 977/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1559/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1232/2004).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2006
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu