ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2315.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2315/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné P. p. a. s., zastoupené advokátem, proti povinné P. M., zastoupené advokátem, pro 672,90 Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 46 E 10/2006, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2007, č.j. 55 Co 545/2006-38, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2007, č.j. 55 Co 545/2006-38, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 2. 2006, č.j. 46 E 10/2006-10, se ruší a věc se Obvodnímu soudu pro Prahu 9 vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 21. 2. 2006, č.j. 46 E 10/2006-10, nařídil podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 8. 12. 1995, č.j. 17 C 110/95-16, a usnesení téhož soudu z 4. 6. 2003, č.j. D 1392/2000-45, k vymožení pohledávky 672,90 Kč s 3 % úroky od 1. 8. 1992 do 14. 8. 1994 a 16 % úroky od 15. 7. 1994 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení a nákladů výkonu výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné „s tím, že výsledná částka nesmí přesáhnout částku 4.430,- Kč.“
Usnesením ze dne 13. 2. 2007, č.j. 55 Co 545/2006-38, Městský soud v Praze k odvolání povinné změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé tak, že „výsledná částka nesmí přesáhnout částku 770,50 Kč,“ jinak je potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uzavřel, že povinná je věcně legitimována, neboť dohoda dědiců zůstavitele F. K. o tom, že jen jeden z nich bude odpovídat za pasiva dědictví, není vůči věřitelům zemřelého, „kteří se do dědictví se svou pohledávkou nepřihlásili a nejsou tak účastni dědického řízení,“ účinná. Ve smyslu ustanovení §470 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), odpovídá povinná jako jedna z dědiček za dluhy zůstavitele podle poměru toho, co z dědictví nabyla, k celému dědictví. V daném případě každá ze tří dědiček nabyla hodnotu dědictví ve výši 4.430,- Kč, každá tedy odpovídá za dluhy zůstavitele jednou třetinou. Vymáhá-li se jistina 672,90 Kč s příslušenstvím, které odvolací soud vyčíslil částkou 1.638,20 Kč (vycházeje z toho, že pohledávka oprávněné byla 13. 9. 2006 zaplacena), podílí se povinná na dluhu jen do částky 770,50 Kč.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jímž namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“). Odvolacímu soudu vytýká, že výši částky, do které povinná jako dědička odpovídá za dluhy dědictví, určil nesprávně. Podkladovým rozsudkem byl zůstavitel zavázán k úhradě 2.018,80 Kč s příslušenstvím, přičemž oprávněná se návrhem domáhala nařízení výkonu rozhodnutí jen pro částku 672,90 Kč s příslušenstvím. Podle výsledků dědického řízení tedy povinná odpovídá za zůstavitelovy dluhy „max. do částky 4.430,- Kč.“ Dovolatelka nepopírá, že vymáhanou pohledávku povinná zaplatila, ovšem na účet oprávněné byla částka připsána až 16. 10. 2006.
Dovolání – v části směřující proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí – je přípustné (§236 odst. 1, §237 odst. 1 písm. a/, §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.) a důvodné.
Protože vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by činily řízení zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu vztahující se k posouzení odpovědnosti povinné za zůstavitelovy dluhy.
Právní posouzení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §251 o.s.ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Podle ustanovení §256 o.s.ř. lze výkon rozhodnutí proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, nařídit a provést, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí (odstavec 1/). Přechod povinnosti nebo práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.
V projednávané věci je exekučním titulem rozsudek ze dne 8. 12. 1995, č.j. 17 C 110/95-16, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 uložil F. K. zaplatit oprávněné 2.018,80 Kč s 3 % úroky od 1. 8. 1992 do 14. 8. 1994 a 16 % úroky od 15. 7. 1994 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 860,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci. F. K. dne 13. 8. 2000 zemřel. Usnesením ze dne 4. 6. 2003, č.j. D 1392/2000-45 (pravomocným 11. 7. 2003), Obvodní soud pro Prahu 6 schválil dohodu o vypořádání dědictví, podle níž veškerý majetek náležející do dědictví, jehož čistou hodnotu určil částkou 13.278,90 Kč (§175o odst. 1 o.s.ř.), nabyla H. V. (dcera zůstavitele), která se zavázala na úhradu dědických podílů vyplatit povinné a M. M. po 4.430,- Kč.
Rozhodnutí o dědictví může být v řízení, které nařízení výkonu rozhodnutí předchází, významné pouze ve smyslu §256 odst. 2 o.s.ř., tedy jako listina, která (obecně) osvědčuje přechod povinností, jež smrtí zůstavitele nezanikly, na jeho právní nástupce. V řízení, jež nařízení výkonu rozhodnutí předchází, nelze řešit otázky spojené s rozsahem odpovědnosti dědice (dědiců) za dluh, který je vymáhán. Postavení rozsahu odpovědnosti dědiců podle ustanovení §470 odst. 1 a 2 obč. zák. najisto nepatří k předpokladům nařízení výkonu rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 245/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 8/2005 pod č. 130).
Odvolací soud se neřídil tím, co je uvedeno shora, jeho právní posouzení je tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí (v celém rozsahu věci samé a v akcesorických výrocích, viz §242 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) zrušil a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy obou stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu