ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.977.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 977/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. K. H., zastoupeného advokátem, proti povinné J. R., zastoupené advokátem, pro 250.000,- Kč prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 E 612/99, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2001, č. j. 8 Co 440/2001-38, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Povinná je povinna zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8890,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. M. H.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím odvolací soud – poté, co předchozí zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil – potvrdil usnesení z 5. 2. 2001, č.j. 49 E 612/99-24, jímž okresní soud nařídil výkon notářského zápisu sepsaného JUDr. R. B. ze 6. 3. 1996, sp. zn. Nz 35/96, N 36/96; své rozhodnutí krajský soud odůvodnil závěrem, že v řízení o výkon notářského zápisu soudu již nepřísluší „zkoumat platnost právních úkonů vedoucích ke vzniku závazků, či zkoumat, zda výkon práva není v rozporu s dobrými mravy.“
V dovolání povinná namítá nesprávné právní posouzení věci, jež spatřuje v kvalifikaci notářského zápisu jako způsobilého exekučního titulu; podle jejího názoru tento zápis – protože „zachycuje z podstatné části absolutně neplatný právní úkon“, totiž smlouvu o půjčce, obsahující ujednání o úroku odpovídajícím roční sazbě 120 %, tedy výrazně vyšší než obvyklé úročení půjček poskytovaných bankami i fyzickými osobami – „nemůže být exekučním titulem.“
Oprávněný navrhl zamítnutí dovolání.
Dovolání, přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (srov. bod 1., 29. a bod 15., 17. zákona č. 30/2000 Sb. a contr.) není důvodné.
Protože vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) vázán, je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že v řízení o výkon notářského zápisu již „nelze zkoumat platnost právních úkonů vedoucích ke vzniku závazků, či zkoumat, zda výkon práva není v rozporu s dobrými mravy.“
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
V souladu s ustanovením §261 o.s.ř. soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimování, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o.s.ř.). Okolnost, zda povinný uloženou povinnost splnil, popřípadě v jakém rozsahu, soud při nařízení exekuce nezkoumá a v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného.
Má-li být exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, zabývá se soud při nařízení výkonu pouze tím, zda tento zápis (nevybavený účinky právní moci ani závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány) obsahuje formální náležitosti uvedené v §274 písm. e/ o.s.ř. (v souzené věci ve znění účinném v době sepsání zápisu, tj. ke dni 6. 3. 1996), tedy označení oprávněné a povinné osoby, právní důvod, předmět a dobu splnění závazku a svolení k vykonatelnosti (k těmto náležitostem srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR č. 1, ročník 2000, pod poř. č. 4). Z uvedeného plyne, že v této (relativně samostatné) fázi vykonávacího řízení soud naopak nezkoumá, zda hmotněprávní úkon (zde smlouva o půjčce, jejíž alespoň částečné neplatnosti se povinná dovolává), na základě něhož vzniká vymáhaný závazek, je či není platný (takový úkon ostatně ani nemusí být součástí notářského zápisu); jinými slovy, soud se při nařízení výkonu nemůže zabývat věcnou správností notářského zápisu, resp. tím, zda zápis odpovídá skutečným hmotněprávním vztahům mezi účastníky (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001 pod poř. č. 15). Má-li povinná za to, že oprávněný nemá na vymáhané plnění nárok podle hmotného práva, může tuto okolnost uplatnit návrhem na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. (k tomu srov. právní větu posledně citovaného rozsudku). K nedůvodnosti námitky, že „za daných okolností by výkon práva oprávněného byl v příkrém rozporu s dobrými mravy“, dovolací soud poukazuje na závěry přijaté v usnesení z 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 67, v němž vysvětlil, proč nelze návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, jenž je institutem procesním, zamítnout s poukazem na (hmotněprávní) ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Jelikož se povinné prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.
Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo procesně úspěšnému oprávněnému podle ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Tyto náklady spočívají v částce 8815,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1, bod 6., §12 odst. 1, písm. a/, bod 1., §16 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) – sníženou o 50% podle §18 odst. 1 a v částce 75,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu