ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2115.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2115/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobkyně H. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému F. T. B. V., zastoupenému advokátem, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 101/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, č.j. 19 Co 109/2005-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 26. 11. 2004, č.j. 11 C 101/2004-16, zamítl žalobu na vyloučení bytu č. 1093/22 v budově č. p. 1093 postavené na pozemku parc. č. 2500 v katastrálním území N., obci P., a k němu náležejícího spoluvlastnického podílu v rozsahu 427/10565 na společných částech domu a pozemku z exekuce a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 4.650,- Kč na náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že na základě smlouvy o převodu družstevního bytu do vlastnictví, kterou dne 25. 6. 1998 uzavřela s bytovým družstvem pouze žalobkyně, se byt a podíl na společných částech domu a pozemku stal předmětem bezpodílového spoluvlastnictví (od 1. 8. 1998 společného jmění) žalobkyně a P. H., jejího manžela; oba manželé totiž byli společnými členy družstva, neboť v době, kdy se žalobkyně stala členkou družstva s právem na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, spolu trvale žili (úprava vzniku společného nájmu a společného členství manželů v družstvu je kogentní). I kdyby dohoda o zúžení rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví z 11. 11. 1997, týkající se výlučně uvedeného bytu a podílu na společných částech domu a pozemku, byla platným právním úkonem, nelze k ní přihlédnout, protože byla uzavřena po vzniku závazku (směnka, z níž vznikla pohledávka, byla vystavena 21. 7. 1997 a téhož dne P. H. avalována) vymáhaného v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 8395/2003. Právo k věcem, které ve smyslu ustanovení §267 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), nepřipouští výkon rozhodnutí (exekuci), tedy prokázáno nebylo.
Rozsudkem ze dne 27. 4. 2005, č.j. 19 Co 109/2005-44, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 5.533,50 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, podle něhož v době, kdy žalobkyně nabyla členská práva a povinnosti v bytovém družstvu, trvale žila s P. H.. Jestliže se tedy manželé stali společnými nájemci družstevního bytu, vzniklo jim i společné členství v družstvu; družstevní byt a podíl na společných částech domu a pozemku byli tudíž oprávněni nabýt do bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění). Smlouvou o převodu družstevního bytu do vlastnictví z 25. 6. 1998 se tak – bez zřetele na to, že ji s bytovým družstvem uzavřela toliko žalobkyně – skutečně stalo. Otázka, zda byt a podíl na společných částech domu a pozemku nejsou součástmi společného jmění proto, že byl dohodou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění, je s ohledem na ustanovení §42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), irelevantní.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., majíc – v rámci důvodu vyjádřeného ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – za zásadního právního významu otázku, zda byt s podílem na společných částech domu a pozemku „patří do společného jmění manželů,“ nebo je ve výlučném vlastnictví dovolatelky, které exekuci jeho prodejem nepřipouští. Oproti soudům obou stupňů prosazuje, že se stala výlučnou členkou bytového družstva, neboť v době nabytí členských práv a povinností „včetně nájemního práva k bytu“ s manželem trvale nežila (tuto okolnost soudy ani nezjišťovaly). K převodu bytu do jejího vlastnictví tak došlo v souladu s §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“). Poukazuje i na to, že vůlí její matky bylo převést členská práva a povinnosti v bytovém družstvu jen na ni, tedy šlo o „právní úkon, který se svou povahou nejvíce blíží darování,“ takže nabytý majetek (členství v družstvu) byl majetkem výlučným. Pokud by tomu tak nemělo být, namítá absolutní neplatnost převodu členských práv a povinností ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Závěrem – nad rámec uvedeného – se vyjadřuje i k otázce platnosti dohody o zúžení rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – rozsudek odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze proto odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Odvolací soud převzal následující skutkové zjištění soudu prvního stupně. Usnesením ze dne 5. 12. 2003, č.j. 19 Nc 8395/2003-35, nařídil Obvodní soud pro Prahu 10 k uspokojení pohledávky žalovaného (oprávněného) ve výši 7.165.000,- Kč s příslušenstvím na majetek P. H. (povinného) exekuci, jejímž provedením pověřil Mgr. M. D., soudního exekutora. Vymáhaná pohledávka vznikla ze směnky, jež byla vystavena 21. 7. 1997 a téhož dne P. H. avalována. Exekučním příkazem z 19. 3. 2004, č.j. EX 756/03-25, soudní exekutor postihl předmětný byt s podílem na společných částech domu a pozemku způsobem uvedeným v §59 odst. 1 písm. c/ zákona č. 120/2001 Sb. Žalobkyně za trvání manželství s P. H. nabyla podle §230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů, práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu „I. 1093“ (není rozhodující, zda se tak stalo oznámením dosavadní členky H. Ř., matky žalobkyně, z 20. 1. 1997 nebo dohodou z 5. 5. 1997). Nájemní smlouvu uzavřelo bytové družstvo s žalobkyní v době, kdy s manželem trvale žila (opak v řízení před soudem prvního stupně nebyl tvrzen, natož prokázán). Smlouvou z 25. 6. 1998 (s právními účinky vkladu práva k 7. 7. 1998) převedlo bytové družstvo družstevní byt a podíl na společných částech domu a pozemku podle §23 a násl. zákona č. 72/1994 Sb. na žalobkyni. Dne 11. 11. 1997 uzavřeli žalobkyně a P. H. formou notářského zápisu dohodu, kterou zúžili bezpodílové spoluvlastnictví tak, že předmětný byt se spoluvlastnickým podílem bude ve výlučném vlastnictví žalobkyně.
Odvolací soud vystavěl své právní posouzení (ústící v závěr o nabytí bytu a podílu na společných částech domu a pozemku do bezpodílového spoluvlastnictví, transformovaného ve společné jmění manželů) na tom, že ve smyslu ustanovení §703 odst. 2 obč. zák. uzavřením smlouvy o nájmu družstevního bytu vznikl nejen společný nájem, ale žalobkyně a P. H. se stali společnými členy družstva, neboť výhrada podle §703 odst. 3 obč. zák. se neuplatnila. Současně se – implicite – ztotožnil s názorem vyjádřeným soudem prvního stupně, že ustanovení §703 odst. 2 obč. zák. je kogentní.
Závěr o nabytí bytu a podílu na společných částech domu a pozemku do bezpodílového spoluvlastnictví dovolatelka sice zpochybnila, ovšem učinila tak námitkami, které se týkají skutkových okolností, tj. tvrzením (vneseným do řízení až odvoláním), že s P. H. v době rozhodné pro vznik společného členství trvale nežila. Jinak řečeno, závěr o svém výlučném vlastnictví věcí vybudovala na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně a která odvolací soud převzal. Výtka, že soudy obou stupňů nezjišťovaly skutečnosti rozhodné z hlediska ustanovení §703 odst. 3 obč. zák., představuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k přípustnosti dovolání, jež může být založena jen na úvaze o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, však taková argumentace nemůže vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003).
Neshoda vůle a projevu H. Ř. při převodu členství v družstvu na žalobkyni má rovněž skutkový podklad (tedy platí to, co je uvedeno shora). Navíc nelze přehlédnout, že posouzení převodu jako neplatného právního úkonu by k úspěchu vylučovací žaloby vést nemohlo.
Za zásadně právně významnou ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. nelze označit ani otázku týkající se povahy úpravy vzniku práva společného členství manželů v družstvu. Soudní praxe je jednotná v tom, že z povahy ustanovení §703 obč. zák., jež zakotvuje – pozitivně i negativně – podmínky vzniku práva společného nájmu bytu, společného nájmu družstevního bytu a společného členství v bytovém družstvu, vyplývá nemožnost se od něj odchýlit (§2 odst. 3 obč. zák.); jde tedy o kogentní (kategorickou) právní normu, tj. takovou, jejíž použití na právní poměry, které upravuje, nemůže být vyloučeno ani omezeno projevem odchylné vůle subjektů právního vztahu, ani jiných subjektů (nebo státních orgánů). V daných souvislostech to znamená, že při splnění hypotézy (podmiňující části) ustanovení §703 odst. 2 obč. zák., jako konsekvent nastává to, co je vyjádřeno v její dispozici (normativní části), tj. vznik společného členství manželů v družstvu. Bez významu je, zda žalobkyně nabyla členská práva a povinnosti v družstvu úplatně či bezúplatně (taková okolnost může být relevantní v případě vypořádání společného jmění, srov. §149, §150 obč. zák.).
Lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (žalované náklady v tomto stadiu řízení nevznikly a žalobkyně na jejich náhradu nemá právo).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16.května.2006
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu