ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.2367.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 2367/2020-746
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněných a) R. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Tesařem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, b) V. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Kuběnou, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Míru 1077/3, a c) V. K. , narozené XY, bytem XY, proti povinné N. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Přemyslem Hradečným, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, pro 2 975 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 28 EXE 2852/2012, o dovolání oprávněných a) a b) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2019, č. j. 15 Co 203/2019-618 , takto:
I. Dovolání oprávněného a) se odmítá .
II. Dovolání oprávněného b) se odmítá .
III. Oprávněný a) je povinen zaplatit povinné náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6 298 Kč k rukám advokáta Mgr. Bc. Přemysla Hradečného do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
IV. Oprávněný b) je povinen zaplatit povinné náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6 298 Kč k rukám advokáta Mgr. Bc. Přemysla Hradečného do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
V. Ve vztahu mezi oprávněnou c) a povinnou žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 23. 1. 2019, č. j. 28 EXE 2852/2012-555, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 3. 2019, č. j. 28 EXE 2852/2012-567, zamítl návrh oprávněného a) na přerušení exekučního řízení (výrok I.), zastavil exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (výrok II.), uložil oprávněnému a) zaplatit povinné náklady řízení ve výši 183 932 Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok III.), rozhodl, že mezi oprávněným b), oprávněnou c) a povinnou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), a uložil oprávněnému a) zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Josefu Lavičkovi náklady exekuce ve výši 665 107 Kč (výrok V.). Exekučním titulem je exekutorský zápis s doložkou přímé vykonatelnosti, vyhotovený exekutorským kandidátem JUDr. Josefem Lavičkou dne 16. 7. 2012, v němž K. K. jako věřitelka a povinná jako dlužnice prohlásily, že spolu dne 1. 1. 2011 uzavřely smlouvy o půjčce, na základě kterých K. K. poskytla povinné dne 1. 1. 2011 částku 350 000 Kč, dne 15. 1. 2011 částku 350 000 Kč, dne 28. 1. 2011 částku 350 000 Kč, dne 1. 2. 2011 částku 350 000 Kč, dne 8. 2. 2011 částku 350 000 Kč, dne 12. 2. 2011 částku 350 000 Kč, dne 17. 2. 2011 částku 300 000 Kč, dne 25. 2. 2011 částku 250 000 Kč a dne 2. 3. 2011 částku 325 000 Kč. Povinná se zavázala vrátit půjčené prostředky do 1. 1. 2012 a byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně z půjčené částky při prodlení s jakoukoli platbou. V průběhu exekučního řízení na místo původní oprávněné K. K. postupně vstoupili do řízení oprávněný a), oprávněný b) a oprávněná c). Povinná v návrhu na zastavení exekuce tvrdila, že od K. K. nikdy žádnou finanční částku neobdržela a že výše smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy. Soud mimo jiné provedl důkazy účastnickým výslechem povinné, výslechem svědků (manžela povinné J. S. a otce původní oprávněné P. K.) a úředním záznamem Policie České republiky o vysvětlení podaném K. K., dále soud podrobně zdůvodnil, proč některé navržené důkazy neprovedl. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že údaje uvedené v exekučním titulu neodpovídají skutečným hmotněprávním vztahům mezi účastníky a mezi původní oprávněnou K. K. a povinnou nikdy k žádnému předání peněz, a tedy k uzavření smlouvy o půjčce nedošlo; exekuci proto podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil.
2. Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání všech oprávněných proti výrokům II. až V. a k odvolání soudního exekutora JUDr. Josefa Lavičky proti výroku V. potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. a IV. (výrok I. a III.), ve výroku III. jej změnil tak, že oprávněný a) a povinná vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), výrok V. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV.) a uložil oprávněným společně a nerozdílně uhradit povinné na nákladech odvolacího řízení částku 26 239 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jejího právního zástupce (výrok V.). Uvedl, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně zcela odpovídá požadavkům stanoveným v §157 odst. 2 o. s. ř., soud prvního stupně zhodnotil provedené důkazy podle zásad uvedených v §132 o. s. ř. a dovodil skutkové závěry, které logicky z provedených důkazů vyplývají. Předmětem dokazování bylo pouze to, zda mezi původní oprávněnou a povinnou byla uzavřena platně a účinně smlouva o půjčce, na jejímž základě by oprávněná měla podle hmotného práva nárok na vrácení půjčky. Za situace, kdy samotné účastnice tvrzeného závazku a následně exekučního řízení shodně uváděly, že mezi nimi žádný takový závazek nikdy nevznikl (což bylo potvrzeno i vyslechnutými svědky S. a K.), pokládal soud prvního stupně neuskutečnění půjčky mezi K. K. a povinnou za dostatečně prokázané. Soud prvního stupně též správně a přiléhavě zdůvodnil, proč některé z navrhovaných důkazů neprovedl, a správně konstatoval, že při svém rozhodování je vázán rozsudkem trestního soudu ohledně viny a trestu, nikoli jeho stanovisky vyjádřenými v odůvodnění trestního rozsudku při posuzování otázky občanskoprávního charakteru, tedy existence závazku z půjčky.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání oprávněný a) a oprávněný b).
4. Oprávněný a) v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nedostatečně odůvodněné, a tedy nepřezkoumatelné. Podle názoru dovolatele se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a pouze se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění plně odkázal. Odvolací soud nevysvětlil, z jakých důvodů dospěl k odlišným skutkovým zjištěním ohledně poskytnutí půjčky, než k jakým došly soudy v trestní věci vedené proti manželu povinné J. S. Oprávněný a) má za to, že v trestním řízení byl skutkový stav zjištěn pečlivěji, bylo provedeno mnohonásobně více důkazů. Trestní soudy dospěly k závěru, že z rukou K. K. a P. K. byla do rukou manželů S. předána částka 2 975 000 Kč. Soudy porušily ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř., protože nerespektovaly rozhodnutí trestního soudu, jímž byly vázány. Civilní soud je vázán výrokem o vině a v dané věci byla jeho součástí existence exekvované pohledávky. Z výroku o vině je nutné vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele.
5. Oprávněný a) soudům obou stupňů vytýká, že ignorovaly důkazy jednoznačně prokazující oprávněnost exekučního titulu a důvodnost vedené exekuce, a to výslech Z. V., prohlášení D. D. ze dne 7. 4. 2016 a prohlášení K. K. a P. K. ze dne 16. 7. 2012. Soud prvního stupně nijak nezdůvodnil, proč uvedené zásadní důkazy neprovedl, a odvolací soud nesprávný postup soudu prvního stupně nezhojil.
6. Za klíčové pro rozhodnutí soudu oprávněný a) považuje zodpovězení otázky, zda došlo k předání předmětu půjčky původní oprávněnou povinné, resp. zda mohlo být předání předmětu půjčky realizováno mezi stranou věřitelskou (konkrétně P. K. a zástupcem K. K. V.) a stranou dlužnickou (reprezentovanou povinnou a jejím manželem J. S.). Má za to, že odvolací soud připustil, že smlouva o půjčce byla řádně uzavřena a že reálné naplnění půjčky (předání peněz) bylo řádně realizováno (odvolací soud uvedl, že peněžní prostředky, které měly tvořit předmět půjčky, přešly z okruhu osob původní oprávněné na osoby z okruhu osoby povinné, nic to však nevypovídá o tom, zda skutečně původní oprávněná a povinná byly účastnicemi reálné smlouvy o půjčce). Dovolatel zdůraznil, že podle judikatury dovolacího soudu není podstatné, jaké okolnosti předání peněz provázely, ale pouze to, že k předání reálně došlo. Nejvyšší soud připouští různé způsoby a okolnosti předání, kdy může být půjčka reálně poskytnuta i třetí osobě, pokud to tak dlužník chtěl. Odvolací soud měl vykládat smlouvu o půjčce podle vůle účastníků, kterou projevili ve smlouvě, v předávacím protokolu a ve veřejné listině, navíc povinná při převzetí půjčky předala podepsanou směnku na částku 2 975 000 Kč. Účastníky smlouvy byli na straně věřitelské P. K. a K. K., peněžní prostředky tak mohl předat přímo P. K. Na straně dlužnické není podstatné, do rukou kterého z manželů S. se půjčovaná částka dostane. Vzhledem k ustanovení §2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postačilo přenechat peníze ze strany P. K. a právního zástupce K. K. V. a ponechat je kterémukoli z manželů S., neboť sféra vydlužitele je zákonem založena jako společná.
7. Oprávněný a) dále rozsáhle rozebírá okolnosti, z nichž měly soudy dovodit, že smlouva o půjčce byla uzavřena. Poukazuje na skutečnost, že při mobiliární exekuci u manželů S. povinná vydala hotovost ve výši 2 583 000 Kč, manželé S. podali návrh na zastavení exekuce z důvodu úhrady a až následně sháněli K. K., aby podepsala prohlášení o vyrovnání závazků; zdůrazňuje rovněž hodnocení věci trestním soudem. Oprávněný a) navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Oprávněný b) v dovolání uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů je nepřezkoumatelné. Má za to, že povinná neunesla břemeno důkazní k prokázání neexistence pohledávky, přičemž za důkaz opaku nelze považovat pouhé popření pohledávky a vnesení pochybností o účastnících právního vztahu. Poukazuje na nevěrohodnost povinné a jejího manžela a na to, že dokazování bylo zaměřeno nikoliv k vyvrácení právní domněnky existence uznaného závazku formou veřejné listiny, ale na dokazování skutečnosti, pro kterou je zákonná právní domněnka stanovena (tedy existence dluhu).
9. Exekuční soud podle něj nesprávně uvěřil verzi manželů S. o fiktivní exekuci, přestože se „všechna tvrzení povinné ukázala nepravdivými“. Soud prvního stupně neumožnil oprávněným existenci pohledávky prokázat a bez odpovídajícího zdůvodnění neprovedl některé navržené důkazy (svědeckou výpověď V., prohlášení původní oprávněné K. K. a jejího otce P. K. a písemné prohlášení soukromého detektiva D. D.). Odvolací soud pak nesprávný postup soudu prvního stupně nezhojil.
10. Exekuční soud dále ignoroval závěry trestních soudů, přestože předmět dokazování byl v trestním řízení v otázce existence exekuce a faktického chování manželů S. shodný. Civilní soud je vázán pravomocným rozhodnutím o vině a je-li součástí kvalifikované skutkové podstaty zbavení se pohledávky vymáhané v exekuci, pak je i civilní soud vázán pravomocným rozhodnutím o celém skutku ve všech jeho znacích. Exekuční soud je vázán i částí odsuzujícího výroku, podle níž „obžalovaný naplánoval zmocnění se oprávněného R. M. za účelem podpisu listiny, která by potvrzovala, že tento nemá vůči manželce obžalovaného žádnou pohledávku, nebo listiny, které by potvrzovaly, že poškozený převádí tuto pohledávku na švagra obžalovaného“. Existence pohledávky vymáhané v exekučním řízení vyplývá přímo z odsuzujícího výroku o vině a odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe vyšších soudů, protože k závěrům trestního soudu nepřihlédl a nevysvětlil, na základě jakých skutečností, jakých důkazů a z jakých důvodů se jeho závěry od závěrů trestního soudu odchylují.
11. Oprávněný b) nesouhlasí s odvolacím soudem, že předání předmětu půjčky mělo být realizováno výhradně mezi oprávněnou a povinnou, neboť pouze ony byly účastnicemi smlouvy o půjčce. Účastníkem smlouvy byl i P. K., který peníze mohl reálně předat, a předání hotovosti byl přítomen též právní zástupce K. K. Předání proběhlo v domácnosti a za přítomnosti obou manželů S. Povinná nikdy nerozporovala, že podepsala smlouvu o půjčce, zajišťovací směnku a uznání dluhu, návrh na zastavení exekuce podala až poté, kdy uplynula tříletá promlčecí doba směnky. Podstatné je, že z hlediska věřitelské strany mohl půjčku realizovat P. K., mohl ji předat též právní zástupce K. K. a vzhledem k zákonné solidární odpovědnosti společného jmění manželů ji mohl převzít kterýkoliv z manželů. Tento extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními sám o sobě zakládá porušení práva na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů pochybily, pokud povinné a jejímu manželovi poskytly ochranu i v případě, kdy tyto osoby zjevně úmyslně jednaly v rozporu s požadavkem poctivosti a korektivem dobrých mravů. I odvolací soud připustil, že ze strany věřitelské byla straně dlužnické půjčka poskytnuta, tj. i z pohledu soudu zde povinnost půjčku vrátit existuje, sporné je podle soudu pouze to, kdo a vůči komu tuto povinnost nese. Oprávněný b) navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Povinná ve vyjádření k dovolání oprávněných a) a b) uvedla, že oprávnění pouze polemizují se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, což nemůže být předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Soudy se náležitě vypořádaly se všemi námitkami oprávněných a řádně odůvodnily, proč neprovedly některé návrhy na provedení dokazování a jakými úvahami se řídily při svém rozhodování.
13. Exekuční titul nemá oporu v hmotném právu a tento závěr vychází ze zjištěného skutkového stavu. Povinná a původní oprávněná neuzavřely žádnou smlouvu o půjčce, K. K. povinné nepředala žádné peněžní prostředky. Smlouva o půjčce je reálný kontrakt, k jehož uzavření je třeba nejen smlouvu podepsat, ale peníze i fakticky předat. Exekuční titul ostatně není možné použít jako způsobilý podklad pro exekuci ani při verzi oprávněných.
14. Exekuční soud je vázán pouze výrokem o tom, zda byl či nebyl spáchán trestný čin, nikoli skutkovými zjištěními trestního soudu, zvláště pokud provedl vlastní dokazování. Trestní soud v rámci trestního řízení nijak blíže nezkoumal, zda exekuční titul odpovídá skutečnosti, a při rozhodování o vině a trestu to ani nebylo relevantní. Z jeho závěrů je možné pouze dovodit přípravné jednání svědka S., jež mělo vést k ukončení exekuce, nevypovídá však nic o tom, jaké byly skutečné hmotněprávní vztahy mezi povinnou a původní oprávněnou K. K. Povinná navrhla, aby odvolací soud dovolání obou oprávněných odmítl, případně zamítl.
15. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
16. V souladu s §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Oba dovolatelé v dovolání rozsáhle zpochybňují skutkový závěr soudů obou stupňů, že mezi oprávněnou a povinnou nedošlo k předání předmětu půjčky. Tvrzená nesprávná skutková zjištění a zpochybnění hodnocení provedených důkazů však předmětem dovolacího přezkumu být nemohou.
17. Neobstojí ani námitka obou dovolatelů, že exekuční soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nevycházel z pravomocného rozhodnutí trestního soudu o vině. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu rozsah vázanosti soudu rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. je obecně dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí o uplatněném nároku v občanském soudním řízení. Je-li v době rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin, je soud vázán výrokem, že byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal. Soud je přitom vázán výrokem, nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Z výroku o vině je však nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 956/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5296/2016, též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 2685/2009).
18. Z odsuzujícího výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2016, č. j. 2 T 17/2015-703, se podává, že obžalovaný J. S. byl shledán vinným, že poté, co v jeho bydlišti proběhla exekuce na majetek jeho manželky N. S. jako povinné k uspokojení pohledávky ve výši 2 975 000 Kč se smluvní pokutou a s příslušenstvím, jejíž výši znal, ve prospěch oprávněného (poškozeného) R. M., zavolal obžalovaný telefonicky P. K. (otci původní oprávněné K. K.), informoval ho o probíhající exekuci a požadoval po něm kontakt na jeho dceru z důvodu, aby mu podepsala listiny o vyrovnání uvedeného exekučně vymáhaného závazku. Když mu P. K. dceru zapíral, obžalovaný začal plánovat zmocnění se R. M. za účelem podpisu listiny, která by potvrzovala, že R. M. nemá vůči manželce obžalovaného žádnou pohledávku, nebo listiny, která by potvrzovala, že R. M. převádí tuto pohledávku na švagra obžalovaného. Obžalovaný opakovaně požadoval po P. K. telefonicky a při osobních setkáních, aby zajistil nejméně pět osob, které by toto za úplatu provedly, a dále aby byl R. M. odvezen na neustanovené místo a zde držen nejméně 15 dní. Za tím účelem obžalovaný ukázal P. K. bydliště R. M. a požadoval, aby najaté osoby vnikly na pozemek, zde R. M. chytily a odtud odvezly, sděloval mu údaje o přístupové cestě a o okolí bydliště R. M. a upozornil ho, že poškozený ve svém bydlišti chová psy, které bude třeba zneškodnit. Obžalovaný proto zakoupil špekáčky, které naplnil směsí mletého masa a látkou se sedativními vlastnostmi, a předal je P. K., aby byly předhozeny psům. P. K. však již předešlého dne o plánech informoval R. M., který podal trestní oznámení na Policii České republiky. Tímto jednáním obžalovaný spáchal přípravu zvlášť závažného zločinu zbavení osobní svobody podle §20 odst. 1 a §170 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
19. Odsuzující část výroku trestního soudu zjevně neobsahuje skutkový ani právní závěr o tom, zda byla mezi původní oprávněnou a povinnou skutečně uzavřena smlouva o půjčce. Navíc je třeba zdůraznit, že vázanost soudu v civilním řízení trestním odsuzujícím rozsudkem se může prosadit pouze ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat a činit důkazní návrhy, v opačném případě lze provádět dokazování k těm okolnostem, které byly zjišťovány v trestním řízení a které jsou zároveň významné pro soukromoprávní posouzení věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09). Exekuční soud proto nemohl být rozhodnutím trestního soudu vázán při vlastním hodnocení otázky, zda původní oprávněná reálně poskytla povinné předmět půjčky.
20. Oprávnění též předkládají vlastní skutkovou verzi v tom směru, že půjčku za původní oprávněnou K. K. mohl předat její otec P. K. nebo její právní zástupce Z. V. a za povinnou ji mohl převzít její manžel J. S., a uvádějí, že sám odvolací soud připustil, že smlouva o půjčce byla řádně uzavřena, neboť uvedl, že „peněžní prostředky, které měly tvořit předmět půjčky, přešly z okruhu osob původní oprávněné na osoby z okruhu osoby povinné“. Tím ovšem zcela dezinterpretují úvahy odvolacího soudu, který výše citované uvedl v té souvislosti, že není vyloučeno, že si věřitel obstará prostředky, které následně půjčí dlužníkovi (např. půjčkou či darem od třetí osoby), resp. že se smluvní strany mohou dohodnout, že peníze, které již byly dlužníku předány z jiného důvodu a pro které je povinen je věřiteli vrátit, budou nadále od uzavření smlouvy o půjčce tvořit předmět půjčky. Odvolací soud přitom zdůraznil, že takovou skutečnost oprávnění netvrdili a nebylo prokázáno, že by původní oprávněná a povinná byly účastnicemi smlouvy o půjčce.
21. Oprávnění dále soudům vytýkají, že neprovedly tři důkazy, a to výslech Z. V., prohlášení soukromého detektiva D. D. ze dne 7. 4. 2016 a prohlášení K. K. a P. K. ze dne 16. 7. 2012. Pominutí navrhovaného důkazu bez řádného odůvodnění ze strany soudu může být považováno za vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; tak tomu však v projednávané věci není. Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že soud prvního stupně vysvětlil, proč jeho závěry o neuskutečnění půjčky mezi původní oprávněnou a povinnou nemůže zvrátit prohlášení K. K. a P. K. ze dne 16. 7. 2012, rovněž podrobně a přesvědčivě zdůvodnil, proč považoval za nadbytečné provést výslech Z. V., a konečně údajně neprovedený důkaz prohlášením D. D. ze dne 7. 4. 2016 ve skutečnosti byl proveden při jednání soudu prvního stupně dne 11. 4. 2016, jak vyplývá z protokolu o jednání.
22. Oprávněný a) též namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Povinnost soudu odůvodnit své rozhodnutí způsobem uvedeným v §157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu. Soud má povinnost se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto námitek, a s ohledem na jejich relevanci a možnost ovlivnit výsledek řízení; neučiní-li tak, založí tím nepřezkoumatelnost rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009, nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 183/03, nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, či nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 4152/18). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu však vyplývá, že se všemi námitkami oprávněného a) zabýval a způsobem odpovídajícím výše citované judikatuře vypořádal (oprávněný v odvolání nesouhlasil se zjištěným skutkovým stavem, měl za to, že povinná svá tvrzení dostatečně neprokázala, nesouhlasil s hodnocením důkazů a namítal, že se existencí pohledávky již zabýval trestní soud).
23. Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného a) a oprávněného b) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
24. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání oprávněného a) a oprávněného b) byla odmítnuta, a povinná má proto vůči oprávněným a) a b) právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za jeden úkon právní služby advokáta (sepis vyjádření k oběma dovoláním ze dne 17. 4. 2020) ve výši 10 110 Kč [§1 odst. 2, §6 odst. 1, §8 odst. 1, §7 bod 6, §11 odst. 2 písm. e), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést, ve výši 2 186 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.), celkem tedy 12 596 Kč, tj. rovným dílem vůči oprávněnému a) ve výši 6 298 Kč a vůči oprávněnému b) ve výši 6 298 Kč. Ve vztahu mezi oprávněnou c) a povinnou účastnicím žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 2. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu