ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.2056.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 2056/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně V. P. , B., zastoupené JUDr. Blankou Pušovou, advokátkou se sídlem v Brně - Líšni, Horníkova 2485/34, proti žalované Městské správě sociálního zabezpečení Brno , se sídlem v Brně, Veveří 5, identifikační číslo osoby 00006963, o vyloučení nemovité věci z výkonu rozhodnutí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 244/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2016, č. j. 15 Co 364/2015-260, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2016, č. j. 15 Co 364/2015-260, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Ve shora označené právní věci Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. 1. 2016, č. j. 15 Co 364/2015-260, změnil rozsudek Městského soudu v Brně (dále „soud prvního stupně“) ze dne 28. 4. 2015, č. j. 20 C 244/2008-241, ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem částku 32 650 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky žalobkyně (výrok I.); současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 050 Kč.
Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, který ve sporu úspěšné žalobkyni odepřel podle ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) právo na náhradu nákladů řízení s úvahou, že „jde typově o řízení, kdy žalovaný nezavdal příčinu k tomuto sporu“. Podle názoru odvolacího soudu v řízení nevyplynuly najevo žádné okolnosti, které by výjimečnou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. odůvodňovaly. Spor byl vyvolán v souvislosti s exekucí vedené proti povinnému K. P. a žalobkyně právo na vyloučení nemovité věci (garáže) z exekuce uplatnila již v exekučním řízení, takže oprávněný „měl možnost se s obranou žalobkyně seznámit a případně ovlivnit postup exekutora při nařízeném prodeji nemovitosti“. Žalobkyně proto má právo na náhradu nákladů řízení, které mimo jiné zahrnují i odměnu advokáta. Při stanovení této odměny odvolací soud postupoval podle §9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „AT“ nebo „advokátní tarif“), proto že tarifní hodnotou není cena nemovité věci (garáže), jde-li o spor vyvolaný exekucí, na jehož výsledku závisí další postup soudního exekutora. Ačkoli obsahem spisu je i znalecký posudek na cenu garáže, tento posudek „neodráží cenu nemovité věci v době započetí úkonu právní služby ve smyslu §8 odst. 1 AT“. Hodnotu věci za tohoto stavu lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž přípustnost dovolání dovozuje z toho, že odvolací soud při určení tarifní hodnoty (z níž vychází stanovení mimosmluvní odměny advokáta) rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturní praxí, představovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 5408/2014. Požadovala-li dovolatelka před soudem prvního stupně přiznání nákladů řízení v celkové výši 121 200 Kč, avšak odvolací soud jí přiznal částku 32 650 Kč, rozdíl mezi těmito částkami přesahuje 50 000 Kč a dovolání je proto přípustné rovněž „ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“. Podle dovolatelky byla cena garáže zřejmá před zahájením řízení o vylučovací žalobě a nebylo třeba zpracovávat znalecký posudek za účelem zjištění ceny této věci. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále opět „o. s. ř.“, se závěrem, že dovolání bylo podáno včas, k tomu legitimovanou účastnicí řízení - žalobkyní (§90 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, a je přípustné (§237 o. s. ř.), neboť při řešení právní otázky, na níž napadené usnesení odvolacího soudu závisí (tj. otázky určení tarifní hodnoty podle AT a tudíž i otázky stanovení odměny advokáta), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je rovněž opodstatněné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady nebyly dovolatelkou tvrzeny ani se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud ve své judikatuře k rozhodné právní otázce opakovaně vysvětlil, že odměna advokáta za zastupování v řízení o excindační žalobě se nestanoví podle ceny věci z exekuce vylučované (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 3104/2013, či dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 5408/2014). Potud je napadené usnesení odvolacího soudu správné. Na straně druhé však platí, že tarifní hodnota ve smyslu ustanovení §9 AT (tam, kde hodnotu věci nebo práva nelze vyjádřit v penězích nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi) je advokátním tarifem ve vyjmenovaných případech stanovena podle povahy právní věci (srov. §9 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 AT), definované v případě excindační žaloby určením, zda tu je právo žalobce k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí či exekuci [srov. §267 odst. 1 o. s. ř. a §9 odst. 3 písm. a) AT]. Je-li takovým majetkem nemovitá věc (o čemž v posuzovaném sporu nevznikají pochybnosti), považuje se za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč podle ustanovení §9 odst. 4 písm. b) ve spojení s §9 odst. 3 písm. a) AT (srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 5408/2014, obdobně usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. února 2014, sp. zn. 5 Co 211/2014, publikované pod číslem 70/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
je-li se zřetelem k bezvýznamnosti ceny vylučované věci nepodstatné, zda je předmětem vyloučení z výkonu rozhodnutí či exekuce nemovitá věc jako celek či spoluvlastnický podíl na nemovité věci).
Protože odvolací soud v relevantní právní otázce stanovení odměny advokáta nerozhodl správně (tj. chybně vyšel z tarifní hodnoty 10 000 Kč podle §9 odst. 1 AT), Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušuje a věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení (viz §243e odst. 2 věta první o. s. ř.), v němž bude odvolací soud právním názorem Nejvyššího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího odvolací soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu