ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.5408.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 5408/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobkyně K. K. , zastoupené Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Bucharova 1314/8, proti žalované FRYMIS, a. s. , se sídlem ve Frýdku - Místku, Slezská 2766, identifikační číslo osoby 61974722, zastoupené JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou se sídlem v Kopřivnici, Kadláčkova 894, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 171/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2014, č. j. 20 Co 316/2014-166, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2014, č. j. 20 Co 316/2014-166, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 17. března 2014, č. j. 10 C 171/2013-79, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení nemovitostí ve výroku uvedených z exekuce, prováděné soudní exekutorkou JUDr. Alenou Blažkovou, Ph.D., Exekutorský úřad B. – m., pod sp. zn. 6 EX 1349/11, proti povinnému R. K. pro částku 47 835 000 Kč s příslušenstvím podle rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. srpna 2010, č. j. 2 To 98/2007-2097, a žalobkyni uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši 528 332 Kč. Soud neuvěřil výpovědi svědkyně N. K. (tchýně žalobkyně), že peníze na koupi nemovitosti daroval žalobkyni tchán Ing. L. K., neboť svědkyně u předání peněz nebyla, peníze neviděla a ani nevěděla, kde její manžel peníze vzal a měl uloženy. Pokud by žalobkyně skutečně koupila nemovitosti za své výlučné prostředky, jež získala darem od tchána, jak sama tvrdí, neměla již důvod bezprostředně před koupí nemovitostí zužovat společné jmění manželů smlouvou ze 7. 12. 1998. Měl tedy za to, že nemovitosti byly zakoupeny za společné prostředky povinného a žalobkyně a nejsou součástí společného jmění manželů jen proto, že jeho zákonem stanovený rozsah byl smlouvou zúžen.
Krajský soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 304 321 Kč, jinak jej potvrdil. Dále žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 134 398 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že okresní soud postupoval při koncentraci řízení v souladu se zákonem a taktéž neshledal důvod pro nové poučení žalobkyně podle §118a odst. 3 o. s. ř. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s manželem R. K. dne 7. 12. 1998 dohodu o zúžení společného jmění manželů, že dne 8. 12. 1998 koupila nemovitosti, jejichž vyloučení z exekuce se domáhá, a že pohledávka vymáhaná žalovanou vznikla za trvání manželství (17. 6. 1996); přitom manžel žalobkyně v té době sám disponoval dostatečným množstvím finančních prostředků, z nichž mohly být nemovitosti zakoupeny, avšak hrozilo mu trestní stíhání, v rámci něhož mohlo dojít k propadnutí jeho majetku. V dané situaci není rozhodné, zda měl L. K. finanční prostředky, které by mohl darovat žalobkyni, ale to, zda je skutečně daroval. Výpověď svědkyně N. K. však měl i odvolací soud za nevěrohodnou, načež uzavřel, že s ohledem na §42 odst. 1 ex. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 nelze nemovitosti z exekuce vyloučit. Ohledně nákladů řízení dospěl odvolací soud k závěru, že nejde o situaci, kdy by hodnota předmětu řízení nebyla známa, popř. že by ji nebylo možno určit, jak prosazuje žalobkyně, a pro účely stanovení nákladů vycházel z ceny nemovitostí 20 100 000 Kč dle kupní smlouvy z roku 1998, jíž žalobkyně věci nabyla (nikoli z částky 152 040 000 Kč, resp. 6 000 000 EUR, odpovídající ceně nemovitostí, sjednané kupní smlouvou z roku 2011, jež však nebyla katastrem zavkladována, a z níž vycházel soud prvního stupně).
Žalobkyně v dovolání namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Vytýká, že ji soud prvního stupně po provedeném výslechu N. K. nepoučil podle §118a o. s. ř., přestože považoval její výpověď za nedostačující k prokázání původu peněz na koupi nemovitostí. Považuje proto rozhodnutí soudu za překvapivé. Poukázala na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, který odvolací soud nerespektoval, a má současně za to, že dovolací soud dosud neřešil otázku, zda se poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. aplikuje rovněž v případě, že koncentrace řízení dle §118b o. s. ř. již nastala, za situace, kdy důkaz byl účastníkem řízení řádně navržen před koncentrací řízení, ale soudem proveden až po tomto okamžiku s přihlédnutím k tomu, že tento důkaz dle názoru soudu tvrzení účastníka sice neprokázal, avšak z něj zjištěné skutečnosti mohou být dalšími důkazy podpořeny a mohou mít vliv na rozhodnutí ve věci samé. Dovolatelka je přesvědčena, že za takové situace musí dojít k novému poučení podle §118a, byť tím dojde i k prolomení dřívější koncentrace řízení. Dovolatelka považuje za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu otázku stanovení odměny advokáta v případě žaloby o vyloučení nemovitostí z exekuce. Vytýká soudům aplikaci ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu a má za to, že je třeba postupovat podle §9 odst. 1. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že žalobkyně v dovolání pouze opakuje odvolací námitky, se kterými se odvolací soud řádně vypořádal. Žalobkyně byla poučena podle §118a odst. 3 a §118b o. s. ř. u jednání dne 16. 10. 2013 a dále podle §119a o. s. ř. u jednání dne 17. 3. 2014, přesto žádné nové důkazy neoznačila. I v případě, že by její právní názor na poučovací povinnost soudu byl správný, nemohla by daná vada ovlivnit neúspěch žalobkyně v řízení. Žalobkyně totiž od počátku tvrdila, že prostředky na koupi nemovitostí pocházely „mimo jiné“ z daru tchána a tchýně, avšak nijak neprokazovala ani netvrdila původ zbývajících financí, přičemž na tyto by bylo třeba nahlížet jako na prostředky náležející do společného jmění manželů. Je navíc nerozhodné prokazovat finanční situaci tchána (k čemuž právě důkazy žalobkyně směřovaly), za situace, kdy bylo prokázáno, že sám manžel žalobkyně v inkriminovanou dobu disponoval dostatečným množstvím finančních prostředků ke koupi nemovitostí. Darování peněz by bylo možno prokázat pouze přímo, přičemž žádný takový důkaz ani neexistuje, jak vyplynulo z výpovědi svědkyně N. K. K výši nákladů řízení uvedla, že v tomto řízení jsou předmětem věci penězi ocenitelné a oceněné, proto je třeba postupovat podle §8 odst. 1 advokátního tarifu (odkázala na nálezy Ústavního soudu II. ÚS 2811/08 a II. ÚS 538/10). Jinak by přiznaná náhrada byla nespravedlivě nízká. Navrhla dovolání odmítnout či zamítnout a uložit žalobkyni povinnost nahradit náklady dovolacího řízení.
Dovolatelka v reakci na vyjádření žalované zdůraznila ve svém podání ze dne 3. 8. 2015, že nemůže být naplněn smysl poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř. učiněného před výslechem svědka, neboť okresní soud v okamžiku poučení nemůže předvídat, jaké skutečnosti z výpovědi vyplynou a zda prokážou tvrzení účastníka nebo nikoli. Ohledně výpočtu nákladů řízení poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3104/2013, 29 Cdo 3633/2012, 20 Cdo 1985/2010, 20 Cdo 418/2012, 20 Cdo 2175/2007 a 29 Cdo 1586/2008.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení otázky plnění poučovací povinnosti soudu v průběhu jednání podle §118a odst. 3 o. s. ř. a při stanovení odměny advokáta odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Podle ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle §118a odst. 2.
Judikatura Nejvyššího soudu je již dlouhodobě ustálena v závěru, že poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže by proto z důvodu neunesení důkazního břemene účastník nemohl být ve věci úspěšný (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2011, pod číslem 34).
Poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. v občanském soudním řízení neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení, včetně poučení o povinnosti důkazní podle §118a odst. 3 o. s. ř. zákon ukládá také odvolacímu soudu při odvolacím jednání (§213b odst. 1 o. s. ř.). To neplatí jen tehdy, kdyby v důsledku poskytnutého poučení podle ustanovení §118a odst. 1, 2 nebo 3 o. s. ř. účastník měl uplatnit nové skutečnosti nebo nové důkazy v rozporu s ustanoveními §205a nebo §211a o. s. ř. nebo kdyby měl uplatnit po poučení poskytnutém podle ustanovení §118a odst. 4 o. s. ř. taková procesní práva, která jsou za odvolacího řízení ve smyslu ustanovení §216 odst. 1 a 2 o. s. ř. nebo jinak nepřípustná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013).
V projednávané věci okresní soud předvolal účastníky řízení na první jednání o věci, uskutečněné dne 16. 10. 2013, vzorem č. 024 (čl. 24 spisu) s poučením podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Zástupkyně žalobkyně navrhla k prokázání původu finančních prostředků ke koupi žalobou dotčených nemovitostí výslech svědkyně N. K. a účastnický výslech žalobkyně. Jednání bylo za tím účelem odročeno a uskutečnilo se 11. 12. 2013, k němuž se však žalobkyně ani její svědkyně nedostavila, stejně jako k následnému jednání dne 8. 1. 2014. Výslech svědkyně se uskutečnil až při posledním jednání soudu prvního stupně dne 17. 3. 2014, jež proběhlo pouze za účasti právní zástupkyně žalobkyně (§101 odst. 3 o. s. ř.). Po provedení výslechu svědkyně K. soud poučil účastníky podle §119a o. s. ř., načež tito žádné nové skutečnosti ani důkazy nenavrhli. Nato soud vynesl rozsudek, jímž žalobu zamítl, neboť svědecké výpovědi neuvěřil a faktické darování peněz žalobkyni považoval za neprokázané. Odvolací soud předvolal účastníky k jednání dne 20. 8. 2014 vzorem č. 037 s tím, že současně vyzval zástupkyni žalobkyně, aby nejpozději u jednání navrhla důkazy k prokázání žalobních tvrzení, předložila doklad o zaplacení darovací daně dle zákona č. 357/1992 Sb. a zajistila účast žalobkyně při jednání, chce-li, aby odvolací soud provedl důkaz účastnickým výslechem. Zástupkyně žalobkyně k důkazu předložila čestné prohlášení žalobkyně, daňová přiznání povinného z roku 1996-1997, výpisy z katastru nemovitostí ohledně majetku povinného, navrhla vyžádání zpráv od finančního úřadu o stavu příjmů povinného a žalobkyně v době nabytí nemovitostí, výslech povinného a žalobkyně, a k majetkové situaci tchána žalobkyně výslech svědka M., výroční zprávu s účetní závěrkou Těšínských tiskáren z roku 1998, články ze serveru iDnes a Týden.cz. Soud po zjištění, že ohledně prokázání původu peněz zástupkyně žalobkyně jako jediný přímý důkaz předání daru předložila jen čestné prohlášení žalobkyně, provedl pouze důkaz čtením tohoto čestného prohlášení a dále čtením rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 2 To 98/2007-2092 a vynesl potvrzující rozsudek.
Jestliže odvolací soud považoval poučovací povinnost soudu prvního stupně podle §118a odst. 3 o. s. ř. za splněnou a neshledal důvod k novému poučení žalobkyně po provedení výslechu svědkyně N. K., resp. ani sám absenci tohoto poučení nenapravil, ačkoli taktéž považoval výpověď svědkyně za nevěrohodnou, a tedy faktické předání finančních prostředků na koupi dotčených nemovitostí za neprokázané, je jeho právní názor nesprávný.
K další dovolací námitce je třeba uvést, že odvolací soud stanovil odměnu advokáta oprávněné v rozporu s ustálenou judikatorní praxí. Odměna advokáta za zastupování v řízení o excindační žalobě se nestanoví podle ceny věci z exekuce vylučované (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 3104/2013, příp. jeho rozsudek ze dne 18. července 2012, sp. zn. 20 Cdo 1985/2010, usnesení ze dne 30. října 2012, sp. zn. 20 Cdo 418/2012, rozsudek ze dne 22. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 2175/2007, usnesení ze dne 28. května 2009, sp. zn. 20 Cdo 2206/2007). Podobně též Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 10. února 2014, sp. zn. 5Co 211/2014, které bylo publikováno pod číslem 70/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodl (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. prosince 2011, sp. zn. I. ÚS 1622/10), že za tarifní hodnotu ve věci, v níž je předmětem vyloučení spoluvlastnického podílu na nemovitostech z exekuce, se považuje částka 50 000 Kč (§9 odst. 4 písm. b/ advokátního tarifu). Protože odvolací soud při stanovení nákladů řízení, resp. odměny advokáta, dospěl k jinému závěru a vycházel z hodnoty žalobou dotčených nemovitostí, je jeho závěr nesprávný.
Nejvyšší soud tedy postupoval podle §243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu