ECLI:CZ:NS:2002:35.ODO.317.2001.1
sp. zn. 35 Odo 317/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. o. v České republice, proti žalované m. č. P. 5, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 31/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. ledna 2001, č. j. 11 Cmo 309/2000 - 307, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se původně arbitrážní žádostí z 27. června 1991, posléze na základě žaloby, po změnách žaloby připuštěných naposledy usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4. března 1998 (č. l. 217), domáhala určení, že je vlastnicí nemovitostí zapsaných v Katastru nemovitostí katastrálního úřadu P. pro katastrální území S. na listu vlastnictví č. 2954, jako parcela č. 2755 s domem č. p. 169, parcela č. 2756 a parcela č. 2757. Žalobu odůvodnila tím, že darovací smlouva ze dne 16. ledna 1986 (dále též jen „darovací smlouva“), kterou označené nemovitosti darovala státu, je neplatná, jelikož tehdejší předsedkyně žalobkyně, prof. S., ji uzavřela pod psychickým nátlakem.
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2000, č. j. 14 Cm 31/96?275a, žalobu zamítl, uzavíraje, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že prof. S. uzavřela darovací smlouvu pod psychickým nátlakem, ani to, že prof. S. při uzavření darovací smlouvy překročila své oprávnění jako statutární orgán žalobkyně, a že tato skutečnost byla druhé smluvní straně známa. Darovací smlouva je tudíž platná.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2001, č. j. 11 Cmo 309/2000 - 307, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, maje jeho právní posouzení věci za správné. Darovací smlouva nebyla uzavřena pod bezprávnou výhružkou vzbuzující důvodnou bázeň ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) Ustanovení §20 odst. 2 obč. zák. podle odvolacího soudu nelze na věc aplikovat, neboť právní úkon byl učiněn statutárním orgánem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001), jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání snáší podrobné argumenty na podporu závěru o existenci uplatněného dovolacího důvodu, zdůrazňujíc, že z hlediska úvah o uzavření a podpisu darovací smlouvy byly v napadeném rozhodnutí řešeny otázky zásadního právního významu. V závěru dovolání dovolatelka též namítá, že k projednání a rozhodnutí věci nebyla v prvním stupni příslušná státní arbitráž ani Krajský obchodní soud v Praze. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Tříčlenný senát č. 29, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu České republiky dovolání projednat a rozhodnout o něm, se zabýval především otázkou včasnosti dovolání, přičemž při úvaze o důsledcích, jež s sebou nese vadné poučení účastníků řízení o lhůtě k podání dovolání, dospěl k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozhodnutích senátů Nejvyššího soudu vydaných po 1. lednu 2001. Proto rozhodl jednomyslně o postoupení věci (dle §27a odst. 1 věty první zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném do 31. března 2002) k rozhodnutí velkému senátu obchodního kolegia. Velký senát obchodního kolegia pak věc projednal a rozhodl v souladu s ustanoveními §19 a §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, který s účinností od 1. dubna 2002 nahradil zákon č. 335/1991 Sb., a který byl dále změněn a doplněn zákony č. 151/2002 Sb. a č. 228/2002 Sb. a nálezem Ústavního soudu uveřejněným pod č. 349/2002 Sb.
Ze spisu se podává, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované, advokátu JUDr. V. S., 1. března 2001 a zástupkyni žalobkyně, advokátce JUDr. H. T., 7. března 2001, kdy nabyl právní moci. V souladu s výše uvedeným byl též dne 18. března 2001 opatřen doložkou právní moci. Odvolací soud pak účastníky v rozsudku poučil, že „proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné, lze však proti němu podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Praze do dvou měsíců od jeho doručení za podmínek stanovených v ustanovení §237 o.s. ř. v platném znění“. Žalobkyně pak dovolání datované 3. května 2001 podala u soudu prvního stupně osobně dne 4. května 2001.
Podle ustanovení §240 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení (odstavec 1). Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (odstavec 2).
V důsledku novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, doznalo změn (s účinností od 1. ledna 2001) též ustanovení §240 o. s. ř., podle kterého od uvedeného data platí, že účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení (odstavec 1). Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (odstavec 2). Lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení (odstavec 3).
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. odvolání rovněž projednal a rozhodl o něm podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Podle dosavadních právních předpisů soud (ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí) zkoumá (coby součást procesu projednání a rozhodnutí dovolání) též včasnost dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v usnesení uveřejněném pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a Ústavní soud v nálezu ze dne 20. února 2002, sp. zn. II. ÚS 618/01).
Dovolání v této věci tak mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §240 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném před 1. lednem 2001) a nikoli (podle §240 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2001) ve lhůtě dvou měsíců, počítané od doručení rozhodnutí účastníku.
Otázkou zůstává, zda závěr, že dovolání žalobkyně je z pohledu výše uvedeného zjevně podané po uplynutí zákonem stanovené lhůty k jeho podání, může zvrátit fakt, že dovolatelka se při jeho podání řídila nesprávným poučením odvolacího soudu.
Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu se v řešení této otázky rozchází. V rozsudku ze dne 17. července 2001, č. j. 28 Cdo 1120/2001 - 198, Nejvyšší soud uzavřel, že dostalo-li se účastníku poučení o možnosti podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, nelze posuzovat včasnost dovolání podle §240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001, nýbrž za použití ustanovení §204 odst. 2 věty druhé o. s. ř. (ve znění účinném před 1. lednem 2001). Obdobný závěr formuloval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. července 2001, č. j. 30 Cdo 1028/2001 - 419. Zde uvedl, že občanský soudní řád sice v části upravující dovolání neobsahuje zvláštní úpravu pro případ, že se účastníku dostalo nesprávného poučení o dovolání, je však odůvodněn analogický postup podle §204 odst. 2 věty druhé o. s. ř., takže dovolání je včasné, je-li podáno do tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí.
Opačnou tendenci oproti tomu vyjadřují usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2001 (sp. zn. 25 Cdo 980/2001) a ze dne 9. ledna 2002 (sp. zn. 22 Cdo 2167/2001). Ve spojení s nálezy Ústavního soudu, jimiž byla zrušena (v prvním případě jde o již zmiňovaný nález z 20. února 2002, sp. zn. II. ÚS 618/01, ve druhém případě o nález z 21. května 2002, sp. zn. I. ÚS 89/02), z nich totiž plyne, že dovolání byla v těchto věcech shledána opožděnými bez zřetele k tomu, že se dovolatelé při jejich podání řídili nesprávným poučením soudu.
Podle ustanovení §243c o. s. ř. pro řízení u dovolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného; ustanovení §92 a 95 až 99 však pro řízení u dovolacího soudu neplatí.
Ustanovení §157 odst. 1 o. s. ř. pak předepisuje jako jednu z náležitostí písemného vyhotovení rozsudku poučení o odvolání. Stejný požadavek klade občanský soudní řád v §169 odst. 1 pro písemné vyhotovení usnesení.
Podle §204 odst. 2 o. s. ř. platí, že odvolání je podáno včas také tehdy, jestliže bylo podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty proto, že se odvolatel řídil nesprávným poučením soudu o odvolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o odvolání nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že odvolání není přípustné, lze podat odvolání do tří měsíců od doručení.
Z ustanovení §240 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243c o. s. ř. (ve znění účinném před 1. lednem 2001) podle Nejvyššího soudu plyne, že analogické uplatnění 204 o. s. ř. není možné ani v případě, že se účastníku dostalo nesprávného poučení o dovolání. Je tomu tak mimo jiné i proto, že občanský soudní řád v ustanoveních, jež se týkají dovolacího řízení (srov. jeho §236 až §243d) ani v jiných svých ustanoveních nekladl v době před 1. lednem 2001 požadavek, aby se účastníkům v písemném vyhotovení rozhodnutí, jež může být napadeno dovoláním, dostalo i poučení o podmínkách, za nichž mohou tento mimořádný opravný prostředek podat a o lhůtách, v nichž tak mohou učinit (srov. výše cit. §157 odst. 1 a §169 odst. 1 o. s. ř. jež počítají toliko s povinností poučit účastníky řízení o odvolání, nikoli již o dovolání). Ačkoliv nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. května 1994, sp. zn. III. ÚS 65/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 1, pod číslem 27, ovlivnil úvahy o tom, zda rozhodnutí odvolacího soudu má - přes výše uvedené - obsahovat poučení o dovolání, potud, že takové poučení je nezbytné, (jen) jestliže zákon další opravný prostředek (dovolání) připouští bez omezujících podmínek (je-li dovolání proti určitému rozhodnutí přípustné bez dalšího), jeho přijetím nedošlo k prolomení teze o nemožnosti analogického uplatnění §204 o. s. ř., nýbrž k jejímu výslovnému potvrzení. Ústavní soud zde totiž na jiném místě uvedl, že (při absenci poučení o dovolání ve věcech, v nichž se tohoto poučení mělo účastníkům řízení dostat) „nelze … hledat nápravu … v extenzívním výkladu (analogii) §204 odst. 2 o. s. ř. již proto, že analogie v procesním právu je v zásadě nežádoucí.“ Proti analogickému uplatnění §204 o. s. ř. lze postavit též argument, že ustanovení §240 o. s. ř. upravuje uvedené otázky komplexně, čímž se především uzavírá prostor pro aplikaci §204 o. s. ř. za použití §243c o. s. ř. Možnost vydat se cestou analogické aplikace §204 o. s. ř. v případech, kdy se účastníku (pozdějšímu dovolateli) dostalo (byť i nad rámec poučovací povinnosti plynoucí z posledně zmiňovaného nálezu Ústavního soudu) vadného poučení o dovolání ve smyslu lhůty zakotvené v §240 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001, je problematická i potud, že tato analogie by se mohla pojit toliko s prodloužením lhůty stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001, tedy s prodloužením lhůty počítané od právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí a nikoli (jak se podává z dříve zmiňovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1120/2001 a 30 Cdo 1028/2001) od jeho doručení dotčenému účastníku. Jinak řečeno, účastníku by se tak - ve smyslu §204 odst. 2 věty druhé o. s. ř. - otevřela možnost podat dovolání do tří měsíců od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. O poučení, že dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, totiž v době jeho doručení nemusí být jisto, zda se jím účastníku poskytuje delší lhůta k podání dovolání než lhůta zákonná (srov. §204 odst. 2 větu první o. s. ř.). Právní moc rozhodnutí odvolacího soudu totiž může nastat (v závislosti na jeho doručení ostatním účastníkům) dokonce i po uplynutí lhůty počítané od doručení rozhodnutí.
Nejvyšší soud nicméně přes závěr, že včasnost dovolání nelze opřít o ustanovení §204 odst. 2 o. s. ř., jehož analogická aplikace na dovolací řízení je podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 vyloučena, uzavřel, že dovolání není opožděné.
V dovolacím řízení platí, že při posuzování věcné správnosti dovoláním napadeného pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu nemůže dovolací soud přihlížet ke změnám v hmotněprávní úpravě, které nastaly po rozhodnutí odvolacího soudu (shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 5/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento závěr se (jak je patrno též z důvodů citovaného rozhodnutí) váže k účinku, který (ve shodě s právní teorií) vyvolává samotné zrušení právního předpisu, lhostejno, zda k němu došlo činností moci zákonodárné (srov. hlavu druhou ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen „Ústava”) nebo moci soudní (srov. hlavu čtvrtou Ústavy, články 83 až 89). Zrušená ustanovení přestávají působit do budoucna - od určitého data zaniká jejich účinnost. Obdobně to platí pro změny v úpravě procesních předpisů. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je jednotná i v závěru, podle kterého je Nejvyšší soud povinen v dovolacím řízení přihlédnout k tomu, že ustanovení zákona, které při řešení věci použil odvolací soud, shledal Ústavní soud později protiústavním; to, zda takové ustanovení bylo Ústavním soudem zrušeno s účinky do budoucna, není rozhodné (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 59/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve znění redakční opravy právní věty, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Argumenty, na jejichž základě Nejvyšší soud k takovému řešení dospěl, lze obecně vzato vyjádřit tezí, podle níž princip vázanosti obecných soudů zákonem, vyjádřený v článku 95 odst. 1 Ústavy, se nemůže při rozhodování těchto soudů prosadit na úkor závěru Ústavního soudu o protiústavnosti aplikované právní normy jen proto, že (podle právního stavu v době rozhodné pro dovolací přezkum) ještě nevstoupil v účinnost výrok nálezu jímž Ústavní soud dotčenou právní normu současně zrušil (její odklizení z právního řádu České republiky posunul k pozdějšímu okamžiku). K tomu lze doplnit, že takové pojetí práva, jež by vedlo k vydávání soudních rozhodnutí, o kterých již v době, kdy je přijímal, bylo obecnému soudu známo (na základě závěrů formulovaných v příslušném směru v dříve vydaných nálezech Ústavního soudu), že se protiví ústavnímu pořádku České republiky, je v rozporu s obecným vnímáním spravedlnosti.
Od výše uvedených závěrů se procesní situace řešená tímto rozhodnutím liší tím, že Ústavní soud má obecnými soudy vykládaná ustanovení zákona za ústavně konformní, ale za protiústavní označil řešení (postupy) přijatá obecným soudem v rámci ohraničeném těmito ustanoveními.
Ústavní soud v žádné z věcí, v nichž prověřoval ústavnost řešení přijatého Nejvyšším soudem na základě aplikace §240 o. s. ř. (ve znění účinném před 1. lednem 2001), nedospěl k závěru o rozporu označeného ustanovení s ústavním pořádkem České republiky. Současně se výslovně přihlásil – jak plyne z výkladu podaného výše – k názoru o nemožnosti analogické aplikace §204 o. s. ř. v dovolacím řízení. To mu však nebránilo v tom, aby v nálezu sp. zn. II. ÚS 618/01 uzavřel, že „takový nedostatek v činnosti soudní moci, jakým je poskytnutí vadného poučení o procesních právech účastníků řízení, nemůže jít k tíži těch, kteří se na soud s důvěrou obracejí jako na ochránce svých práv a svobod. Nebylo by proto spravedlivé, aby pochybení soudu v projednávaném případě spočívající ve vadném poučení o délce lhůty k podání dovolání odvolacím soudem, šlo k tíži účastníka řízení (v řízení před Ústavním soudem stěžovatele), a to tím spíše, že v právním státě by měla platit zásada, že soud právo zná“. V tom, že soud nepokládal za včasné dovolání podané účastníkem opožděně jen proto, že se řídil nesprávným poučením soudu o délce lhůty k podání dovolání, obsaženým (se zřetelem k rozsahu poučovací povinnosti soudů o dovolání zřejmě i nadbytečně) v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, spatřoval Ústavní soud odnětí práva na soudní ochranu a v důsledku toho i porušení článku 36 odst. 1 Listiny.a článku 90 Ústavy. Rozpor s článkem 36 odst. 1 Listiny dovodil za typově shodné situace Ústavní soud též v nálezu sp. zn. I. ÚS 89/02.
V souladu se závěry formulovanými ve zmiňovaných nálezech i Nejvyšší soud – u vědomí, že výslovné, leč nesprávné poučení o lhůtě k podání dovolání zasahuje do procesních práv účastníka výraznější měrou, než absence jakéhokoli poučení o dovolání – má za to, že dodržel-li účastník při podání dovolání lhůtu, již mu k podání tohoto mimořádného opravného prostředku vymezil v písemném vyhotovení svého rozhodnutí (nesprávně) odvolací soud, nelze dovolání ani podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 odmítnout jako opožděné.
Dovolání v této věci však není přípustné.
Ve smyslu §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř.
Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v ustanovení §237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, dovoláním namítány nejsou a ze spisu se rovněž nepodávají. Podmínky stanovené v §239 o. s. ř. daná věc také nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalobkyně v řízení o odvolání proti rozsudku ze dne 14. dubna 2000 návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodala (odstavec 2). Podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. pak dovolání není přípustné proto, že rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím.
Zbývá určit, zda přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle obsahu spisu rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. dubna 2000 předcházelo:
1) rozhodnutí státní arbitráže ze dne 7. listopadu 1991, č. j. 15 100/91/14-12, o tom, že darovací smlouva ze dne 16. ledna 1986 je platná,
2) usnesení ze dne 10. března 1992, č. j. 1752/91/5-16, jímž Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí státní arbitráže zrušil a věc vrátil Krajskému obchodnímu soudu v Praze k dalšímu řízení,
3) rozsudek ze dne 5. listopadu 1993, č. j. 14 Cm 626/92 - 64, jímž Krajský obchodní soud v Praze zamítl žalobu o vydání věcí (týchž nemovitostí, k nimž se nyní žádá určit vlastnické právo),
4) rozsudek ze dne 24. května 1995, č. j. 14 Cm 626/92 - 128, jímž Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 1993 tak, že žalované uložil, aby žalobkyni vydala ve výroku specifikované nemovitosti,
5) rozsudek ze dne 6. března 1996, č. j. Odon 34/95/Hu-Ho - 173, jímž Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 1995, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a
6) usnesení ze dne 15. srpna 1996, č. j. 11 Cmo 167/96 - 185, jímž Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 1993 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Bez zřetele k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně (poprvé rozhodnutí arbitráže) se pokaždé týkalo jiného předmětu řízení (v prvním případě šlo o platnost darovací smlouvy týkající se nemovitostí, ve druhém případě o vydání těchto nemovitostí a ve třetím případě o určení vlastnického práva žalobkyně k těmto nemovitostem), šlo vždy o zamítavá rozhodnutí. To platí i pro rozhodnutí státní arbitráže, jelikož žalobkyně se arbitrážní žádostí domáhala toho, aby státní arbitráž potvrdila neplatnost darovací smlouvy ze 16. ledna 1986 a rozhodnutí vyznělo opačně (totiž tak, že darovací smlouva je platná). Jinak řečeno, z pohledu ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ není rozsudek ze dne 14. dubna 2000 rozsudkem, jímž by Krajský obchodní soud rozhodl jinak než ve svém rozsudku ze dne 5. listopadu 1993, případně jinak, než jak rozhodla státní arbitráž 7. listopadu 1991.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, u žalované však žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. prosince 2002
JUDr. František F a l d y n a, CSc., v.r.
předseda senátu