ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1701.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 1701/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v právní věci žalobkyně L. D. , B., zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, proti žalované D. H. , V. M., zastoupené Mgr. Alešem Krochmalným, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 943/9, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 180/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 22. 10. 2015, č. j. 54 Co 914/2014-94, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 22. 10. 2015, č. j. 54 Co 914/2014-94, se v rozsahu výroku I. a III. ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně – pobočce v Jihlavě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 17. 7. 2014, č. j. 8 C 180/2013-61, zamítl návrh, aby byly z exekuce prodejem nemovitostí prováděné na základě exekučního příkazu vydaného dne 24. 7. 2013 soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, Exekutorský úřad Brno-venkov, č. j. 137 Ex 10383/13-19, vyloučeny nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 10374 pro obec B., katastrální území Ž., jež jsou ve výroku uvedeny (výrok I.). Dále zamítl návrh, aby z exekuce zřízením exekutorského zástavního práva prováděné na základě exekučního příkazu vydaného dne 24. 7. 2013 soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, Exekutorský úřad Brno-venkov, č. j. 137 Ex 10383/13-18, byly vyloučeny nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 10374 pro obec B., katastrální území Ž., jež jsou ve výroku popsány (výrok II.). Konečně okresní soud zamítl návrh, aby byla z exekuce přikázáním pohledávky z účtu prováděné na základě exekučního příkazu vydaného dne 24. 7. 2013 soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, Exekutorský úřad Brno-venkov, č. j. 137 Ex 10383/13-15, vyloučena pohledávka k účtu č. 1.23475025 vedeného u peněžního ústavu Wüstenrot - stavební spořitelna a. s., se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 41 (výrok III.). Žalobkyni uložil zaplatit žalované na nákladech řízení 20 618 Kč (výrok IV.). Okresní soud uvedl, že závazek povinného vznikl za trvání manželství se žalobkyní v době, kdy měl povinný se svojí manželkou zúženo a vypořádáno společné jmění manželů. Protože však žalovaná o dohodě nevěděla (§143a odst. 4 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013), nelze k ní přihlížet. V tomto směru okresní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 20 Cdo 736/2012.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě napadeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. tak, že se z exekuce prováděné na základě pověření vydaného Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou dne 12. 7. 2013, pod č. j. 16 EXE 1004/2013-20, JUDr. Petrem Kociánem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Brno-venkov, pod sp. zn. 137 Ex 10383/13, a to na základě exekučního příkazu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 137 Ex 10383/13-19, prodejem nemovitých věcí, a na základě exekučního příkazu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 137 Ex 10383/13-18, zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech, vylučují nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 10374 pro obec B. a katastrální území Ž., jež jsou ve výroku uvedeny (výrok I.). Ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Uzavřel, že není třeba řešit otázku, zda žalovaná o obsahu dohody o vypořádání společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) věděla či nikoliv. Za podstatné považoval, že závazek z úvěrové smlouvy ze dne 1. 6. 2009, kterou povinný uzavřel se žalovanou, povinnému vznikl až poté, co SJM manželů D. bylo zúženo (rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 15 C 324/2006) a bylo provedeno jeho vypořádání (dohodou ve formě notářského zápisu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. NZ 31/2007, N 44/2007). Proto bytové jednotky (které byly v domě vymezeny až poté, co se vlastnicí nemovité věci stala žalobkyně) nelze postihnout v exekučním řízení vedeném proti manželu žalobkyně. V případě postižení pohledávky manžela povinného z účtu vedeného u peněžního ústavu odvolací soud uzavřel, že vylučovací žaloba není a zejména ani před datem 1. 7. 2015 nebyla způsobem, jakým by bylo lze se domoci toho, aby pohledávka z účtu žalobkyně nebyla v exekuci vedené proti jejímu manželovi postižena.
Žalovaná v dovolání, jež dle obsahu směřuje proti výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu zejména vytýká, že zcela pominul §150 a §143a obč. zák., proto ani nepřihlédl k judikatuře, která se k těmto ustanovením váže. Uvedla, že práva věřitelů nesmí být dohodou o vypořádání SJM dotčena a že neúčinnost dohody zasahující do práv věřitelů nastává přímo ze zákona bez nutnosti domáhat se jejího určení; závěr o neúčinnosti dohody vede k zamítnutí vylučovací žaloby. Tyto právní účinky se uplatní tam, kde vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství a k zahájení exekučního řízení došlo v době, kdy již byla realizována dohoda o vypořádání SJM zhoršující postavení věřitele co do uspokojení z majetku původně náležejícího do SJM. Manžel povinného se na dohodu může odvolat pouze tehdy, jestliže byl její obsah věřiteli znám nejpozději ke dni vzniku pohledávky. Žalovaná namítá, že se dovolala neúčinnosti dohody o vypořádání SJM, v řízení nebylo prokázáno, že by o provedeném zúžení SJM věděla či že by byla seznámena s jeho obsahem. Poukazuje na ustanovení §262a a 267 o. s. ř. a §42 exekučního řádu, které je třeba aplikovat i v případě, kdy SJM bylo zúženo rozhodnutím soudu – tedy že za majetek patřící do SJM povinného a jeho manžela se pro účely exekuce považuje též majetek, který netvoří součást SJM jen proto, že byl zúžen zákonem stanovený rozsah SJM. Dále žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že ji ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. nepoučil o svém právním názoru, a jeho rozhodnutí proto považuje za překvapivé, v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí a principem legitimního očekávání. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že ve věci nejdříve došlo k zúžení SJM žalobkyně a jejího manžela, poté k jeho vypořádání a až následně po více než dvou letech vznikl manželu žalobkyně dluh, který byl později vymáhán v rámci exekuce. V okamžiku vypořádání SJM žádná pohledávka žalované jako věřitelky neexistovala a žalovaná tak nemohla být vypořádáním SJM nijak dotčena či ohrožena. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména usnesení ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2840/2012, a rozsudek ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2031/2009, která dle jejího názoru vyvažuje ochranu věřitelů a ochranu manžela povinného, který v případě zúžení a vypořádání SJM ještě před vznikem vymáhaného závazku v zásadě nemá právně relevantní možnost se o vzniku závazku dozvědět, resp. jej jakkoli ovlivnit. K vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů lze nařídit exekuci pouze na majetek patřící do zaniklého SJM, které v době zahájení exekuce nebylo vypořádáno. Jestliže v době zahájení exekučního řízení již k vypořádání došlo, nejednalo se o majetek patřící do SJM či který by bylo možno považovat za součást SJM. Navrhla, aby dovolací soud dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, neboť je předmětná právní otázka je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena jednoznačně a ustáleně, případně aby jej zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, neboť otázka, zda je třeba ve smyslu §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) posuzovat vědomost oprávněného o obsahu soudního rozhodnutí o zúžení SJM a následné dohody o jeho vypořádání za situace, kdy exekucí vymáhaný závazek vznikl povinnému za trvání manželství až po vypořádání SJM, byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (shodně §262a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013), lze vést exekuci na majetek patřící do SJM také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do SJM povinného a jeho manžela se pro účely exekuce považuje také majetek, který netvoří součást SJM jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah SJM nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik SJM ke dni zániku manželství. Soudní praxe se ustálila v tom, že taková fikce SJM se analogicky uplatní rovněž v situaci, kdy k zúžení SJM nedošlo smlouvou, ale rozhodnutím soudu vydaným podle §148 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 432/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3580/2013).
Je-li exekucí postižen majetek, který se ve smyslu §42 exekučního řádu či §262a o. s. ř. (obou ve znění účinném do 31. 12. 2013) považuje za součást SJM, a exekucí vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství pouze jednomu z manželů (povinnému) při používání majetku, který v důsledku smlouvy či rozhodnutí soudu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM nepatřil do SJM, poskytuje ustanovení §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) manželu povinného ochranu spočívající v možnosti podat vůči oprávněnému tzv. vylučovací žalobu a domoci se vyloučení předmětného majetku z exekuce (výkonu rozhodnutí).
Podmínkou pro vyloučení majetku z exekuce podle §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je nejen skutečnost, že závazek vznikl druhému manželu (povinnému) až po uzavření smlouvy či po rozhodnutí soudu o zúžení SJM, ale též vědomost věřitele o uzavření této smlouvy
– oprávněnému musel být v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy (resp. soudního rozhodnutí a následného vypořádání) – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4936/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 608/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5236/2015.
Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti uzavřel, že při posuzování znalosti obsahu smlouvy o zúžení SJM věřitelem (oprávněným) je nutné zohlednit nejen to, zda sám povinný nejpozději v době vzniku pohledávky věřitele s obsahem smlouvy o zúžení SJM seznámil, ale v případech, kdy je třeba mít za nesporné, že tak neučinil, také to, zda manžel povinného věděl o budoucím závazku svého manžela (povinného) za trvání manželství a zda tedy měl možnost nejpozději do vzniku závazku manžela věřiteli obsah smlouvy o zúžení SJM sám oznámit. Jinak řečeno, jestliže manžel povinného o budoucím závazku svého manžela (povinného) vůči věřiteli (oprávněnému) věděl, a přesto věřiteli do jeho vzniku existenci smlouvy o zúžení SJM neoznámil, resp. jej neseznámil s obsahem smlouvy o zúžení SJM, nemůže se úspěšně dovolávat vyloučení dané věci podle ustanovení §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. z exekuce (výkonu rozhodnutí); jestliže o vzniku závazku povinného manžel povinného nevěděl (a nemohl z uvedeného důvodu věřiteli obsah smlouvy o zúžení SJM sdělit), nemůže se věřitel úspěšně domoci uspokojení pohledávky v exekuci (výkonu rozhodnutí) z jeho výlučného majetku nabytého po zúžení a vypořádání SJM. Opačný výklad (podle něhož, ač jsou dluhy vznikající povinnému jeho manželu utajeny, musí před jejich vznikem seznámit jemu neznámého věřitele povinného s obsahem smlouvy o zúžení SJM) by zcela znemožňoval manželu povinného ochránit vlastní majetek (jeho vynětím z exekuce nebo výkonu rozhodnutí), ačkoli mu zákon takovou možnost výslovně poskytuje. Pro úspěch manžela povinného při uplatňování svého výlučného vlastnického práva podle §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. k majetku, který by nebýt smlouvy o zúžení SJM patřil do SJM povinného a jeho manžela, jenž byl postižen exekucí pro vymožení závazku vzniklého jen povinnému po uzavření smlouvy o zúžení SJM, je tak významná nejen vědomost věřitele o obsahu smlouvy o zúžení SJM, ale i (ne)vědomost manžela povinného o budoucím závazku svého manžela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4936/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 608/2014).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2007, č. j. 15 C 324/2006-9, pravomocným ke dni 19. 1. 2007, bylo zúženo SJM žalobkyně a jejího manžela až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Následně bylo takto zúžené SJM dohodou ze dne 6. 2. 2007 ve formě notářského zápisu vypořádáno, a to tím způsobem, že do výlučného vlastnictví žalobkyně připadly nemovité věci, jejichž vyloučení z exekuce se žalobkyně v tomto řízení domáhá. Závazek povinného (manžela žalobkyně) vůči žalované vznikl až po vypořádání SJM (na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 1. 6. 2009), a to za trvání manželství se žalobkyní.
Neboť v exekuci vymáhaný závazek povinného vznikl až po vypořádání soudem zúženého SJM a exekucí byl postižen majetek, který se stal na základě dohody o vypořádání výlučným majetkem manželky povinného (žalobkyně), svědčí žalobkyni právo domáhat se vyloučení tohoto majetku z exekuce postupem podle §267 o. s. ř. Při posuzování oprávněnosti vylučovací žaloby se soud v souladu s §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) musí zabývat mimo jiné tím, zda byl oprávněnému v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah dohody (či rozhodnutí soudu) o zúžení SJM a jeho vypořádání.
Protože odvolací soud se otázkou vědomosti oprávněného o obsahu takové dohody v rozporu s ustanovením §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) a judikaturou dovolacího soudu nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.), a to v rozsahu dovoláním napadeného výroku I. a s ním souvisejícího výroku III. týkajícího se nákladů řízení (z obsahu dovolání je patrné, že dovolatelka napadá pouze výrok I. usnesení odvolacího soudu, nikoli výrok II., jímž jí bylo jako žalované plně vyhověno).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu