ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1958.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 1958/2019-336
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D, v exekuční věci oprávněné MONETY Auto, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova č. 1442/1b, identifikační číslo osoby 60112743, zastoupená JUDr. Miroslavem Nyplem, advoka ́tem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská t ř. č. 15/16, proti povinnému M. Š. , narozenému dne XY, bytem XY , zastoupenému Mgr. Evou Decroix, advokátkou se sídlem v J ihlavě, Jira ́skova č. 2159/25, pro 134.674,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 2 EXE 4570/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2018, č. j. 72 Co 210/2018-291, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
K odvolání povinného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. října 2018, č. j. 72 Co 210/2018-291, potvrdil usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. června 2018, č. j. 2 EXE 4570/2012-271, kterým byl zamítnut návrh povinného n a zastavení exekuce ze dne 17. října 2013 a ze dne 13. ledna 2016, nař ízené usnesením Okresního soudu v Jihlave ̌ ze dne 24. září 2012, č. j. 2 EXE 4570/2012-17.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost shledává v tom, že odvolaci ́ soud se pr ̌ i svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále, ž e napadené rozhodnutí závisí na vy řeš ení otázky procesního práva, která by me ̌ la být posouzena jinak. Poukazuje na usnesení Ne jvyššího soudu ze dne 15. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 4125/2010, podle kterého musí exekuční soud v každé fázi exekučního řízení na jisto postavit, zda exekuční titul je vykonatelný či nikoliv. Odvolací soud však v právě posuzované věci nijak nezohlednil skutečnost, že proti exekučnímu titulu, kterým je rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. května 2011, č. j. 9 EX 295/2010-87, podal odvolání. Upozorňuje rovněž na údajné nesprávné doručování shora specifikovaného exekučního titulu, který nebyl doručen přímo povinnému, jak povinný požadoval, ale jeho zástupci, který mu byl pro účely nalézacího řízení ustanoven a který podle povinného řádně nevykonával funkci tohoto zástupce. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále též jen „o. s. ř.“ a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uvedl, že samotné podání odvolání proti vykonávanému exekučnímu titulu ještě bez dalšího nezpůsobuje, že vykonávané rozhodnutí je nevykonatelné a tím pádem nezpůsobilé k výkonu rozhodnutí, resp. k exekuci. Je-li (obdobně jako tomu bylo v právě posuzované věci) odvolání proti vykonávanému exekučnímu titulu odmítnuto pro opožděnost, nastává z hlediska právní moci situace, jako kdyby odvolání nebylo vůbec nikdy podáno. Námitka dovolatele stran údajné nevykonatelnosti exekučního titulu tak byla odvolacím soudem posouzena v souladu s mimo jiné shora citovanou ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od které nemá dovolací soud důvod se odchýlit. Dovolání dovolatele tak v této části není přípustné.
Pokud jde o další námitku dovolatele týkající se nesprávného doručování exekučního titulu, Nejvyšší soud připomíná, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž musí být zřejmé, které otázky hmotného či procesního práva se taková přípustnost týká [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Nejvyšší soud ve své již ustálené judikatuře opakovaně vysvětlil, že namítá-li dovolatel, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je v takovém případě zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5071/2016).
Dovolatel v dovolání uvedl, že přípustnost dovolání shledává v odchýlení se odvol acího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která by měla být posouzena jinak, avšak kromě shora citovaného usnesení dovolacího soudu stran vykonatelnosti exekučního titulu, výše zmíněnému požadavku na vymezení přípustnosti svého dovolání nedostál.
S ohledem na výše uvedené proto v dovolacím řízení nelze pokračovat a Nejvyšší soud dovolání povinného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 8. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu