ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1885.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1885/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobce PhDr. M. Č., zastoupeného advokátem, za účasti 1) P. f. ČR, 2) S. spol. s r. o., 3) M. H. B., 4) Č. d., a. s., 5) S. s. J., s. p., 6) O. s. b. d. H. B., zastoupeného advokátem, a 7) Ú. pro z. s. ve v. m., o žalobě proti rozhodnutí vydanému ve správním řízení, vedené u Okresního soudu ve Havlíčkově Brodě, pod sp. zn. 11 C 4/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2007, č. j. 30 Co 13/2006-254, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. května 2007, č. j. 30 Co 13/2006-254 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do výroku II., III. a IV. a co do výroku I. odvolací řízení zastavil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobce se žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) domáhal, aby soud nahradil negativní výroky v odstavci 1) a 2) rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu H. B. ze dne 8. 11. 2004, č. j. PÚ 9683/01–Tu–B tak, že bude určen vlastníkem nemovitostí vypsaných ve správním rozhodnutí ve výroku 1),
a to vyjma nemovitosti zapsané ve složce pozemkové knihy č. 1244, parc. č. st. 836 s domem č. p. 178, dle KN zast. pl. na LV 694, kat. území H. B., které se žaloba netýká. Dále požadoval určit, že je vlastníkem ideálního podílu 4/5 nemovitostí ve vztahu k celku tak, jak jsou vypsány ve správním rozhodnutí ve výroku v odstavci 2) (tedy nemovitosti zapsané ve složce 412 pozemkové knihy k. ú. H. B.). Ve vztahu k nemovitostem uvedeným ve výroku v odstavci 1) bylo odvolací řízení proti zamítavému rozhodnutí soudu prvního stupně zastaveno, neboť žalobce vzal v tomto rozsahu své odvolání zpět. Ve vztahu k nemovitostem uvedeným v druhém odstavci výroku bylo prokázáno, že původní vlastnicí ideálních 4/5 těchto nemovitostí byla A. S., která byla prohlášena za mrtvou dnem 20. 4. 1945, přičemž nezanechala závěť. Jejím jediným žijícím potomkem byla žalobcova matka JUDr. G. S.-Č., která zemřela. Pozůstalostním spisem Státního notářství II v Praze 1, sp. zn. 1 D 141/55 bylo prokázáno, že ideální 4/5 předmětných nemovitostí přešly na stát jako odúmrť, jež není restitučním titulem podle §6 odst. 1 písm. a) až u) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Žalobcova matka JUDr. S.-Č. se totiž podle prohlášení ze dne 2. 10. 1952 nepřihlásila k pozůstalosti po A. S. a návrh na restituci jejího majetku byl vzat zpět. Tyto úkony považuje žalobce za totožné s restitučním titulem podle §6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb., tedy za odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněné v tísni. Touto výkladovou spekulací se však podle názoru odvolacího soudu není třeba zabývat ohledem na skutečnosti, které jsou mu z úřední činnosti známé ohledně JUDr. S.-Č. Ta totiž byla od roku 1932 členkou komunistické strany, po návratu z koncentračního tábora od roku 1945 vykonávala státní a stranické funkce a od roku 1949 do roku 1957 byla náměstkyní ministra zahraničních věcí. Uvedené úkony ohledně pozůstalosti po své matce učinila právě v době výkonu této funkce. Jako předválečné člence komunistické strany byly jí nepochybně vlastní úkony směřující k tomu, aby nezískala s ohledem na svůj světový názor soukromé vlastnictví, jehož potlačování jako jednoho z programových cílů strany jí bylo vlastní. Její vztah k majetku po matce rozhodně nevyplýval z tísně, která by byla vyvolána tlakem zvnějšku, ale z jejího politického přesvědčení a postoje. Krajskému soudu jsou dobře známy postoje žalobcovy matky v období okolo roku 1968 i po něm, avšak to nemá a nemůže mít žádný dopad na posouzení uplatněného nároku.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že odvolací soud nesprávně posoudil celou věc z hlediska právního a též zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud vzal za prokázané skutečnosti, aniž by provedl důkazy, ke kterým by se mohly strany sporu vyjádřit, a na těchto skutečnostech postavil své rozhodnutí. Jedná se zejména o posouzení morálně-politického profilu žalobcovy matky. Odkaz na §121 o. s. ř. je v této souvislosti zcela nedostatečný. I když soud svoje spekulace vydává za skutečnosti známé z jeho úřední činnosti, sotva mohla činnost příslušného senátu zasahovat do období let 1932 – 1986. Žalobci pak není ani známo, jak lze takto hodnotit jednání jednotlivce bez znalostí důvodů, pohnutek a souvislostí jeho jednání. Soud odvolací pochybil, když se při svém rozhodnutí nezabýval tvrzením žalobce, že jak dědictví, tak i zpět vzetí žádosti o restituci bylo matkou žalobce činěno pod politickým nátlakem v době nesvobody. Rovněž potomci členů KSČ mají ústavou zaručená stejná práva jako další občané České republiky. Soudy též pochybily, když neprovedly žalobcem navržený důkaz dědickým spisem o projednání dědictví po zemřelé A. S. č. D 135/57, pořízený Státním notářstvím v H. B., jímž mělo být prokázáno žalobcovo tvrzení, že je osobou oprávněnou podle §2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb.
K dovolání se vyjádřili žalovaní 1), 2), 3), 4), 5) a 7) s tím, že se plně ztotožňují s rozsudkem odvolacího soudu a navrhují, aby dovolací soud tento rozsudek potvrdil. Žalovaný 7) k tomu doplnil, že odvolací soud při posuzování politického přesvědčení žalobcovy matky postupoval v souladu s §121 o. s. ř. Žalobce ani v řízení před správním orgánem nespolupracoval, nepřekládal důkazní materiály. Přitom bylo prokázáno, že žalobci nesvědčí žádný z restitučních titulů §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Namítal-li pak žalobce, že dědictví bylo jeho matkou odmítnuto v tísni, a tudíž že mu svědčí restituční titul podle §6 odst. 1 písm. l) citovaného zákona, nepředložil k prokázání takové skutečnosti jediný důkaz. Již z odůvodnění dřívějšího rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 11. 8. 1997 je zřejmé, že tento orgán se možným nátlakem na JUDr. S. – Č. zabýval a Krajský soud v Hradci Králové tyto jeho závěry jen podrobně rozvedl. Žalobce měl dostatek času na to, aby politický nátlak činěný na svou matku prokázal již v řízení před správním orgánem, jehož rozhodnutí jím pak bylo napadeno.
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 o. s. ř.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod vyjádřený v §241a odst. 2 písm. b), tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, avšak tento dovolací důvod na žádném místě dovolání obsahově nevymezuje.
Dále dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. – tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – jenž není často považován v judikatuře Nejvyššího soudu za způsobilý dovolací důvod pro založení přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nicméně ve světle aktuální judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 11. září 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, ze dne 10. května 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05 vydaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 37, č. 100, ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 182/05 a ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06) i soudu Nejvyššího (např. rozsudek ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 28 Cdo 4614/2007 či rozsudek ze dne 10. června 2008, sp. zn. 28 Cdo 727/2008) nelze již bez dalšího takovému závěru přisvědčit.
Výklad, dle něhož lze založit přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí [§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.] jen na základě důvodu spočívajícího na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a nikoliv již pod zorným úhlem důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm a) o. s. ř., vede dle výše citovaných rozhodnutí k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu a k porušení povinnosti dovolacího soudu poskytovat ochranu základním právům a svobodám jednotlivce (čl. 4 Ústavy ČR). Tato praxe dovolacího soudu by mohla v konečném důsledku směřovat k nenaplnění účelu dovolacího řízení spočívajícího mimo jiné ve sjednocování judikatury obecných soudů (viz výše citovaný nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 650/06). Uvedený závěr byl koneckonců zohledněn i v dřívější judikatuře Nejvyššího soudu s tím, že při úvaze o tom, zda je napadené rozhodnutí zásadního právního významu, se výjimečně může uplatnit i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže posouzení, zda je řízení postiženo jemu odpovídající vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesně právního) předpisu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004). Z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesně právní povahy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2006, sp. zn. 20 Cdo 2456/2005). I nadále platí, že namítaná vada či vady musí být takového charakteru, aby byly potencionálně způsobilé přivodit nesprávné rozhodnutí ve věci. Navíc by soud dovolací musel dospět k závěru, že dovolatelem předestřená otázka týkající se možné vady řízení nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena či že je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel v tomto smyslu zejména namítá, že odvolací soud nesprávně postupoval podle §121 o. s. ř., když dovodil skutečnosti, které mu rozhodně z jeho úřední činnosti nemohly být známy. Dovolacímu soudu se tedy otevírá možnost založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam, a to pro posouzení otázky, která nebyla dosud v judikatorní praxi Nejvyššího soudu řešena, spočívající v aplikovatelnosti
a interpretaci procesně právního ustanovení §121 o. s. ř. Konkrétně se pak jedná o výklad právního pojmu „skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti“. Posouzení uvedené otázky je též důležité pro souzený spor, neboť odvolací soud na ní založil své úvahy, na nichž napadené rozhodnutí spočívá.
Ustanovení §121 o. s. ř. stanoví, že „není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho úřední činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky“. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že předmětem, dokazování nejsou právní předpisy (zásada iura novit curia) a dále takové skutečnosti vnějšího světa, které jsou obecně známé (tzv. notoriety – skutečnosti známé širšímu okruhu osob včetně soudu) nebo skutečnosti které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední činnosti. Skutečnosti úředně známé pak jsou jinými slovy takové skutečnosti, ohledně nichž získal soud poznatky svou vlastní úřední činností (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 578). Taková skutečnost pak musí být známá z téže úřední činnosti všech rozhodujících soudců a i ohledně ní musí být účastníkům umožněno, aby se v řízení o ní vyjádřili, a musí jím být umožněno, aby dokazovali, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný (viz Handl, V., Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha : Panorama, 1985, str. 563). Tentýž závěr lze dovodit i z novější komentářové či učebnicové literatury – např. Winterová, A. a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. aktualizované vydání. Praha : Linde Praha, a. s., 2007, str. 266.
Uvedené ustanovení umožňuje, aby určité skutečnosti vnějšího světa, které soud zná ze své úřední činnosti a o nichž nemá pochybnosti, byly pro rozhodnutí ve věci použity bez dokazování (nestaly se tak předmětem dokazování), a to právě na základě výjimky ze zásady dosahování zjišťování skutkového stavu věci co by základu rozhodnutí (viz §153 odst. 1 o. s. ř.) prováděním a volným hodnocením důkazů zakotvené v §122a násl. a v §132 o. s. ř. Avšak i v tomto případě je nutné, aby účastníci řízení byli s takovými – soudem uvažovanými – skutečnostmi v řízení seznámeni, aby se k nim mohli vyjádřit či případně předložit důkaz je vyvracející;
i poznatek soudu o tzv. úředně známé skutečnosti totiž nemusí být správný. Je též nezbytné, aby soud, jenž vzal v úvahu skutečnosti úředně známé a nadto na nich založil své rozhodnutí ve věci, náležitě vyložil v odůvodnění rozhodnutí, ze které jeho konkrétní úřední činnosti či postupu jsou mu takové skutečnosti známé, jak se o nich dozvěděl a jsou-li skutečně známé všem členům senátu, jednal-li a rozhodoval-li soud v této podobě.
V souzeném sporu však odvolací soud v souladu s výše uvedenými zásadami nepostupoval. Lze mu především vytknout, že skutečnosti, jež označil za jemu úředně známé, použil jako podklad pro rozhodnutí ve věci, aniž by účastníky s takovými skutečnostmi seznámil, či je na ně jakkoliv upozornil. Dále neuvedl, z které jeho úřední činnosti jsou mu takové skutečnosti známé a získali-li o nich poznatky stejným způsobem všichni členové senátu. Odvolací soud tak neposkytl účastníkům prostor pro to, aby se k takovým skutečnostem vyjádřili či dokonce nabídli tvrzení a důkazy je zpochybňující či vyvracející. Významně tak porušil pravidla civilního soudního řízení v míře, která má ústavně právní přesah vzhledem k požadavkům Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod vztahujícím se mimo jiné k zajištění práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), a to zejména co do předvídatelnosti soudního rozhodnutí a náležitosti jeho odůvodnění.
Dovolací soud má sice za to, že se v daném případě ve vztahu ke skutečnostem ohledně veřejné činnosti žalobcovy matky mohlo jednat spíše o skutečnosti obecně známé – neboť soud neměl zřejmě možnost se ve své úřední činnosti s takovými skutečnostmi nastalými v 30., 40. a 50. letech minulého století seznámit – avšak na právě uvedeném závěru to nic nemění, neboť podmínky pro uplatnění výše zmíněné výjimky ze zásad dokazování platí i pro skutečnosti obecně známé (ovšem kromě okruhu subjektů, jimž musí být taková skutečnost známa).
Nad rámec odůvodnění pak dovolací soud vyjadřuje svoje pochybnosti nad úvahou odvolacího soudu spočívající ve spojení skutečností jemu známých (o veřejné angažovanosti žalobcovy matky v politicky velmi exponovaných funkcích) se závěrem o tom, že žalobcova matka nebyla při výše zmíněných právních úkonech učiněných ve 40. a 50. letech minulého století v tísni, tedy že na ni nebyl činěn vnější nátlak. Přestože je možné z veřejné činnosti určité osoby usuzovat na její postoje k jistým společenským tématům (např. k institutu soukromého vlastnictví), neznamená to ještě, že v konkrétním případě nemohl být ze strany politických orgánů či státních institucí vyvíjen nátlak směřující k tomu, aby taková osoba učinila určitý právní úkon proti své vůli. Není pak zcela zřejmé, jak soudu odvolacímu mohla být z jeho úřední činnosti známa skutečnost o neexistenci tísně v jednání na straně žalobcovy matky při činění výše zmíněných právních úkonů, aniž by byl vyvolán dojem, že se ze strany odvolacího soudu jedná v tomto případě o spíše spekulativní závěr nežli o známou skutečnost. Dovolací soud uzavírá, že vzhledem k odvolacím soudem popsaným postojům žalobcovy matky v inkriminované době lze sice předpokládat, že zmíněné právní úkony neučinila v tísni, avšak tuto skutečnost nelze bez dalšího dovozovat na základě důvodu vyloženého odvolacím soudem, byť by mu byl znám z jeho úřední činnosti či jako skutečnost obecně známá. Taková v řízení relevantní skutečnost musí být zjevně v řízení zjištěna podle zásad dokazování, t.j. musí být žalující stranou tvrzena (se zátěží břemene tvrzení) a jako tvrzená musí být prokázána. V opačném případě se žalobce vystavuje riziku neunesení důkazního břemene. Nabídl-li by k tvrzení o odmítnutí dědictví v tísni relevantní důkazy, bylo by na soudech, aby jejich provedením a vyhodnocením dosáhly zjištění o skutkovém stavu věci.
Odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť při interpretaci a aplikaci §121 o. s. ř. nepostupoval v souladu se zásadami, jež v civilním soudním řízení platí, jak vyloženo výše. Soud dovolací proto považoval rozhodnutí soudu odvolacího za nesprávné a dovolání za důvodné, pročež podle ustanovení §243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Odvolací soud je ve smyslu §226 odst. 1 a §243d odst. 1
o. s. ř. vázán zde vyslovenými názory soudu dovolacího. Při novém přezkumu uváží odvolací soud – v poměrech neúplné apelace – správnost prvostupňových skutkových zjištění a právních důvodů, na nichž je rozhodnutí založeno a proti nimž odvolání svými důvody směřuje. V novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. července 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu