ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1985.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 1985/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně Mgr. S. K. , zastoupené Doc. JUDr. Milanem Kindlem CSc., advokátem se sídlem v Praze, adresa pro doručování, proti žalovanému Národnímu muzeu , se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 68, identifikační číslo osoby 00023272, zastoupenému JUDr. Alexandrou Mlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 11, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 97/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2010, č. j. 20 Co 525/2009-53, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 9.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Alexandry Mlíkové.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím změnil rozsudek ze dne 23. 9. 2009, č. j. 9 C 97/2009-28, kterým okresní soud vyhověl žalobě o vyloučení nemovitostí z exekuce, tak, že žalobu, aby se z exekuce nařízené na majetek Mgr. Z. K. usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. 5. 2009, č. j. 21 Nc 5407/2009-18, vyloučil dům č. p. postavený na stavební parcele č. a pozemky stavební parcela č. a parcela č. – orná půda, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk na listu vlastnictví č. pro obec Poděbrady, katastrální území Kluk, zamítl. Žalobkyni uložil zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 13 533,- Kč a náklady odvolacího řízení 12 600,- Kč. Uvedl, že i v případě, že společné jmění manželů (dále též jen „SJM“) je vypořádáno rozhodnutím soudu, musí soud zkoumat, zda nejsou splněny předpoklady pro to, aby oprávněný mohl uspokojit svou pohledávku i z majetku, který připadl do výlučného vlastnictví manžela povinného. V souzené věci jsou předmětem řízení nemovitosti zajištěné v trestním řízení pro nárok poškozeného. Poté, co byl povinný nepravomocně odsouzen a bylo rozhodnuto, že odpovídá za způsobenou škodu, jež bude uspokojena ze zajištěného majetku, se povinný a žalobkyně rozvedli, podali žalobu o vypořádání SJM, přičemž do majetku, který měl být v rámci SJM vypořádán, zahrnuli i uvedené nemovitosti. Podáním žaloby o vypořádání SJM se žalobkyně a její manžel snažili obejít zajištění nároku tak, že o vypořádání majetku rozhodne soud. Z uvedeného důvodu tak může žalovaný uspokojit svou pohledávku i z majetku zajištěného v trestním řízení, který připadl do výlučného vlastnictví žalobkyně.
Žalobkyně v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uvedla, že vypořádání SJM nebylo spekulativní a že majetek jejího bývalého manžela byl zajištěn k nároku jiné osoby než žalovaného, a to p. M. L. Soud přikázal žalobkyni nemovitosti s ohledem na zájmy dítěte, zatímco jejímu bývalému manželovi předměty kulturní a historické hodnoty v ceně 4,5 milionu korun (hodnota majetku bývalého manžela asi šestinásobně převyšuje vymáhanou pohledávku), přičemž žalobkyni zavázal k platbě, která sama převyšuje nárok oprávněného ve zmíněném exekučním řízení. Pokud oprávněný uplatňuje nároky na věci, které získala žalobkyně, je jeho postup v rozporu s dobrými mravy. Připomněla, že při vypořádání SJM se nejedná o převod věcí ani jiných majetkových hodnot, ale vychází se z toho, že celá věc patří každému z manželů. Žalobkyně současně nesouhlasí s názorem, že lze postihnout věci, které byly soudem přikázány do jejího výlučného vlastnictví. Takový postup považuje za bezprecedentní porušení právní jistoty. „Pokud by bylo možno na základě momentálního uvážení usoudit na neúčinnost (zřejmě libovolného) soudního rozhodnutí, pak by to znamenalo popření minimálně významu a existence ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., popření ustanovení o materiální i formální právní moci, o řádných i mimořádných opravných prostředcích, jakož i popření veškeré právní jistoty, protože by se vždy muselo zkoumat, zda to které pravomocné soudní rozhodnutí obstojí ve světle konkrétních okolností jiného (!!) případu“. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s názorem odvolacího soudu. Závazek bývalého manžela žalobkyně vznikl v roce 2004 a 2005, tj. za trvání manželství, a v rámci vypořádání SJM nebyl zohledněn. Soud rozhodl o vypořádání SJM (podle dohody manželů) v době účinnosti usnesení státního zastupitelství, podle nějž měl manžel žalobkyně zakázáno s nemovitostmi nakládat. Podle §150 odst. 2 obč. zák. práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena; rozhodnutím soudu o vypořádání SJM však práva žalovaného na náhradu škody způsobené bývalým manželem žalobkyně za trvání manželství dotčena byla. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl a uložil jí k náhradě náklady řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolatelka nenamítá a ani z obsahu spisu nevyplývají, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný může uspokojit svou pohledávku vzniklou za trvání manželství žalobkyně a povinného z majetku zajištěného v trestním řízení, i když tento majetek připadl (navzdory omezení dispozice s tímto majetkem v probíhajícím trestním řízení) rozhodnutím soudu o vypořádání SJM žalobkyně a povinného do výlučného vlastnictví žalobkyně.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. O takový případ však v souzené věci nejde.
Předně je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009, uzavřel, že usnesení soudu o nařízení předběžného opatření, kterým bylo manželům uloženo nenakládat s nemovitostí náležející do SJM nepředstavuje soudním rozhodnutím stanovené omezení ve smluvní volnosti, které by jim bránilo ve vypořádání jejich (zaniklého) společného jmění dohodou, případně vkladu takové dohody do katastru nemovitostí. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí vysvětlil, že při vypořádání SJM nedochází k převodu nebo k přechodu vlastnictví. V SJM, pro něž je charakteristické, že k věcem, právům nebo jinému majetku do něj náležejícího nejsou určeny podíly manželů, je každý z manželů "úplným vlastníkem celku" a ve svých právech k majetku je omezován stejným právem druhého manžela. Vypořádání (zaniklého) společného jmění spočívá v tom, že jeden z manželů se stává výlučným vlastníkem věci, práva nebo jiného dosud společného majetku, aniž by se (nadále) o svá oprávnění a povinnosti k majetku dělil s druhým manželem, popř. že věci, práva nebo jiný dosud společný majetek připadnou do podílového spoluvlastnictví manželů. Při vypořádání společného jmění tedy nedochází k převodu nebo přechodu vlastnictví, neboť žádný z manželů při něm nenabývá práva a povinnosti k věci, právu nebo jinému majetku, který mu dosud (jako součást společného jmění) nenáležel, a nemůže nabývat práva a povinnosti k tomu, co již bylo předmětem jeho vlastnictví ve společném jmění manželů; ke změně - oproti stavu před vypořádáním - dochází jen v tom, že manžel, který se stal výlučným vlastníkem věci, práva nebo jiného dosud společného majetku, bude svá práva a povinnosti k majetku převzatému ze SJM nadále vykonávat bez účasti druhého manžela. Z uvedeného, kromě jiného, vyplývá, že vypořádání SJM nepředstavuje převod a ani jiné nakládání s věcí , která náleží do SJM.
Ačkoli uvedený rozsudek se zabýval situací, kdy zákaz nakládání s majetkem byl uložen předběžným opatřením podle §76 odst. 1 písm. e), odst. 2 o. s. ř., jsou jeho závěry – s ohledem ke shora popsaným souvislostem týkajícím se povahy SJM a jeho vypořádání – použitelné i v případě, kdy je dispozice s majetkem v SJM omezena (zakázána) rozhodnutím státního zástupce postupem podle §47 odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále též jen „tr. ř.“). Pokud tedy žalovaná za trvání zákazu dispozice s majetkem v SJM, uloženého jejímu manželovi v trestním řízení, podala návrh na vypořádání SJM soudem a soud o něm pravomocně (na základě „dohody“ účastníků) rozhodl, nelze v tom spatřovat porušení tohoto zákazu. Je přitom bezvýznamné, v čí prospěch byl zákaz disponovat s majetkem vydán.
Nejvyšší soud již také ve své judikatorní činnosti připomněl, že podle §150 odst. 2 obč. zák. (účinného od 1. 8. 1998) nesmí být dohodou o vypořádání SJM dotčena práva věřitelů. Toto ustanovení představuje (vedle §143a odst. 4, které se týká smluv o rozšíření nebo zúžení stanoveného rozsahu SJM a smluv o vyhrazení vzniku SJM ke dni zániku manželství) právní prostředek na ochranu věřitelů, do jejichž práva na uspokojení pohledávek proti jednomu z manželů jako dlužníku nesmí dohoda o vypořádání SJM zasáhnout. Vypořádání SJM se ve smyslu ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. dotýká práva věřitele tehdy, kdyby mělo vést ke zmenšení majetku dlužníka a kdyby v jeho důsledku věřitel nemohl dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli - nebýt takové dohody - by se z majetku dlužníka uspokojil. Ochrana práv věřitele spočívá v tom, že dohoda o vypořádání společného jmění je vůči věřitelům relativně bezúčinná; i když v právních vztazích (obecně vzato) dohoda sledované právní následky vyvolala, ve vztahu k dotčeným věřitelům se na ni hledí, jako kdyby právní účinky nenastaly, a věřitel se může domáhat uspokojení své pohledávky bez dalšího ze SJM, aniž by bylo významné, jak bylo mezi manželi jejich společné jmění vypořádáno . Judikatura soudů proto již dříve dospěla k závěru, že věřitel pohledávky, která vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci také z majetku patřícího (původně) do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, který byl uveřejněn pod č. 72 v časopise Soudní judikatura, ročníku 2008, případně rozsudek ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009).
Také v rozsudku ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1540/2010 (řešícím dosah §150 odst. 2 obč. zák. na situaci, kdy došlo k vypořádání SJM ze zákona uplynutím 3 let od zániku SJM podle §150 odst. 4 obč. zák.), Nejvyšší soud připomněl, že ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. umožňuje věřiteli v jakémkoli sporu (jiném řízení) uplatnit námitku relativní bezúčinnosti dohody o vypořádání SJM, bylo-li jeho právo takovým právním úkonem dotčeno. Dále – v souladu s právní teorií (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 2223) - dovodil, že je pojmově vyloučeno v jakémkoli sporu (jiném řízení) uplatnit námitku relativní bezúčinnosti nevyvratitelné zákonné domněnky vypořádání zaniklého SJM, zakotvené v §150 odst. 4 obč. zák. Ačkoli v témže rozhodnutí Nejvyšší soud také uvedl, že je vyloučeno namítat relativní bezúčinnost i ve vztahu k rozhodnutí soudu o vypořádání SJM, učinil tak zcela nad rámec projednávaného případu a aniž by se tím ve svém odůvodnění zabýval; proto Nejvyšší soud k tomuto (dílčímu a blíže nijak nerozvedenému) tvrzení nepřihlížel.
Naopak odborná literatura (jak ostatně zmínil i odvolací soud v projednávané věci) zastává názor, že získal-li manžel povinného do svého výlučného vlastnictví věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na základě dohody nebo rozhodnutí soudu o vypořádání SJM, není to bez dalšího důvodem k vyloučení těchto věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot z výkonu rozhodnutí. Dohodou o vypořádání společného jmění povinného a jeho manžela (bývalého manžela) nesmí být dotčena práva věřitelů (§150 odst. 2 obč. zák.) a obdobně to platí také o rozhodnutí soudu o vypořádání SJM ; měl-li věřitel v době před uzavřením dohody právo domáhat se uspokojení své pohledávky za povinným i z majetku patřícího do jeho společného jmění s manželem, zůstává jeho právo zachováno i poté, co společné jmění povinného a jeho manžela bylo vypořádáno. Oprávněný se tedy může v uvedeném případě domoci cestou výkonu rozhodnutí uspokojení své pohledávky za povinným rovněž z majetku, který podle dohody nebo rozhodnutí soudu o vypořádání společního jmění připadl jeho manželovi (bývalému manželovi).
Nejvyšší soud rovněž připomíná, že z ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení , a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 65/2008). Jestliže o vypořádání SJM bylo rozhodnuto v řízení, jehož účastníkem žalovaný nebyl, a rozhodnutí o vypořádání zaniklého SJM nepatří k takovým rozhodnutím, o kterých by zákon stanovil, že jsou závazná pro každého, soud v řízení o vyloučení nemovitostí z exekuce nepochybil, pokud z pravomocného rozhodnutí soudu o vypořádání SJM nevycházel. Argumentace dovolatelky o vázanosti soudu uvedeným rozhodnutím (opřená o §135 odst. 2 o. s. ř.) tudíž ve světle účinků rozsudku vůči třetím osobám (jak mu je přiznává občanský soudní řád), neobstojí, stejně jako její námitky, že nezohlednění rozsudku o vypořádání SJM je bezprecedentním porušením právní jistoty i ustanovení o materiální a formální právní moci a řádných a mimořádných opravných prostředcích. Ze stejného důvodu nelze ani přisvědčit dovolatelce v tom, že exekuční postižení nemovitostí, které získala do výlučného vlastnictví, by bylo v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud již také uvedl, že podle §267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona (a obdobně se postupuje i v případě, byl-li postižen majetek v SJM nebo ten, který se za takový považuje, a to při splnění zákonem stanovených podmínek). Vlastnické právo třetí osoby, popř. manžela povinného je typickým právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí, ovšem jen tehdy, představuje-li nařízení výkonu rozhodnutí neoprávněný zásah do tohoto práva, tedy nemá-li vlastník povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze své výkonem rozhodnutí postižené věci (práva či jiné majetkové hodnoty). Právní povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze svého majetku má vlastník tehdy, získal-li vlastnictví na základě neúčinného nebo odporovatelného právního úkonu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 20 Cdo 2085/2006).
V projednávané věci bylo zjištěno, že manžel žalobkyně (povinný) spáchal v letech 2004-2005 trestný čin poškozování cizí věci, čímž způsobil škodu mimo jiné i žalovanému, a to ve výši 1,044.000,- Kč. Během trestního řízení vydalo Krajské státní zastupitelství v Praze usnesení ze dne 21. 2. 2007, jímž zajistilo nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení, pro nárok dalšího poškozeného v trestním řízení (§47 odst. 1, 2 tr. ř.). Zajištění majetku bylo vyznačeno v katastru nemovitostí. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2008, sp. zn. 5 T 79/2008, byl manžel žalobkyně odsouzen v prvním stupni. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce z 21. 4. 2008, sp. zn. 12 C 56/2008, bylo manželství žalobkyně a povinného rozvedeno. Následně žalobkyně podala žalobu na vypořádání SJM a v průběhu řízení se účastníci dohodli, co a jak bude vypořádáno. Soud na základě toho vydal rozsudek, jímž předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, rozsudek nabyl právní moci 3. 12. 2008. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 10. 3. 2009 bylo rozhodnuto o odvolání povinného v trestním řízení a rovněž o nároku žalovaného a dalšího poškozeného na náhradu škody. Exekuční řízení bylo zahájeno návrhem žalovaného ze dne 24. 4. 2009.
Jestliže tedy odvolací soud žalobu na vyloučení shora označených nemovitostí žalobkyně z exekuce vedené proti jejímu bývalému manželovi zamítl, postupoval v souladu s dosavadní judikatorní praxí. Dovolatelce se správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud proto dovolání bez jednání (§234a odst. 1 věta první o. s. ř.) jako nedůvodné podle §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal úspěšnému žalovanému náklady v celkové výši 9.300,- Kč v souvislosti s podáním vyjádření jeho právní zástupkyně ze dne 6. 5. 2010, tvořené odměnou advokátky ve výši 9000,- Kč (podle §8 a §10 odst. 3 po snížení podle §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb.) a paušální náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu