Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.05.2002, sp. zn. I. ÚS 89/02 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 60/26 SbNU 135 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2002:1.US.89.02

sp. zn. I. ÚS 89/02 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti stěžovatelky V. C., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 18 Co 88/2001, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2167/2001, takto: I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2167/2002, se zrušuje. II. Zbývající část ústavní stížnosti se odmítá. Odůvodnění: I. Rozsudkem ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 12 C 301/97, rozhodl Okresní soud v Karlových Varech ve věci stěžovatelky (žalobkyně) proti žalovanému P. P. o vyklizení blíže specifikovaného pozemku tak, že se žaloba zamítá. Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem tento rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech potvrdil. Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením dovolání stěžovatelky proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni odmítl. Důvodem tohoto odmítnutí byla skutečnost, že dovolání mělo být podáno do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§249 odst. 1 o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.), leč podáno bylo opožděně, jelikož rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 10. 9. 2001 a dovolání bylo podáno u pošty až dne 31. 10. 2001. II. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že Krajský soud v Plzni ji ve shora označeném rozsudku nesprávně poučil, neboť v něm uvedl, že lhůta pro podání dovolání je dvouměsíční. Toto poučení prý sice může být v rozporu se zákonem, nicméně "toto pochybení krajského soudu nemůže být vykládáno v její neprospěch". V postupu obecných soudů proto stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Protože prý vedlejší účastník P. P. podal návrh na výkon citovaných pravomocných rozhodnutí a usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 10. 2001, č.j. 22 E 572/2001-7 (které stěžovatelka napadla odvoláním), byl nařízen výkon rozhodnutí, žádá stěžovatelka, aby Ústavní soud "svým výrokem pozdržel výkon rozhodnutí do doby, než bude o této ústavní stížnosti rozhodnuto". Stěžovatelka souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. III. Protože Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a podmínky, konstatoval, že nic nebrání meritornímu projednání a vyřízení věci. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší soud ČR a Krajský soud v Plzni a vedlejší účastník řízení - P. P. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že odvolací soud účastníky nesprávně poučil o možnosti podat dovolání v nové (dvouměsíční) lhůtě. Možnost nápravy proto údajně lze hledat toliko v analogickém použití §204 odst. 2 věty druhé o.s.ř. ve znění před novelou, nicméně analogie v procesním právu je nežádoucí. V dané věci prý nelze újmu, která vznikla stěžovatelce, reparovat v dovolacím řízení, nýbrž toliko v řízení před Ústavním soudem, případně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nejvyšší soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření uvádí, že vzhledem k nejasnostem ohledně přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. týkajících se lhůt k podání dovolání, ponechává rozhodnutí na úvaze Ústavního soudu a sděluje, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. P. P. zdůrazňuje, že stěžovatelka byla po celou dobu soudního řízení zastoupena advokátem, takže si musela být vědoma svých procesních práv a povinností, a to i navzdory nesprávnému poučení krajským soudem. Přijetí opožděného dovolání Nejvyšším soudem by prý znamenalo porušení principu právní jistoty ve vztahu k druhému účastníku sporného řízení. Proto vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. IV. Ústavní soud v první řadě zdůrazňuje, že jeho úkolem je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Ústavní soud dále - s odkazem na svoji konstantní judikaturu - uvádí, že hodnocení ústavnosti napadeného zásahu orgánu veřejné moci (tedy důvodnosti ústavní stížnosti) se skládá ze tří komponentů: z posouzení ústavnosti aplikovaného právního předpisu, z hodnocení ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho aplikaci a samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných procesních práv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 260). Přitom je zřejmé, že Ústavní soud v prvé řadě hodnotí respektování ústavně garantovaných procesních práv před ústavností aplikace práv hmotných. Ústavní stížnost totiž představuje toliko subsidiární prostředek k ochraně práv stěžovatele; Ústavní soud - který je veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci a respektuje princip kasačního rozhodování - při zjištění protiústavní intenzity porušení procesních práv stěžovatele napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší a tím vytvoří procesní prostor k vydání rozhodnutí nového, nyní již konformního s ústavními maximy. V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že podstata argumentace stěžovatelky brojí proti chybnému poučení o lhůtě k podání dovolání, obsaženému v napadeném rozsudku krajského soudu. Ústavní stížnost tedy nezpochybňuje ústavnost aplikovaných ustanovení jednoduchého práva ani nesměřuje proti aplikaci předpisů hmotného práva. Za těchto okolností ani Ústavní soud sám neshledal důvod zabývat se podanou stížností z jiného hlediska než právě z hlediska dodržení ústavně zaručených procesních práv stěžovatelky. V tomto směru Ústavní soud především uvádí, že poučovací povinnost obecných soudů představuje jeden ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, zaručeného především v čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle tohoto ustanovení každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Obecné soudy představují orgány veřejné moci (státní orgány) a obecný ústavní limit jejich činnosti proto tvoří zásada, že mohou činit pouze to, co stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR). Jedním ze základních principů jejich činnosti je proto i její předvídatelnost, neboť je zřejmé, že účastníci řízení před obecnými soudy mají právo očekávat od obecných soudů postup, který je vymezen zákonem a který vyplývá i z okolností konkrétního soudního řízení. Podle ustanovení §5 o.s.ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Povinnost poučení o opravném prostředku jako jedna ze základních náležitostí soudního rozhodnutí vyplývá z ustanovení §157 odst. 1 o.s.ř., které se subsidiárně použije též pro řízení u odvolacího soudu (§211 o.s.ř.). Jestliže tedy v daném případě krajský soud účastníky řízení v napadeném rozsudku - podle názoru Nejvyššího soudu chybně - poučil o možnosti "podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech" a jestliže tak stěžovatelka v takové lhůtě učinila, nelze jí přičítat k tíži, že dovolání podala (v souladu s chybným poučením) opožděně. Přijetí opačného názoru by totiž ve svých důsledcích představovala denegatio iustitiae a tedy porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Nemůže proto obstát ani námitka vedlejšího účastníka, že přijetí opožděného dovolání Nejvyšším soudem by znamenalo porušení principu právní jistoty ve vztahu k němu. Je totiž zřejmé, že - jak ve svém vyjádření k ústavní stížnosti správně uvádí Krajský soud v Plzni - v soudní praxi docházelo ke značně rozdílným způsobům interpretace ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. ohledně dovolacích lhůt; porušení principu právní jistoty tedy nastalo především tím, že dovolací soud odmítl podané dovolání pro opožděnost, byť zmeškání lhůty nastalo v prvé řadě chybným poučením odvolacího soudu, nikoliv případným přijetím opožděného dovolání. V této souvislosti je totiž nutno vidět, že úkolem i obecných soudů je ochrana základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy ČR) a že proto doslovné lpění na splnění procesních podmínek a předpokladů příslušných úkonů - k němuž došlo v této konkrétní souzené věci - nesmí ve svém důsledku vést k nadměrnému formalismu a tedy i k vytváření neústavních překážek, bránících v přístupu k soudům. Při této úvaze nemohl Ústavní soud odhlédnout ani od skutečnosti, že po novele o.s.ř., provedené zákonem č. 30/2000 Sb., je již v zákoně výslovně zakotveno, že "lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání" (§240 odst. 3). Je tedy zřejmé, že legislatviní trend očividně směřuje k posílení ústavního práva účastníků řízení na spravedlivý proces, pokud jde o důsledky poučovací povinnosti obecných soudů. Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a proto je jako protiústavní zrušil. Tím Nejvyššímu soudu vytvořil procesní prostor pro nové rozhodnutí, v němž se bude moci opětovně zabývat podaným dovoláním, a v němž může být reparována újma vzniklá stěžovatelce, jak ostatně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti sám Nejvyšší soud uvedl. K namítanému porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud pro úplnost uvádí, že tato námitka není důvodná, jelikož zmíněný článek nepředstavuje subjektivně veřejné základní právo, kterého by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, nýbrž - již z důvodu jeho systematického začlenění - "pouze" organizační princip činnosti soudů. V. Ústavní soud se dále zabýval (blíže neodůvodněným) návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni. V tomto směru konstatuje - jak uvedl již výše - že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. V daném případě však Ústavní soud konstatuje, že derogací napadeného usnesení Nejvyššího soudu (viz sub IV.) vytvořil Ústavní soud - jak již uvedl -procesní prostor pro nové rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání, které v souzené věci stěžovatelka podala z důvodu údajného nesprávného posouzení věci. Protože Ústavní soud přirozeně nemůže jakkoliv předjímat výsledek dovolacího řízení, je zjevné, že posouzení existence tohoto dovolacího důvodu - a tedy přípustnost dovolání - je v daném případě závislá toliko na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Řízení před obecnými soudy tedy běží dále. Za tohoto stavu lze usuzovat, že stěžovatelka - objektivně vzato - dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Proto Ústavní soud konstatuje, že ta část ústavní stížnosti, která směřuje proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni, je návrhem nepřípustným. Z toho důvodu ji v tomto rozsahu odmítl §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. VI. K návrhu stěžovatelky, aby Ústavní soud "svým výrokem pozdržel výkon rozhodnutí do doby, než bude o této ústavní stížnosti rozhodnuto", je nutno uvést, že možnost odkladu vykonatelnosti upravuje ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Základní podmínkou postupu podle tohoto ustanovení však je skutečnost, že se jedná o odklad vykonatelnosti rozhodnutí, napadeného ústavní stížností. Tato podmínka však v souzené věci zjevně splněna není, neboť ústavní stížnost brojí proti citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, leč rozhodnutí, "pozdržení" jehož výkonu se stěžovatelka domáhá, je rozhodnutím jiným (usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 10. 2001, č.j. 22 E 572/2001-7), jež představuje formálně samostatné rozhodnutí. Za situace, kdy stěžovatelka uvedené rozhodnutí ústavní stížností nenapadla, zjevně není oprávněna k podání návrhu na odklad jeho vykonatelnosti. Proto Ústavní soud tuto část návrhu odmítl, neboť jej podala osoba zjevně neoprávněná §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 21. května 2002