ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2303.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2303/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné MUDr. D. K., proti povinnému P. H., zastoupenému advokátem, vyklizením, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. E 948/1999, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 19. 1. 2005, č.j. 28 Co 593-596/2004-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím (v jeho odstavci I.) městský soud potvrdil usnesení z 21. 9. 1999, č. j. E 948/99-9, kterým obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí (svého rozsudku z 28. 5. 1998, sp. zn. 24 C 194/97, jímž povinného zavázal k vyklizení bytu do tří dnů po uplynutí výpovědní lhůty dané mu pronajímatelkou podle §711 odst. 1 písm. h/ občanského zákoníku, tedy bez náhrady). Odvolací soud uzavřel, že k výkonu navržený rozsudek se stal formálně vykonatelným, jelikož byl – v době, kdy žalovaný, tehdy neznámého pobytu, byl zastoupen opatrovnicí S. M., pracovnicí Obvodního soudu pro Prahu 1 (viz usnesení tohoto soudu z 11. 12. 1997, č. j. Nc 741/97-9) – této opatrovnici dne 14. 8. 1998 řádně doručen, takže dnem 31. 7. 1998 nabyl právní moci.
Ve včasném – viz též usnesení tzv. velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2003 pod poř. č. 7 – dovolání (směřujícím výlučně proti výroku potvrzujícímu usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí), jehož přípustnost dovozuje pouze z poučení připojeného v závěru napadeného rozhodnutí, povinný namítá, že řízení je postiženo „zásadní vadou, když soudy vycházely ze skutkových zjištění, která neměla podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, a rozhodnutí obou stupňů navíc spočívají na nesprávném právním posouzení“. Naplnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o.s.ř. spatřuje v neúplnosti a nesprávnosti skutkových zjištění, jestliže výkon rozhodnutí byl nařízen bez náležitého dokazování (zejména stran jeho faktického pobytu), jež – bylo-li by provedeno – muselo by vést ke zjištění, že od roku 1993 předmětný byt neužíval a neměl v něm ani žádné své věci. Okolnost, že odvolací soud výsledky provedeného dokazování při svém rozhodnutí „zcela ignoroval“, pak vedla k tomu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. V tom, že soud vůbec nezjišťoval místo jeho skutečného pobytu a nestaral se o to, aby povinný měl možnost se o probíhajícím řízení dozvědět a uplatnit v něm svá práva, a namísto toho mu pouze ustanovil opatrovníka, v řízení zcela procesně pasivního, jenž žádná práva povinného nechránil, dovolatel spatřuje nesprávný postup, jímž mu byla zcela odňata možnost jednat před soudem a hájit se proti zcela nedůvodnému návrhu na vyklizení bytu. Z celého obsahu spisu vyplývá, že bylo dlouhodobě porušováno jeho právo na řádný soudní proces.
Jelikož odvolací soud věc projednal – byť nesprávně, protože v rozporu s ustanovením bodu 15., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (viz odkaz na ustanovení §212a o.s.ř. a poučení o dvouměsíční dovolací lhůtě), Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání projednat a rozhodnout o něm také podle nynějších právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném po novelizaci provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (srov. bod 17. /a contr./ jeho přechodných ustanovení, viz též usnesení Nejvyššího soudu ze 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 571/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod poř. č. 156).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o. s. ř. zde platí obdobně.
Dovolání proti těmto usnesením není tedy přípustné vždy (jak se povinný mylně domníval, patrně na základě neúplného a tedy nesprávného poučení /srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6. ročník 2003 pod poř. č. 51/), nýbrž jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 pod písm. a) až c) o. s. ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu – k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Aby však mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, takže k založení přípustnosti dovolání je způsobilý pouze ten dovolací důvod, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Již z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., či nesprávnost ve skutkových zjištěních ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak – pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí a o přípustnosti dovolání – bezcenné.
Ani námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. však k potřebnému závěru, že dovolání je přípustné, v dané věci vést nemohou. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž zjevně nejde.
Ohledně kritické výtky, že vykonávané rozhodnutí není vykonatelné, bylo-li doručeno soudem ustanovenému opatrovníku (§29 odst. 3 o. s. ř.) platí, že zde odvolací soud uplatnil právní názor v rozhodovací činnosti soudů standardní. Soud výkonu rozhodnutí totiž posuzuje, zda titul výkonu je vykonatelný, zásadně jen ve vztahu k okolnostem, jež se spojují s doručením ustanovenému opatrovníku (v kterémžto směru dovolatel ostatně ani nic nenamítá); ani případná vada nalézacího řízení, spočívající v tom, že podmínky pro postup podle §29 odst. 2 (nyní §29 odst. 3) o. s. ř. splněny v daném případě nebyly, do řízení o výkon rozhodnutí přenositelná není.
V usnesení ze dne 25.10.2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněném pod č. 62/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, tento názor vyjádřil Nejvyšší soud závěrem, že „námitkou, že v soudním řízení, v němž bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, ustanovil soud účastníku, jehož pobyt nebyl do skončení řízení znám, opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř., ač šetření o pobytu účastníka bylo neúplné, se soud v řízení o výkon rozhodnutí zabývat nemůže.“
Jelikož odvolací soud v dané věci uplatnil právní názory v soudní praxi nezpochybňované (správné) a protože naopak námitky, obsažené v dovolání, z pohledu správnosti neobstojí, k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu ve výše vyloženém smyslu, dospět nelze.
Opakovaný dovolací argument, že povinný předmětný byt od roku 1993 neužíval a neměl v něm své věci, je svým obsahem námitkou věcné nesprávnosti vykonávaného rozsudku, jež však ve vykonávacím řízení svého místa nemá, jelikož věcnou správnost vykonatelného titulu, jímž je exekuční soud vázán, ve vykonávacím řízení přezkoumávána být nemůže.
Z výše uvedeného tedy plyne, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání nepřicházejí v dané věci v úvahu, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu