ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.1485.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 1485/2018-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně KOROLA, s. r. o. , se sídlem v Brně, Heršpická č. 5a, identifikační číslo osoby 25567047, zastoupené Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Mičurinova č. 1752/9, proti žalované Československé obchodní bance, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, o vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 41/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2017, č. j. 57 Co 227/2017-125, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 30. 1. 2017, č. j. 8 C 41/2016-85, zamítl žalobu žalobkyně, aby z exekuce prodejem movitých věcí vedené soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, se sídlem Exekutorského úřadu v Přerově, pod sp. zn. 103 EX 22883/15, na základě pověření Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. 8. 2015, č. j. 61 EXE 555/2015-26, byly vyloučeny věci sepsané dne 3. 12. 2015 do soupisu movitých věcí povinného R. V. (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žalobkyně věrohodným způsobem neprokázala nabytí svého vlastnického práva k žádné z předmětných věcí, přičemž i komisionářská smlouva, ve které je paní R. V. označena jako komisionářka, také budí pochybnost, když v době uzavření smlouvy nedisponovala a nedisponuje živnostenským oprávněním k prodeji komisního zboží a předmětné movité věci jsou běžně užívané a opotřebovávané povinným a jeho manželkou, což nelze považovat za běžnou praxi komisního prodeje.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 11. 2017, č. j. 57 Co 227/2017-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1 554 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně o tom, že je napadený rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný, neboť z jeho odůvodnění je zřejmé, jak dospěl ke svým skutkovým zjištěním, stejně tak jakým způsobem hodnotil jednotlivé důkazy a proč dospěl k závěru, že žalobkyně věrohodným způsobem neprokázala nabytí vlastnického práva k předmětným věcem. Ztotožnil se i s názorem soudu prvního stupně o nevěrohodnosti komisionářské smlouvy, neboť úvaha o účelovosti smlouvy je podepřena informacemi, které jsou odvolacímu soudu známy z jeho úřední činnosti. Z informačních systémů odvolací soud zjistil, že byla podána řada žalob na vyloučení věcí z exekuce oprávněné Československé obchodní banky, a. s., proti povinnému R. V., prodejem movitých věcí, vedené soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 103 EX 22883/15, kdy jsou žalobci zastoupeni stejným advokátem a domáhají se vyloučení mnoha movitých věcí z exekuce. Ze soupisu movitých věcí pak plyne, že povinný R. V. ani jeho manželka nenamítali, že by se jednalo o věci ve vlastnictví třetí osoby. I přesto, že soud prvního stupně neprováděl důkaz spisem sp. zn. 8 C 35/2016, nejedná se z jeho strany o pochybení, neboť při svých závěrech použil skutečnosti známé z jeho činnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že soudy obou stupňů dospěly ke svým závěrům na základě „zjištěných skutečností“, nikoliv na základě provedených důkazů, když neprovedly důkaz spisem Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 8 C 35/2016. Zásada volného hodnocení důkazů soudem musí být založena na objektivních či objektivně zjistitelných skutečnostech a ne na subjektivní zkušenosti soudu. Uvedený postup je dle názoru dovolatelky v rozporu s ust. §129 o. s. ř. i s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, a ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008) a rovněž závěry soudu prvního i druhého stupně ohledně účelového uzavření komisionářské smlouvy odporují judikatuře Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 679/2007).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že podle ustanovení §237 o. s. ř. není přípustné.
Dovolatelce je třeba dát za pravdu v tom, že i procesní pochybení odvolacího soudu při řešení otázky nejen hmotného, ale i procesního práva (§237 o. s. ř.), které samo o sobě a bez dalšího mohlo mít za následek nesprávnost dovoláním napadeného rozhodnutí, může být způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., jde-li o natolik zásadní procesní pochybení, že se jedná o porušení práva dovolatele na spravedlivý proces (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). Tím směrem dovolatelka zjevně míří, neboť tvrdí, že jí nesprávným postupem odvolacího soudu bylo odepřeno právo se vyjádřit k pro meritorní rozhodnutí zcela zásadnímu závěru, jenž měl odvolací soud načerpat ze své „úřední činnosti“.
V posuzovaném případě však nelze přehlédnout, že odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně své rozhodnutí opřel o to, že žalobkyně neprokázala své vlastnictví k věcem, jejichž vyloučení z exekuce se domáhala, když sice předložila fotokopie faktur, na kterých byla označena jako odběratel, nicméně nebyly předloženy originály či stejnopisy, ani doklady o zaplacení věcí, ani účetní evidence o pořízení těchto věcí. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně rovněž pokládal za nevěrohodné a neprokázané tvrzení žalobkyně o tom, že manželka povinného R. V. pro žalobkyni jako vlastníka těchto věcí vykonávala komisionářkou činnost. Komisionářská smlouva uzavřená údajně mezi žalobkyní a R. V. nečitelného data (snad dne 10. 4. 2009), na jejímž základě se R. V. měla zavázat obstarat pro žalobce prodej předmětných věcí, totiž nebyla po dobu osmi let realizována a věci po celou tuto dobu tvořily vybavení domácnosti R. V. a povinného. Je nepravděpodobné, že by vybavení společné domácnosti povinného a jeho manželky po dobu osmi let tvořily věci, které měly být nabízeny k prodeji třetím osobám, když navíc ani R. V. neměla živnostenské oprávnění ke komisionářské činnosti.
Nad rámec těchto skutkových závěrů, jež jsou ve svém základu přezkoumatelné, neboť jsou z nich patrny základní důvody, které odvolací soud vedly k úsudku, že žalobkyně neprokázala, že by k předmětným věcem měla právo, které nepřipouští exekuci, odvolací soud uvedl, že z informačních systémů zjistil, že „byla podána řada žalob na vyloučení věcí z exekuce oprávněné Československé obchodní banky, a. s., proti povinnému R. V., prodejem movitých věcí, vedené soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorským úřadem v Přerově, sp. zn. 103 EX 22883/15, kdy žalobci jsou zastoupeni stejným advokátem a domáhají se vyloučení mnoha movitých věcí z exekuce (srov. rozsudek ve věci sp. zn. 56 Co 205/2017, 56 Co 493/2016). Ze soupisu movitých věcí plyne, že povinný a ani jeho manželka nenamítali, že by se jednalo o věci ve vlastnictví třetí osoby. Ačkoli okresní soud neprováděl důkaz spisem sp. zn. 8 C 35/2016, nejedná se o pochybení, neboť při svých závěrech použil skutečnosti známé z jeho činnosti“. Tyto závěry učiněné vedle základních úvah odvolacího soudu však nebyly pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní, protože závěr o tom, že žalobkyně neprokázala jí tvrzené vlastnické právo k předmětným věcem, nijak nemění a mají sloužit jen k jeho dalšímu stvrzení. Jinými slovy, i kdyby odvolací soud ke skutečnostem, jež má za zjištěné „z úřední činnosti“ nebral zřetel, jeho předchozí a v základu odůvodněný skutkový závěr by zůstal beze změn. Je proto třeba uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na tom, co odvolací soud zjistil „z úřední činnosti“, a tedy ani na tom, že žalobkyni nebylo umožněno, aby se k „úředně zjištěným skutečnostem“ vyjádřila a měla možnost prokázat, že tento poznatek odvolacího soudu není správný. Dovolání je proto na místě odmítnout, protože je postaveno na údajném pochybení odvolacího soudu při procesním dokazování, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu primárně nestojí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, a ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu