ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1859.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1859/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné obce Ž. proti povinnému M. Z., zastoupenému advokátkou, o nařízení exekuce, pro 3.240,- Kč, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. Nc 4393/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. ledna 2005, č. j. 9 Co 477/2004-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně vydal usnesení, kterým nařídil podle platebních výměrů oprávněné exekuci k uspokojení pohledávky 3.240,- Kč s 6 % úrokem z prodlení od 8.9.2003 do zaplacení (výrok I. usnesení) a provedením exekuce pověřil určeného soudního exekutora. K odvolání povinného změnil odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že návrh na vymožení 6 % úroku z prodlení za dobu od 8.9.2003 do zaplacení zamítl, maje za to, že obsahem exekučních titulů je pouze povinnost k zaplacení jistiny samotné a nikoliv příslušenství a soud I. stupně tak svým rozhodnutím přiznal více, nežli je přiznáno exekučním titulem. Odvolací soud dále změnil znění výroku I. tak, že soud nařizuje podle platebního výměru č.j. 887/2000 ze dne 28.8. 2000 a podle platebního výměru č.j. 803/2003 ze dne 18.8.2003 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 3.240,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného. Odvolací soud své rozhodování odůvodnil závěrem, že oba platební výměry nabyly právní moci a staly se vykonatelnými, přičemž správnost exekučního titulu nelze v této fázi řízení přezkoumávat; soud I.stupně pochybil při nařízení exekuce vykonávaných titulů nesprávným uvedením data vydání jednoho z nich.
Povinný ve včasném dovolání [jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)] namítl, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) Vadu řízení dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud ve věci samé rozhodl, aniž by nařídil ústní jednání, k němuž by byl povinný přizván k vyjádření se a tímto postupem soudu mu zároveň také bylo znemožněno provedení důkazních návrhů. Dále namítá, že exekuční řízení nemělo být vůbec zahájeno, neboť exekuční tituly byly vydány v rozporu s platnými právními předpisy, přičemž je toho názoru, že nařízení exekuce je také v rozporu s dobrými mravy. Zpochybňuje taktéž způsob doručování platebních výměrů (exekučních titulů) ze strany oprávněné, neboť tato byla opakovaně z jeho strany upozorněna na nemožnost přebírání pošty z důvodu časové zaneprázdněnosti.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání povinného považuje za čistě účelové a navrhla, aby podané dovolání bylo jako bezdůvodné zamítnuto.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.dubna 2005.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuci); ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle citovaných ustanovení je objektivním účinkem úkonu účastníka řízení – zásadně se však neváže na konkrétního účastníka. “Subjektivní přípustnost” dovolání oproti tomu implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy nastalé osobě určitého účastníka řízení, která se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění jej podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 3/1998, pod poř. č. 28). V posuzované věci odvolací soud jednak obsahově potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně ohledně nařízení exekuce co do předmětné jistiny, zároveň však změnil rozhodnutí soudu I. stupně v části týkající se příslušenství jistiny. V posledně uvedeném rozsahu se tedy jedná o diformní (měnící) rozhodnutí, proti kterému by bylo (v případě subjektivní přípustnosti) dovolání přípustné (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Za situace, kdy však rozhodnutím odvolacího soudu nebyla způsobena dovolateli procesní újma (odvolací soud rozhodl v této části v jeho prospěch), dovolací soud dovolání povinného, napadající rozhodnutí odvolacího soudu „v plném rozsahu“ v části týkající se příslušenství ve výši 6 % úroku z jistiny od 8.9.2003 do zaplacení odmítl jako dovolání podané někým, kdo k dovolání není oprávněn (§218 písm. b/ o.s.ř. ve spojení s §243b odst. 5 o.s.ř.).
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání povinného v rozsahu napadajícím rozhodnutí odvolacího soudu v části obsahově (byť odvolací soud formou měnícího výroku napravuje vady soudu I.stupně v označení vykonávaných titulů) potvrzující nařízení exekuce pro jistinu samotnou. Jelikož napadené usnesení v této části nelze mít za měnící (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzující poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.
Povinný vedle dovolacího důvodu zakotveného v §241a odst. 2 písm a/ o.s.ř. (jenž je s ohledem na právě uvedený závěr bezcenný) vytýká odvolacímu soudu (za použití výkladového pravidla zakotveného v §41 odst. 2 o.s.ř.) také nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a to poukazem na vydání exekučních titulů (platebních výměrů obce) v rozporu s platnými právními předpisy a námitkou formální nevykonatelnosti z důvodu vad v jejich doručování.
Podle §40 odst. 1 písm. e/ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších předpisů ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „exekuční řád“), je exekučním titulem vykonatelné rozhodnutí orgánů státní správy a územní samosprávy včetně platebních výměrů, výkazů nedoplatků ve věcech daní a poplatků, jakož i smíry schválené těmito orgány. V předmětné věci je vykonávaným exekučním titulem platební výměr č. j. 887/2000 ze dne 28.8.2000, doručený povinnému do vlastních rukou dne 1.9.2000 a platební výměr č. j. 803/2003 ze dne 18.8.2003, doručený povinnému do vlastních rukou dne 21.8.2003, oba vyměřené z titulu neuhrazení poplatků za odvoz komunálního odpadu.
Nezbytným předpokladem vykonatelnosti správních rozhodnutí je, aby tyto byly vydány k tomu příslušným správním orgánem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2/2000, poř. č. 11).
Podle §10 odst. 1 zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, účinného ke dni vydání platebního výměru č. j. 887/2000, mohla obec obecně závaznou vyhláškou stanovit (§9 odst. 2 zákona) poplatek za komunální odpad vznikající na jejím území. Podle §10 odst. 3 a 4 zákona vykonávala správu poplatků za odpady obec, která ho ve svém území zavedla; nebyl-li poplatek zaplacen včas nebo ve správné výši, byla obec oprávněna vyměřit poplatek platebním výměrem. Podle §17a odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, účinného ke dni vydání platebního výměru č. j. 803/2003, mohla obec obecně závaznou vyhláškou stanovit (§17 odst. 2 zákona) a vybírat poplatek za komunální odpad vznikající na jejím území. Podle §17a odst. 3 a 4 zákona vykonávala správu poplatku obec, která ho ve svém územním obvodu zavedla; neuhradil-li poplatník plátci poplatek za odpady včas nebo ve správné výši, oznámí plátce tuto skutečnost obci, která na základě toho vyměří poplatek platebním výměrem. Nelze proto nic vytknou postupu soudů obou stupňů, pokud na základě takto vydaných pravomocných a vykonatelných platebních výměrů exekuci nařídily.
Naznačuje-li snad dovolatel, že mu vykonávané rozhodnutí nebylo doručeno, uplatňuje námitku nikoli právní, nýbrž skutkovou, jež přípustné hledisko (dovolací důvod) pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, a stejně tak, zda dovolání je přípustné, optikou výše uvedeného samozřejmě nezakládá, když o právní posouzení úpravy podmínek doručování ve skutečnosti podle formulace jeho výtky tvrzením, že neměl možnost si poštu řádně vyzvednout, neboť se domů vracel v pozdních večerních hodinách, ani nejde. Přesto dovolací soud poukazuje na to, že fikce doručení písemnosti do vlastních rukou nastalá ve smyslu §24 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), z okolnosti, že se adresát v místě doručení zdržuje jen v nočních hodinách, nevychází.
K námitce dovolatele co do věcné správnosti předmětných exekučních titulů, dovolací soud konstatuje, že z jeho strany již bylo v předchozí rozhodovací činnosti opakovaně zdůrazněno, že při výkonu rozhodnutí (exekuci) není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. října 2002, č. j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, poř. č. 62, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. dubna 1999, č. j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000, poř. č. 4, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2005, poř. č. 58). Ve shodě s názorem odvolacího soudu je tak nezbytné uzavřít, že věcné námitky proti správnosti vykonávaných titulů mají místo k přezkumu v řízení vedoucím k jejich vydání (ať již v rámci správního řízení, popř. následně v řízení podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního) a nikoliv až ve fázi exekučního řízení samotného.
Otázka možného rozporu výkonu rozhodnutí (exekuce) s dobrými mravy tak, jak to předpokládá §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „obč. zák.“), již byla v judikatuře dovolacího soudu také opakovaně podrobena právnímu rozboru. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 4/2003, poř. č. 67, byl vysloven názor, podle něhož podání návrhu na výkon rozhodnutí (exekuci) není výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o.s.ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně. Rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) je tak rozhodováním o úkonu procesněprávním, jeho posuzování podle (hmotněprávního) ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tedy z hlediska rozporu či souladu s dobrými mravy jakožto morálními pravidly, je tudíž nepřípadné, resp. není vůbec namístě, jelikož jde o pouhé využití možnosti vyplývající pro oprávněného (má-li zato, že povinnost nebyla splněna dobrovolně) z procesněprávního předpisu. Dovolací soud nemá žádného důvodu se odchýlit od právě uvedeného názoru ani v tomto případě.
Výtka směřující na postup odvolacího soudu rozhodující za situace, kdy nenařídil ústní jednání, popř. neumožnil povinnému vyjádřit se k věci a uvést důkazy pro podporu svých tvrzení, je podřaditelná pod dovolací důvod zakotvený v §241a odst. 1 písm a/ o.s.ř., a tedy v režimu zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ nepřípadná. Nad rámec právě uvedeného se jeví vhodným konstatovat, že v řízení, které je upraveno v části šesté občanského soudního řádu – a ve smyslu §52 odst. 1 a §130 exekučního řádu též ustanoveními exekučního řádu, platí, že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon (§253 odst. 2 o.s.ř.). Jelikož v dané věci odvolací soud zjevně vycházel z toho, že odvolací námitka povinného o věcné nesprávnosti exekučního titulu je ve stádiu nařizování exekuce zcela nerozhodná, a nemínil tak potřebné skutečnosti zjišťovat dokazováním, když vycházel ze závěrů, již dosáhl soud I.stupně – ze spisu – bez nařízení jednání, nemohl sám mít za odůvodněné nařizovat jednání a nelze proto tomuto postupu ničeho vytknout (ostatně takový postup odpovídá i §254 odst. 6 o.s.ř. ve znění zák. č. 59/2005 Sb.). Stran ústavnosti takového postupu a respektování zásady spravedlivého procesu lze zde odkázat na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27.března 1996 sp. zn. III. ÚS 280/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR, svazku 5, ročník 1996 – I.díl, v oddíle II, dle nějž pro zvláštní povahu vykonávacího řízení nelze spatřovat v tom, že účastník řízení nebyl vyslechnut a ani nebyly provedeny jím navrhované důkazy, porušení práv stanovených v čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinného podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení není možné rozhodnout v poměrech hlavy VI. exekučního řádu, neboť (podle obsahu spisu – č. l. 38) pověření k provedení exekuce zaniklo, když pohledávka oprávněné., včetně nákladů exekučního řízení již byla exekutorem plně vymožena (§88 odst. 1 ve spojení s §51 písm. c/ uvedeného zákona). Za této situace tak soud rozhodl v souladu s ustanovením §142 a násl. o.s.ř., když povinný s dovoláním úspěšný nebyl a oprávněné, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §§146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu