ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.1219.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 1219/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky, v exekuční věci oprávněné Ing. J. P., Ph.D. , zastoupené JUDr. Alenou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 574/13, proti povinnému Ing. S. G. , zastoupenému JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, pro 2 048 598,60 Kč s příslušenstvím, vedené soudní exekutorkou JUDr. Marcelou Dvořáčkovou, Exekutorský úřad Hradec Králové, pod sp. zn. 19 EX 560/14, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 12. 2016, č. j. 20 Co 387/2016-125, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Soudní exekutorka JUDr. Marcela Dvořáčková, Exekutorský úřad Hradec Králové, usnesením ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 19 EX 560/14, určila cenu nemovitých věcí ve vlastnictví povinného specifikovaných ve výroku usnesení ve výši 1 900 000 Kč. Při určení výsledné ceny vycházela ze znaleckého posudku znalce Ing. Jana Hegera č. 99-12/15 ze dne 9. 3. 2016 ve znění doplněného znaleckého posudku č. 99-12/15 ze dne 6. 5. 2016. V odůvodnění usnesení konstatovala, že povinný neposkytl znalci žádnou součinnost a neumožnil prohlídku oceňovaných nemovitých věcí, soudní exekutor si proto musel zjednat přístup do nemovitosti dle ustanovení §336 odst. 3 o. s. ř. Uvedla, že námitky povinného týkající se údajných nepřesností samotného znaleckého posudku, které nemohl znalec zjistit ani při vizuální prohlídce na místě samém, nelze klást za vinu znalci, nýbrž povinnému, neboť se jedná o důsledek procesního jednání (opomenutí) povinného v rozporu s jeho zákonnou povinností. K dalším námitkám povinného soudní exekutorka uvedla, že soudní exekutor není oprávněn přezkoumávat výsledky nalézacího řízení, z něhož vzešel exekuční titul, a hodnotit důkazy v něm provedené. Dospěla k závěru, že znalecký posudek Ing. Jana Hegera byl zpracován řádně v souladu se zadaným úkolem, obsahuje řádný popis oceňovaných nemovitých věcí a znalec taktéž dostál své povinnosti provést ocenění nemovitých věcí porovnávací metodou. Závěrem uvedla, že určení výsledné ceny nemovitých věcí je nástrojem pro stanovení nejnižšího podání v dražbě, nikoli stanovení ceny, za kterou bude nemovitá věc prodána. Nemovitá věc se přitom prodává za nejvyšší podání a jeho výše (skutečná tržní cena) vyjde najevo až při samotné dražbě.
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudní exekutorky. Uvedl, že povinný neprokázal, že by aktuální cena postižených nemovitých věcí byla vyšší. Jeho poukaz, že v roce 2007 byly předmětné nemovité věci oceněny částkou vyšší a že z této ceny bylo vycházeno při v nalézacím řízení, není pro napadené usnesení významný, neboť je zde značný časový odstup a již ten může znamenat podstatný posun v obvyklé ceně.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný včasným dovoláním, ve kterém namítá, že napadené rozhodnutí „je zásadním způsobem dotčeno nesprávnou aplikací procesního i hmotného práva, při níž se odvolací soud zcela jednoznačně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu stejně jako od ustálené judikatury Ústavního soudu“. Uvedl, že odvolací soud nesprávně aplikoval právní úpravu týkající se hodnocení důkazů v civilním soudním řízení, zejména pak právní úpravu spojenou s povinností soudu vypořádat se odpovídajícím způsobem s rozpory v závěrech znaleckých posudků. Poukázal na rozpory v závěrech dvou znaleckých posudků vyhotovených v rámci nalézacího a následně exekučního řízení. Odvolací soud se podle dovolatele s těmito rozpory nijak nevypořádal, a tím se odklonil od ustálené judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10, Nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2399/08). Dále uvedl, že odvolací soud vytvořil své vlastní nové odborné zhodnocení věci, i když pro takové zhodnocení nemá odborné znalosti. Odvolací soud se pouze „přiklonil k závěrům znaleckého posudku, který hovořil v neprospěch povinného“. Dovolatel dále namítá vadu řízení, kterou spatřuje v tom, že soudní exekutorka ani odvolací soud nevyhověli jeho návrhu na výslech znalců Ing. Burianové, Ing. Hegera ani profesora Bradáče, na kterého se Ing. Heger odvolával ve svém znaleckém posudku. Dovolatel rovněž považuje rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudní exekutorky za protiústavní, neboť není jasné, z jakých důkazů soud vycházel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, usnesení je tak nepřezkoumatelné a trpí „libovůlí odvolacího soudu“. Dovolatel v dovolání rovněž namítá vady nalézacího řízení. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil i usnesení soudní exekutorky.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Při hodnocení znaleckého posudku, tedy i znaleckého posudku při oceňování nemovitých věcí (§336 odst. 1 o. s. ř., §69 ex. řádu), obecně platí, že soud musí mimo jiné zkoumat, zda znalec splnil úkol, který mu byl vymezen. Zjistí-li soud, že znalec tento úkol nesplnil vůbec nebo nedostatečným způsobem, nebo má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit (srov. například usnesení pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, Pls. 3/80, uveřejněné pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1981, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002 sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 26 Cdo 3928/2013 uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014 sp. zn. 21 Cdo 73/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015 sp. zn. 26 Cdo 2965/2015).
V projednávané věci postupoval znalec v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť k námitkám povinného dostatečně ozřejmil, proč je cena nemovitosti stanovená v předchozím znaleckém posudku, vydaném v nalézacím řízení, vyšší (byla použita metoda odděleného oceňování, když zvlášť byla oceněna parcela s domem a zvlášť pozemková parcela, přičemž následným odděleným prodejem lze teoreticky dosáhnout vyšší ceny). Zároveň vysvětlil, že ocenění podle vyhlášky nelze při stanovení obvyklé ceny brát příliš v úvahu kvůli nadměrné velikosti obestavěného prostoru a dalším skutečnostem, které příliš ovlivňují cenu a vzdalují se od tržní reality.
Přípustnost dovolání nemohou bez dalšího založit ani námitky, jimiž dovolatel uplatňuje vady řízení (neprovedení výslechu znalců; argumentace, že z odůvodnění usnesení odvolacího soudu není patrné, které důkazy byly provedeny a které byly odmítnuty). Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Tento předpoklad v posuzované věci – s odkazem na shora uvedené – naplněn není.
V neposlední řadě ani námitka dovolatele, že exekuční řízení je vedeno na základě vadného rozhodnutí nalézacích soudů, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť podle ustálené judikatury exekuční soud již není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3535/2007 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Do exekučního řízení se rovněž nepřenášejí případné vady nalézacího řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3547/2006 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3570/2014).
Nejvyšší soud proto postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu