ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1903.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 1903/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné I. P. CENTRE s. r. o., se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, identifikační číslo osoby 25594150, zastoupené JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, proti povinným 1) J. K. , 2) Mgr. R. K. , a 3) V. K. , všem zastoupeným Mgr. Janem Nedomou, advokátem se sídlem v Novém Malíně 426, pro 310 000 Kč s příslušenstvím, pro 465 000 Kč a vyklizením nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 Nc 5887/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 4. 1. 2016, č. j. 54 Co 316/2015-197, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 1. 2016, č. j. 54 Co 316/2015-202, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit každému z povinných náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1 263,24 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Nedomy.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 3. 2. 2015, č. j. 8 Nc 5887/2004-185, zamítl návrhy povinných na odklad provedení exekuce (výrok I.) a zastavení exekuce (výrok II.), nařízené usnesením téhož soudu ze dne 29. 11. 2004, č. j. 8 Nc 5887/2004-10.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že se provedení exekuce odkládá na dobu do pravomocného skončení řízení o návrhu povinných na její zastavení (výrok I.), ve výroku II. tak, že se exekuce zastavuje (výrok II.), oprávněné uložil povinnost zaplatit každému z povinných náklady exekučního řízení před soudy obou stupňů ve výši 18 517,30 Kč (výrok III.), zrušil výrok II. usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 11. 2004, č. j. 8 Nc 5887/2004-10, a příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudní exekutorkou JUDr. Janou Fojtovou, Exekutorský úřad Pelhřimov, ze dne 16. 11. 2012, č. j. 049 EX 00925/04-227 (výrok IV.), uložil oprávněné povinnost zaplatit každému z povinných na již zaplacených nákladech exekučního řízení částku 16 692 Kč (výrok V.), uložil soudní exekutorce zaplatit každému z povinných na již zaplacených nákladech exekuce částku 50 852 Kč (výrok VI.) a nepřiznal soudní exekutorce právo na náhradu nákladů exekuce (výrok VII.). Uvedl, že exekuce byla prováděna na základě rozhodčího nálezu, rozhodčí doložka sjednaná mezi stranami je však neplatná pro rozpor se zákonem z důvodu netransparentního způsobu volby osoby rozhodce, neboť obsahovala mimo jiné i ujednání (byť pro vydání rozhodčího nálezu nevyužité) o tom, že spor bude rozhodovat rozhodce jmenovaný předsedou Hospodářské komory v Jihlavě z blíže neurčitého okruhu osob. Stran otázky náhrady nákladů řízení uzavřel, že zavinění na zastavení exekuce je nutno připsat k tíži oprávněné, která nezachovala potřebnou míru pečlivosti již při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců a následně při podání návrhu na nařízení exekuce s odkazem na rozhodnutí, jež nebylo vydáno osobou, která by byla nadána pravomocí spor rozhodovat; exekuční titul byl od okamžiku svého vydání nicotný a nikdy nemohl být podkladem pro vedení exekuce, se všemi důsledky s tím spojenými i v oblasti nákladů exekučního řízení. Skutečnost, že v otázce možného posouzení důsledků neplatné rozhodčí doložky v exekučním řízení byla dřívější soudní praxe nejednotná, nelze vykládat k tíži povinné.
Oprávněná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním v rozsahu jeho výroku III. Namítá, že exekuční řízení bylo zahájeno již 29. 11. 2004, a soud tak při rozhodování o nákladech exekuce měl aplikovat ustanovení §89 exekučního řádu ve znění do 31. 12. 2007, jež bylo Ústavním soudem (stanovisko Ústavního soudu sp. zn.
Pl. ÚS-st. 23/06) interpretováno tak, že na oprávněného lze povinnost k náhradě nákladů přenést pouze ve zcela výjimečných případech. Soud proto neměl zkoumat míru zavinění procesních stran na zastavení exekuce, ale zabývat se otázkou, zda jsou dány předpoklady takové výjimečné situace, aby oprávněné mohla být povinnost k náhradě nákladů uložena. Dle názoru oprávněné jí neměla být uložena povinnost k náhradě nákladů exekučního řízení, návrh na nařízení exekuce podala v dobré víře, neměla důvod pochybovat o platnosti rozhodčího nálezu a předvídat zastavení exekučního řízení, neboť neexistovala judikatura, která by neplatnost rozhodčího nálezu zakládala. Exekuční návrh navíc nepodala oprávněná, ale její právní předchůdce. Poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 402/2014 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1219/15 , dle kterého pokud oprávněný podal návrh na nařízení exekuce na podkladě vykonatelného exekučního titulu, který byl zrušen, nelze vyvodit zavinění oprávněného na zastavení exekuce a uložit mu náhradu nákladů řízení povinnému a oprávněnému není možné hodnotit k tíži, že v době podání návrhu na nařízení exekuce nepředvídal změnu rozhodující judikatury Nejvyššího soudu. Navrhla, aby dovolací soud změnil výrok III. usnesení odvolacího soudu tak, že se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů exekučního řízení.
Povinní ve vyjádření uvedli, že lze vyvozovat procesní zavinění oprávněné na zastavení exekuce, neboť nezachovala potřebnou míru pečlivosti před podáním návrhu na nařízení exekuce a při volbě netransparentních pravidel pro výběr rozhodců. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně uvedl, že byla-li exekuce zastavena, platí, že v souladu s §271 o. s. ř., ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním exekuce vznikly, rozhodne podle toho, z jakého důvodu k zastavení exekuce došlo, a to s ohledem na procesní zavinění účastníků exekučního řízení na jeho zastavení. Přitom oprávněné lze procesní zavinění na zastavení exekuce přičítat například tehdy, když při podání návrhu na nařízení exekuce nebo při jejím provádění nezachovala potřebnou míru pečlivosti a přistoupila bezdůvodně k vymáhání splnění povinnosti nebo ve vymáhání bezdůvodně pokračovala [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1756/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1013/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014 (uveřejněné pod číslem 98/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Nejvyšší soud dále uzavřel, že došlo-li k zastavení exekuce z důvodu, že exekuční titul nebyl od počátku materiálně a formálně vykonatelný (například proto, že byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení došlo v rozporu se zákonem), lze z takové skutečnosti vyvozovat procesní zavinění oprávněné na zastavení exekuce [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014 (uveřejněné pod číslem 98/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2448/2014 ].
V projednávané věci byl exekuční titul (rozhodčí nález) od počátku nevykonatelný z důvodu netransparentního způsobu určení rozhodce v rozhodčí doložce, a tedy absence pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu. Původní oprávněná GI Holding s. r. o. podala návrh na vstup nové oprávněné I. P. CENTRE s. r. o. do řízení dne 22. 9. 2010 u Okresního soudu v Jihlavě, nová oprávněná se svým vstupem vyslovila souhlas a rozhodnutí o vstupu nové oprávněné na místo dosavadní oprávněné GI Holding s. r. o. nabylo právní moci dne 11. 1. 2011 (viz usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 22. 12. 2010, č. j. 54 Co 277/2010-117), tedy v době, kdy již bylo Nejvyšším soudem ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2010 uveřejněno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, dle něhož pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona. Pokud (nová) oprávněná i přes tuto skutečnost se svým vstupem do exekučního řízení souhlasila a následně v exekuci pokračovala, byť mohla s ohledem na postupné sjednocení judikatury obecných soudů předvídat, že exekuce bude zastavena, lze její postup hodnotit jako nezachování potřebné míry pečlivosti a přičíst jí procesní zavinění na zastavení exekuce, když navíc se zastavením exekuce ani nesouhlasila. Z tohoto důvodu lze vycházet z výše uvedené judikatury, byť Ústavní soud v několika svých usneseních (srov. usnesení ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1219/15, usnesení ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 1500/15) vyjádřil i názor, že oprávněnému nelze vytknout, že nezachoval řádnou míru pečlivosti a přistoupil k bezdůvodnému vymáhání uložené povinnosti, že v době podání návrhu na nařízení exekuce nepředvídala změnu rozhodující judikatury Nejvyššího soudu, k níž došlo až rozhodnutím velkého senátu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012.
Oprávněná poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, které se však primárně týká hrazení nákladů exekuce, nikoli nákladů účastníků exekučního řízení. Ústavní soud v něm dospěl mj. k závěru, že lze-li oprávněnému přičítat účast na zastavení exekuce, spočívající v tom, že nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, jak se domnívá oprávněná, na výkladu ustanovení §89 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007, protože do té doby předmětné ustanovení upravovalo pouze náhradu nákladů exekuce (tedy nákladů soudního exekutora, nikoli účastníka řízení). Rozhodování o nákladech účastníků v řízení o zastavení exekuce bylo upraveno ve shora vyloženém ustanovení §271 o. s. ř., které – shodně jako ustanovení §89 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2008 – pro ukládání povinnosti k náhradě nákladů řízení účastníka uplatňuje kritérium (procesního) zavinění účastníka.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit, Nejvyšší soud postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu