ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.149.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 149/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného S. T., zastoupeného advokátem, proti povinnému M. H., zastoupenému advokátem, o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. Nc 2994/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2004, č. j. 20 Co 572/2004-18, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci a jejím provedením pověřil určeného soudního exekutora, jen tak, že pohledávce ve výši 22.000,- DEM (německých marek), pro niž se exekuce rovněž nařizuje, odpovídá 11.248,421 EURO, přičemž dále ve zbytku usnesení soudu prvního stupně jakožto věcně správné potvrdil. Dle názoru odvolacího soudu je předložený notářský zápis se svolením k vykonatelnosti způsobilým exekučním titulem splňujícím veškeré formální náležitosti. Zdůraznil, že v rámci nuceného výkonu rozhodnutí (exekuce) není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu ani věcnou správnost platnosti právního úkonu uvedeného v notářském zápise; pokud pak povinný zpochybňuje existenci vymáhané povinnosti, případně se domáhá zohlednění (částečného) splnění vymáhané povinnosti, nejde o takovou skutečnost, která by byla ve fázi nařizování exekuce relevantní. Odvolací soud závěrem uzavřel, že v případě hmotněprávní sukcese lze přechod práva nebo povinnosti prokázat, avšak jakožto důkazní prostředky lze připustit pouze listiny vydané nebo ověřené státním orgánem nebo notářem [§36 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále také jen „zákon č. 120/2001 Sb.“)]. Takovéto důkazy však povinný soudu nepředložil.
Povinný ve svém dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)], přičemž je přesvědčen, že napadené rozhodnutí lze kvalifikovat po právní stránce za zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Odvolacímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci ustanovení §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., když nezohlednil jím předloženou smlouvu o postoupení pohledávky a další listinné důkazy, které prokazují nedostatek aktivní věcné legitimace oprávněného. Dále považuje uvedený postup soudu za rozporný s hmotněprávní úpravou postoupení pohledávky, zejm. pak s ustanovením §526 obč. zák. Dovozuje proto, že dlužník, kterému bylo oznámeno či prokázáno postoupení pohledávky osoby z exekučního titulu oprávněné, nemusí disponovat listinou předpokládanou ustanovením §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. a nelze po něm spravedlivě požadovat, aby za této situace námitku nedostatku aktivní legitimace oprávněného takovýmto způsobem prokazoval.
Dovolání není přípustné.
Podle §130 zákona č. 120/2001 Sb. platí, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. dubna 2005.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce); ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a) až c) o.s.ř.
Za situace, kdy napadené rozhodnutí není měnící, jak předpokládá §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. („změna“ prvostupňového rozhodnutí soudem odvolacím není změnou věcnou, ale toliko zohledněním zániku měny, ve které byla exekucí vymáhána pohledávka vyjádřena), a ani rozhodnutím potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Z uvedeného proto plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.
Z hlediska takto zákonem stanovené konstrukce přípustnosti dovolání nutno námitky povinného uplatněné v jeho dovolání hodnotit jako nezpůsobilé položit otázku po právní stránce zásadního významu.
Dovolatelem předestřená právní otázka pojící se s námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace osoby oprávněné byla Nejvyšším soudem opakovaně podrobována právnímu rozboru. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. července 2004, sp. zn. 20 Cdo 1151/2004, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého se při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) povinný nemůže bránit proti aktivní legitimaci oprávněného jinak, nežli zpochybněním poměru oprávněného k uvedení nositele práva z titulu nebo zpochybněním listin oprávněným ve smyslu §256 odst. 2 o.s.ř. (§36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb.) předložených. Zdůraznil také, že okolnost, zda oprávněný vymáhanou pohledávku postoupil před zahájením řízení o výkon rozhodnutí (exekuce) třetí osobě, zkoumá soud výkonu rozhodnutí, je-li povinným uplatněna (vyjde-li jinak najevo) až ve stadiu řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce). Obdobně pak postupoval také ve svém usnesení ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. 20 Cdo 2246/2002, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 3/2004, pod poř. č. 57, kde konstatoval, že splnění podmínky, že (právě) oprávněné svědčí právo z titulu (že má tzv. aktivní legitimaci), je sice soud povinen zkoumat kdykoli v řízení o výkon rozhodnutí (včetně řízení odvolacího) z úřední povinnosti, avšak okolnost, zda před zahájením nebo v průběhu řízení byla vymáhaná pohledávka postoupena, může šetřit - vycházeje nejen z principů exekučního řízení, ale i z logiky věci - jen tehdy, byla-li mu účastníky ohlášena nebo jinak v řízení vyšla najevo; zároveň však připomenul, že se tak může stát jen za předpokladu procesních úkonů, které účastníkům exekučního řízení podle jejich postavení v řízení (a tomu odpovídajícím možnostem tvrzení a povinnostem tvrzené osvědčit, doložit, prokázat apod.) příslušejí, a jež jsou jim - v tom kterém stadiu exekučního řízení - vyhrazeny. I zde proto dovolací soud dovodil, že při nařízení exekuce se povinná osoba nemůže bránit aktivní legitimaci oprávněného jinak nežli zpochybněním jeho poměru k uvedení nositele oprávnění v titulu, nebo zpochybněním listin předložených oprávněným ve smyslu §36 odst. 4 exekučního řádu (§256 odst. 2 o.s.ř.).
Z uvedeného se proto podává, že námitky nedostatku věcné legitimace, mohou být zohledněny až ve fázi zastavení exekuce (§55 zákona č. 120/2001 Sb. ve spojení s §268 o.s.ř.), a nikoliv již ve fázi jejího nařizování, kdy je nutno tuto námitku považovat za bezpředmětnou. Naznačuje-li snad nepřímo odvolací soud v rámci vypořádávání se s odvolacími námitkami dovolatele v závěrečné části odůvodnění napadeného rozhodnutí - jež ostatně také tvoří celou argumentační základnu pro dovolatele - závěr opačný, nelze se s ním (při zohlednění výše naznačeného) ztotožnit. Pro objasnění dovolateli dovolací soud připomíná, že v procesní fázi pro danou námitku příslušnou - tedy v rámci řízení o zastavení exekuce - již navrhovatel není u svých důkazních prostředků kvalitativně limitován tak, jak tomu je v případě rozhodování o nařízení exekuce, kdy - dle úpravy zakotvené v §36 odst. 3 a 4 zákona č. 120/2001 Sb. - proti jinému než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze provést exekuci, jen jestliže je (způsobem předvídaným ustanovením §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb.) prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu; Povinnost takto prokázat přechod nebo převod práva či povinnosti při nařizování exekuce tíží pouze osobu oprávněnou. Uvedená procesní situace však nenastala (označení oprávněného a povinného odpovídalo exekučnímu titulu) a odvolací soud tak neměl důvod ustanovení §36 odst. 3 a 4 aplikovat.
Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatele vycházejí z práva procesního.
Lze proto uzavřít, že dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze. Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinného podle §243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení přísluší rozhodovat v poměrech úpravy vyplývající z hlavy VI. zák. č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu