ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1932.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1932/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné C., a.s., proti povinným 1) E. P. A., s.r.o., 2) L. S., a 3) D. K., zastoupené advokátkou, pro částku 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, o návrhu na zastavení exekuce proti 3. povinné, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 Nc 4856/2003, o dovolání 3. povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně z 31. 1. 2005, č. j. 10 Co 133/2004-50, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 13. 10. 2003, č.j. 8 Nc 4856/2003-24, okresní soud k návrhu 3. povinné zastavil exekuci vedenou na základě exekučního příkazu z 31. 7. 2003, č.j. EX 269/03-25, srážkami z jejího invalidního důchodu; své rozhodnutí odůvodnil s poukazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), a §3 odst. 1 občanského zákoníku nepříznivým zdravotním stavem povinné zvyšujícím její potřeby a „znemožňujícím, aby si prostředky k obživě opatřovala i svým přičiněním“. Týmž rozhodnutím okresní soud částečně, a to do výše 10.000,- Kč, zastavil i exekuci vedenou na základě exekučního příkazu z 10. 7. 2003, č.j. EX 269/03-17, přikázáním pohledávky povinné z jejího účtu u Č., a to (poukazuje na stejná zákonná ustanovení) s odůvodněním, že peněžní prostředky v této částce předali povinné její rodiče a že ta je poté uložila na svůj účet u banky; okresní soud pak vyslovil závěr, že – byť uložením těchto peněz nevznikl vztah mezi bankou a rodiči povinné, ale jen výlučně mezi bankou a povinnou – by postižení i takovýchto prostředků bylo v rozporu s dobrými mravy. Výrokem II. (odvoláním oprávněné nenapadeným) pak okresní soud ve zbytku návrh povinné na zastavení exekuce zamítl.
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku I., jímž bylo návrhu na zastavení exekuce srážkami z důchodu vyhověno a přikázáním pohledávky částečně vyhověno, změnil tak, že návrh na zastavení obou exekucí zamítl. Své rozhodnutí s odkazem na ustálenou judikaturu odůvodnil závěrem, že exekuci, jež je institutem procesněprávním, nelze zastavit s poukazem na hmotněprávní ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, jelikož návrhem na nařízení exekuce oprávněný pouze využívá možnosti poskytnuté mu ustanovením §251 o.s.ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu pro případ, že povinný svou povinnost vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně neplní. Pokud jde o částečné zastavení exekuce, vedené přikázáním pohledávky, odůvodněné závěrem, že peněžní prostředky v částce 10.000,- Kč náleží rodičům povinné, takže jejich postižení by bylo v rozporu s dobrými mravy, považoval odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v této části za nesprávné také proto, že exekuční soud „nesprávně suploval řízení o excindační žalobě, která v daném případě nebyla ani podána, a na podkladě takto zcela nezákonně přijatých závěrů pak dovodil nepřípustnost exekuce co do této částky a nakonec ji ještě posoudil jako vedenou v rozporu s dobrými mravy“.
V dovolání – posuzováno podle jeho obsahu (odkaz na příslušné zákonné ustanovení či na jeho znění chybí) – třetí povinná namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že exekuci, jíž oprávněná pouze využívá svého práva poskytnutého jí ustanovením §251 o.s.ř. pro případ, že povinná svou povinnost vyplývající jí z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně neplní, nelze zastavit s odůvodněním, že je vedena v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelka je toho názoru, že „zásada souladu s dobrými mravy patří mezi obecné principy práva, jež dopadají na celý jeho systém a zahrnují tedy i právo procesní a je tedy součástí požadavku na spravedlivý proces, zakotvený mj. v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“. Odvolací soud se podle ní náležitě nevypořádal „ani s dopadem jiných obecných zásad, jako je např. zásada humanismu, a to zejména s ohledem na vážný zdravotní stav povinné, která v důsledku srážek ze svého invalidního důchodu není schopna pořizovat si léky nezbytné alespoň pro to, aby se její zdravotní stav nadále výrazně nezhoršoval a aby byly tlumeny některé negativní projevy její nemoci. Zásada humanismu zahrnuje nejen ochranu ,obětí‘, tj. oprávněných, ale působí i ve vztahu k ,pachateli‘, tj. povinnému, přičemž se orientuje na jeho osobní poměry. Na straně povinné je třeba vzít v úvahu zejména to, že se nachází ve velmi nepříznivém zdravotním stavu, který sama nijak nezavinila, a který vyžaduje zvýšené výdaje, přičemž je v této situaci odkázána pouze na exekucí postižený invalidní důchod, neboť s ohledem na velmi vážný zdravotní stav není objektivně schopna zajistit si jiný zdroj příjmu“.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí s námitkou oprávněné uplatněnou v odvolání, že ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. pamatuje na zcela jiné důvody, pro které lze exekuci zastavit, a že jimi rozhodně nemůže být rozpor s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že citované ustanovení neobsahuje taxativní výčet důvodů, z nichž je výkon rozhodnutí nepřípustný, je třeba v každém konkrétním případě posuzovat, zda při provádění exekuce nastaly okolnosti, pro které nelze rozhodnutí vykonat. Takovými okolnostmi dle názoru dovolatelky může být i rozpor s obecnými zásadami práva.
Dovolání (přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) důvodné není.
Ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Hovoří-li ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, má tím na mysli právní úkony či faktické chování uskutečňované v občanskoprávních vztazích (jichž jsou práva a povinnosti obsahem) účastníky těchto vztahů. Občanskoprávním vztahem je přitom právní vztah, jehož předmět je upravován občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva hmotného. Návrh na výkon rozhodnutí je však – stejně jako např. žaloba – úkonem procesněprávním, jeho posuzování podle (hmotněprávního) ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tedy z hlediska rozporu či souladu s dobrými mravy jakožto morálními pravidly, je tudíž nepřípadné, resp. není vůbec namístě, jelikož jde o pouhé využití možnosti vyplývající pro oprávněného (má-li zato, že povinnost nebyla splněna dobrovolně) z procesněprávního předpisu, a to ustanovení §251 o.s.ř., podle něhož nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (srov. též usnesení z 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 67). V tomto ohledu je tedy napadené rozhodnutí v plném souladu se stávající judikaturou.
Třetí povinná svůj návrh na zastavení exekuce neopírá o žádný z důvodů uvedených v ustanovení §268 odst. 1 písm. a) až g) o.s.ř., naopak i z jejího dovolání vyplývá, že by exekuce měla být zastavena podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. (viz předposlední odstavec dovolání).
Zatímco pod písmeny a) až g) §268 odst. 1 o.s.ř. jsou uvedeny důvody konkrétní, je důvod uvedený pod písmenem h) tohoto ustanovení formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Toto ustanovení tedy pod písmenem h) obsahuje relativně neurčitou hypotézu, pravidlem jejíhož výkladu je požadavek vymezit z předem neurčené množiny skutečností (například demonstrativním výčtem nebo stanovením neuzavřené množiny obecných kritérií) ty, jejichž pomocí lze obsah hypotézy normy určit; výklad normy, který se v konkrétní věci podává, je pak možné mít za nesprávný tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že takové určení hypotézy z objektivních hledisek – logických nebo věcných – nemůže obstát.
Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě exekuci mít za (z jiných důvodů) nepřípustnou se typicky spojují
a) s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/ nevykonatelnost zakládající důvod zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
b) s pochybeními při nařízení exekuce (zejména při dodatečně zjištěném nedostatku podmínek exekučního řízení),
c) s rušivými okolnostmi při provádění výkonu (např. odmítnutí poskytnutí součinnosti), případně
d) se specifickým jednáním povinného, způsobí-li např. započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí.
Z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení výkonu) musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován [srov. §268 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/ a f/ o.s.ř.], anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit (efektivní) splnění povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu [srov. §268 odst. 1 písm. e/ a g/ o.s.ř.]. Z toho, že se žádá, aby výkon byl nepřípustným, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem výkonu totiž je, aby byl proveden, nikoli zastaven. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je poskytována povinnému, a která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. též V. Kurka a L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 387). Dovolatelka vyvozující důvod k zastavení exekuce z toho, že její provádění je v rozporu s dobrými mravy, však ani jednu z okolností podřaditelných pod některé z písmen a) – d) obsažených ve výčtu v předchozím odstavci (vysvětlených podrobněji na str. 386 – 394 citované publikace) neuvádí.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s dosavadní judikaturou, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítnout.
Protože procesně úspěšné oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla dle §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř právo, (podle obsahu spisu) nevznikly, rozhodl soud, jak ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu