ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2096.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 2096/2018-2025
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly, ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Statutárního města Ústí nad Labem , se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební č. 2336/8a, identifikační číslo osoby 00081531, zastoupeného JUDr. Ing. Alexejem Brachem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Marie Majerové č. 2250, proti povinným 1) V. B. , Ú. n. L., a 2) V. H. , Ú. n. L., adresa pro doručování: Ú. n. L., pro 600 000 Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 E 59/2001, o dovolání povinného 1) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. srpna 2016, č. j. 14 Co 648/2016-1098, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. srpna 2016, č. j. 14 Co 648/2016-1098, jímž bylo ve výrocích III., IV., V. a VI. potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2016, č. j. 49 E 59/2001-773, a proti výroku IV. téhož usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když neobsahuje údaj o tom, v čem přesně dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( §42 odst. 4 ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( §237 až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel se v dovolání ze dne 31. 8. 2016 k předpokladu přípustnosti předmětného dovolání vůbec nevyjádřil, přičemž v doplnění dovolání ze dne 3. 10. 2016 k přípustnosti dovolání pouze uvedl, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, které má vliv na správnost napadeného rozhodnutí a proto je dovolání dle §237 o. s. ř. přípustné“ a v doplnění k dovolání ze dne 19. 10. 2016 dodal, že „uvedená situace je otázkou procesního práva a má být tedy dovolacím soudem posouzena jinak“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde. Těmto požadavkům dovolatel nedostál, když uvedl, že „uvedená situace je otázkou procesního práva a má být tedy dovolacím soudem posouzena jinak“. Žádost dovolatele, podle níž „má být otázka procesního práva dovolacím soudem posouzena jinak“ významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
Dovolání dále směřuje proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. srpna 2016, č. j. 14 Co 648/2016-1098, jímž bylo odmítnuto odvolání povinného 1), které směřovalo proti výrokům I., II. a VII. až XIII. usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2016, č. j. 49 E 59/2001-773.
Podle §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.
Podle §229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
V tomto případě bylo odvolání povinného v této části odmítnuto, z citovaných ustanovení tak vyplývá, že dovolání proti výroku II. usnesení odvolacího soudu není podle §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. přípustné. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání povinného i v této části odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; v situaci, kdy dovolání nebylo možno věcně projednat již pro jeho vady, nelze náklady oprávněného spojené s podáním vyjádření k dovolání sepsaným advokátem považovat za účelně vynaložené náklady na bránění práva.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 7. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu