ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1800.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 1800/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné UniCredit Bank Czech Republic, a. s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 858/20, identifikační číslo osoby 64948242, proti povinnému M. M., zastoupenému Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem se sídlem v Praze 4 – Podolí, Vápencová 569/13, pro 7.200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 13 Nc 6704/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze 7. 10. 2009, č.j. 20 Co 406/2009-111, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 11. 11. 2008, č.j. 13 Nc 6704/2007-64, ve znění opravného usnesení z 2. 4. 2009, č.j. 13 Nc 6704/2007-89, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením z 9. 8. 2007, č.j. 13 Nc 6704/2007-5. Odvolací soud uzavřel, že směnečný rukojmí, tedy povinný, je samostatným dlužníkem, a že pohledávka ze zajišťovací směnky je právem, u něhož běží promlčecí doba samostatně, odlišně od zajišťované pohledávky. I když na základě smlouvy o úvěru vzniká tzv. absolutní závazkový vztah, muselo by být obchodním zákoníkem výslovně upraveno, že se závazkový právní vztah ze zajišťovací směnky řídí tímto zákoníkem, neboť obecně pro závazkové vztahy ze směnky platí zvláštní zákon, a to zákon směnečný a šekový. Ten obsahuje vlastní úpravu promlčení, a pokud ta není úplná, odkazuje zákon směnečný a šekový na úpravu zákoníku občanského. Soud prvního stupně tedy, aplikoval-li k námitce promlčení úpravu obsaženou v občanském zákoníku s odůvodněním, že speciální zákon upravující vztahy vznikající ze směnek na něj odkazuje, použil ustanovení občanského zákoníku správně.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., (aniž však vysvětluje, v čem by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), povinný namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v – podle jeho názoru chybné – aplikaci ustanovení §110 odst. 1 občanského zákoníku namísto správného použití ustanovení §408 odst. 1 zákoníku obchodního. Dovolatel zdůrazňuje, že v souzené věci má směnečná smlouva nepochybně povahu obchodněprávní, a to jednak proto, že byla příčinou směnky zajišťující absolutní obchodněprávní vztah (§261 odst. 4 obch. zák.), a jednak s ohledem na postavení účastníků směnečné smlouvy jakožto podnikatelů. Předmětné směnky, k nimž se vztahuje vykonávaný titul, jsou jednoznačně zajišťujícími směnkami k úvěrové uzavřené podle §497 a násl. obch. zák., proto také smlouva o vystavení zajišťovací směnky má nutně obchodněprávní povahu. Pokud tedy jde o otázky promlčení práv ze směnečné smlouvy, ty je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku včetně jeho ustanovení §408 odst. 1.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání vymezil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
V souzené věci však povinný tuto svou základní povinnost nesplnil, jelikož argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl (přesněji řečeno neuvedl, v čem by měl takovýto zásadní význam spočívat), a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených, jelikož zde není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodné otázky uplatnil právní názor nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené judikatury.
V usnesení publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 103/2011 Nejvyšší soud zdůraznil, že Zákon č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, upravuje promlčení v čl. I – §70, §71, §77, čl. III – §5, neobsahuje však úpravu všech otázek spojených s promlčením, mj. ani úpravu běhu promlčecí doby judikované směnečné pohledávky (tj. pravomocně přiznané v nalézacím řízení). Je proto nutné aplikovat obecnou právní úpravu. Pro závěr, zda se použije úprava obsažená v občanském zákoníku (§110 obč. zák.) nebo v obchodním zákoníku (§408 obch. zák.), je významná otázka, zda směnečné obligace mají z hlediska obecné úpravy závazkových vztahů povahu vztahů jen občanskoprávních, anebo zda jde i o vztahy obchodní.
Směnka – vysvětluje v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud – ač může plnit rozmanité funkce a zajišťovat různé pohledávky, je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod, vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (zatímco právní teorie naopak rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami zajišťovacími vymezuje), je třeba i v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému; nejde o zajišťovací závazek, nýbrž o prostředek zajištění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek publikovaný pod číslem 59/2004 téže Sbírky).
S ohledem na charakter směnečného závazku (bez ohledu na povahu účastníků směnečného závazkového vztahu nebo na povahu kauzální pohledávky), se proto otázky promlčení neupravené zákonem č. 191/1950 Sb., tedy i běh promlčecí doby judikované směnečné pohledávky, posoudí – uzavírá Nejvyšší soud – podle nejobecnější právní úpravy a tou je občanský zákoník.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu