ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.2245.2020.1
4
3
sp. zn. 20 Cdo 2245/2020
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti povinným 1) S. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Matúšem Hanuliakem, advokátem se sídlem v Praze 4, Adamovská 1064/7, a 2) A. V. , narozené XY, bytem XY, pro 378 650 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 33 EXE 286/2019, o dovolání povinné 1) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2020, č. j. 20 Co 423/2019-129, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2020, č. j. 20 Co 423/2019-129, se v části výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. srpna 2019, č. j. 33 EXE 286/2019-36, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 16. 8. 2019, č. j. 33 EXE 286/2019-36, zamítl návrh povinné 1) na částečné zastavení exekuce.
2/ Soud prvního stupně vyšel z toho, že exekuce byla nařízena podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 2 T 54/2015 (dále „exekuční titul“). Dospěl k závěru, že nejsou dány v návrhu povinné 1) tvrzené důvody pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť oprávněné nelze vyčítat, že po dvou letech od právní moci exekučního titulu předala věc k vymáhání soudní exekutorce (JUDr. Janě Jarkové, Exekutorský úřad Zlín, u níž je exekuce vedena pod sp. zn. 207 Ex 265/19). Povinná se nesnažila kontaktovat oprávněnou bezprostředně po právní moci exekučního titulu a zůstala po dobu téměř dvou let nečinná, ačkoli mohla alespoň částečně uhradit svůj dluh tzv. náhradním splněním, tedy složením do soudní úschovy; v této souvislosti její připravenost plnit vymáhaný závazek byla „pouze předstíraná a nebyla myšlena vážně“.
3/ K odvolání povinné Krajský soud v Praze (dále rovněž „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. 3. 2020, č. j. 20 Co 423/2019-129, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že „se exekuce částečně zastavuje, pokud je prováděna k vymožení nákladů oprávněného; v dalším se potvrzuje“ (výrok I.); zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce (výrok II.). Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že i přes neposkytnutí součinnosti ze strany oprávněné, která na žádost povinné 1) nesdělila „údaje potřebné k zaplacení vymáhané částky“, nelze návrh na nařízení exekuce (podaný téměř po třech měsících od žádosti) považovat za „šikanózní“, neboť oprávněná se neocitla v prodlení se součinností, exekuční návrh podala po více než roce a půl od splatnosti vymáhané pohledávky a uvedené chování oprávněné, následující po žádosti povinné o platební údaje a po splnění podmínky úhrady jednoho ze závazků povinné vůči protistraně ve snaze uzavřít s oprávněnou dohodu ohledně zbylé části dluhu, svědčí podle provedených důkazů spíše „o nesprávné komunikaci uvnitř organizace oprávněné, než o úmyslu poškodit povinnou“. Oproti soudu prvního stupně důvod pro částečné zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. odvolací soud shledal ve skutečnosti, že pokud by oprávněná řádně a včas odpověděla na žádost povinné k zaslání platebních údajů, pak by nedošlo k podání návrhu na exekuci a vzniku nákladů, pro které byla exekuce nařízena.
4/ Proti usnesení odvolacího soudu v jeho výroku o potvrzení usnesení soudu prvního stupně podala povinná 1) dovolání, ve kterém namítá, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda je šikanózní povaha exekučního návrhu dána v případě, kdy k plnění povinného před podáním exekučního návrhu nedošlo z důvodu, že mu oprávněný přes předchozí výzvu neposkytl součinnost potřebnou k přijetí plnění; při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i od judikatury soudu Ústavního. V této souvislosti poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018, podle kterého „šikanózním výkonem práva a důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je i podání exekučního návrhu za situace, kdy k dobrovolnému plnění povinného na základě exekučního titulu nedošlo z důvodu, že oprávněný neposkytl před podáním exekučního návrhu potřebnou součinnost k přijetí plnění“, a na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2019, sp. zn. 20 Cdo 1532/2018, podle kterého „šikanózním exekučním návrhem (a tedy důvodem pro zastavení exekuce) může být takový návrh, který oprávněný podal, aniž by povinnému sdělil číslo účtu pro úhradu pohledávky, jež přesahuje limit stanovený zákonem pro hotovostní platby, pokud by soud vzhledem ke všem zjištěným okolnostem dospěl k závěru, že sdělil-li by oprávněný povinnému číslo účtu, povinný by prakticky jistě pohledávku uhradil“, přičemž je ale “na povinném, aby se aktivně zasadil o splnění soudem uložené povinnosti, což v tomto případě spočívá v učinění jednoznačné výzvy oprávněnému (z níž nemá pochyb o tom, že svůj dluh hodlá splnit), aby sdělil číslo účtu, na který lze peněžitou částku poukázat“.
5/ Skutečnost, že povinná 1) nedoručila výzvu oprávněné dříve (v tzv. pariční lhůtě), není podle názoru dovolatelky právně relevantní, neboť k doručení výzvy došlo v době před podáním exekučního návrhu. Nucený výkon rozhodnutí se všemi závažnými důsledky, které z něj pro dlužníka plynou, nelze připustit tam, kde je dlužníkem plnění nabízeno dobrovolně. Jak totiž judikoval Ústavní soud, „smyslem exekučního řízení je vymožení práva, a nikoliv potrestání dlužníka v prodlení“. V závěru dovolání povinná 1) vytkla odvolacímu soudu, že se opomněl vypořádat s její argumentací ohledně prominutí poloviny exekučně vymáhané pohledávky, což mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6/ Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že v dané věci není naplněn předpoklad přípustnosti dovolání. Rozporovala tvrzení dovolatelky o podání tzv. šikanózního návrhu a zcela se ztotožnila s argumentací obsaženou v napadeném usnesení odvolacího soudu. K námitce dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou ohledně prominutí dluhu, odkázala na bod 12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
7/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání povinného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (§36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (srov. §243a odst. 1 o. s. ř.) k závěru, že dovolání je v otázce zneužití práva v souvislosti s podáním exekučního návrhu přípustné (§237 o. s. ř.), byla-li uvedená otázka odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a je současně i opodstatněné.
8/ Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (v zásadní shodě s judikaturou Ústavního soudu – viz dále) dovodil, že samotné podání exekučního návrhu může být kvalifikováno jako zneužití práva, čímž je míněno jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016). Jako postup příčící se účelu exekučního řízení - a tedy důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. - je pak nutno hodnotit tzv. šikanózní exekuční návrh, což je takový návrh, jehož podání není primárně motivováno snahou domoci se plnění, ale snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 3405/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016). Obdobné závěry vyslovil i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14, kde mimo jiné uvedl, že za situace, kdy má oprávněný prakticky jistotu, že povinný v nejbližší době (řádově dnů) svůj závazek splní, bude mít zpravidla návrh na nařízení exekuce charakter návrhu šikanózního, neboť jeho podání není primárně motivováno snahou oprávněného domoci se plnění, nýbrž snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce. Za šikanózní návrh lze tedy považovat takový exekuční návrh, kterým oprávněný primárně nesleduje ochranu svého subjektivního práva, ale má sloužit k postihu povinného z jiného důvodu (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 20 Cdo 3599/2017).
9/ V posuzované věci odvolací soud vyšel po skutkové stránce z toho, že povinná 1) v době před podáním exekučního návrhu (zhruba tři měsíce předtím) opakovaně (podle tvrzení dovolatelky telefonicky, písemně a návštěvou na pobočce oprávněné společnosti) vyzvala oprávněnou k poskytnutí součinnosti (v podobě sdělení čísla bankovního účtu oprávněné a aktualizace výše dluhu) potřebné k plnění, zároveň dovolatelka uhradila část závazku vůči oprávněné (304 000 Kč). Oprávněná na výzvu nereagovala (součinnost neposkytla) a místo toho podala návrh na nařízení exekuce.
10/ Ve světle citované judikatury dovolacího soudu není až tak relevantní, za jakou dobu po vykonatelnosti exekučního soudu byla ze strany povinné 1) projevena snaha plnit vymáhaný závazek; podstatné je zjištění, zda snaha povinného splnit závazek z exekučního titulu byla vážně míněná (reálná) a zda předcházela podání exekučního návrhu. V uvedené souvislosti nelze přehlédnout skutečnost, že dovolatelka svoji motivaci splnit závazek dokumentovala vedle podané výzvy k součinnosti rovněž splněním dluhu ve výši 304 000 Kč vůči oprávněné. Protože pasivitu oprávněné ve vztahu k součinnosti za tohoto stavu nelze jednoduše vysvětlit (beztak) důkazně nepodloženou argumentací „o nesprávné komunikaci uvnitř organizace oprávněné“, vyznívá podání exekučního návrhu tak, jak je v otázce zneužití práva (v podobě podání exekučního návrhu) dlouhodobě judikaturou Nejvyššího soudu dovozováno (tj. návrh nesmí primárně sledovat zatížení povinného, který byl připraven plnit, dalšími – již zbytečnými - exekučními náklady, v opačném případě se nabízí úvahy o zneužití práva).
11/ Odvolací soud si ostatně skutečnosti, že oprávněná exekučním návrhem může sledovat jiný cíl než vymoci vlastní pohledávku, byl zřejmě vědom, jinak by exekuci částečně „k vymožení nákladů oprávněného“ nezastavil. Zdůraznil-li na podporu takového rozhodnutí, že kdyby „oprávněná řádně a včas odpověděla na žádost povinné k zaslání platebních údajů, pak by nedošlo k podání návrhu na exekuci a vzniku nákladů“, pojmenovává takovou argumentací či jinými slovy ohlašuje existenci šikanózního návrhu. Úvahy o zastavení exekuce tudíž nelze zúžit pouze na náklady exekuce, ale je třeba se v témže kontextu zabývat celým vymáhaným plněním.
12/ Protože se usnesení odvolacího soudu v části výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, dostalo do rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (ve shodě se zvoleným předpokladem přípustnosti dovolání a dovolatelkou určeným rozsahem dovolání), Nejvyšší soud - nemaje podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu - napadené usnesení ve vymezené části podle §243e odst. 1 o. s. ř. ruší a věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
13/ Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). V tomto ohledu z obsahu předloženého spisu vyplývá, že v případě posuzovaného návrhu na zastavení exekuce z důvodu §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. odvolací soud nenařídil jednání, ačkoli takový postup procesní předpis stanoví (srov. §254 odst. 8 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“). V dalším řízení je tudíž nezbytné označenou vadu napravit, tj. k okolnostem týkajícím se řešené právní otázky provést potřebné dokazování při nařízeném ústním jednání. Dokazování by se mělo zaměřit i na tvrzení dovolatelky, že jednorázově plnila oprávněné částku 304 000 Kč, což měla být s oprávněnou ujednaná podmínka pro doplacení částky 191 875 Kč ve splátkách. K připravenosti dovolatelky plnit vymáhaný závazek by nemělo být rovněž přehlédnuto její tvrzení (obsažené v návrhu na zastavení exekuce), že dovolatelka v téže době před zahájením posuzovaného exekučního řízení uhradila dluh svému jinému věřiteli ( České pojišťovně, a. s.), který jí - oproti oprávněné - součinnost poskytl.
14/ Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
15/ O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (viz ustanovení §87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 3. 2021
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu