ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.4151.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 4151/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) A. M. a b) M. M., obou zastoupených JUDr. Miroslavem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Harfě 7, proti žalovanému J. J., zastoupenému JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem v Duchcově, Želénská 1291, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, IČO: 47116617, se sídlem v Praze 1, Templová 747, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 103/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. června 2010, č. j. 24 Co 234/2010-171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.435,- Kč k rukám JUDr. Radka Spurného, advokáta se sídlem v Duchcově, Želénská 1291, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce b) je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.222,- Kč k rukám JUDr. Radka Spurného, advokáta se sídlem v Duchcově, Želénská 1291, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 22. 12. 2009, č. j. 10 C 103/2008-142, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) částku 50.752,80 Kč s úroky z prodlení a žalobci b) částku 48.000,- Kč s úroky z prodlení, žalobu žalobce a) co do částky 76.129,20 Kč s úroky z prodlení a žalobu žalobce b) co do částky 72.000,- Kč s úroky z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 22. 10. 2007, č. j. 4 T 199/2007-189, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2007, č. j. 11 To 513/2007-274, byl žalovaný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona, který spáchal tím, že dne 3. 6. 2007 jako řidič vozidla jel v rozporu s ust. §4 písm. a) a b), §18 odst. 1 a 4 zákona č. 361/2000 Sb. rychlostí 59 km/hod. a důsledkem toho po spatření chodkyně M. N., vstupující do vozovky s největší pravděpodobností zprava a přecházející vozovku bez ohledu na projíždějící vozidlo žalovaného středem křižovatky mimo vyznačený přechod pro chodce, ač se tento nacházel ve vzdálenosti kratší než 50 m, nedokázal vozidlo před ní zastavit, což by byl schopen při respektování povolené rychlosti učinit a zabránit tak střetu, při kterém jmenovaná utrpěla četná zranění, kterým téhož dne podlehla; v trestním řízení bylo s ohledem na 50 % spoluzavinění poškozené (matky žalobců) přiznáno žalobci a) odškodnění ve smyslu §444 odst. 3 obč. zák. ve výši 126.882,- Kč (včetně nákladů pohřbu) a žalobci b) odškodnění ve výši 120.000,- Kč a se zbytkem svého nároku byli žalobci odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalovaný jako řidič i jako provozovatel vozidla odpovídá za škodu způsobenou usmrcením matky žalobců (§420, §427 obč. zák.), avšak na vzniku škody se podílela i poškozená, která vstoupila do vozovky před přijíždějícím vozidlem mimo přechod pro chodce, avšak s ohledem na to, že v silničním provozu jsou na řidiče kladeny vyšší nároky, než na chodce, celkovou míru spoluzavinění matky žalobců na dopravní nehodě (§441 obč. zák.) soud stanovil na 30 % a žalobcům přiznal zbývající adekvátní část odškodnění (a to na jednorázové částce podle §444 odst. 3 obč. zák. i na pohřebném podle §449 odst. 2 obč. zák.); ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. 6. 2010, č. j. 24 Co 234/2010-171, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Soud je podle §135 odst. 1 o. s. ř. vázán výrokem trestního rozsudku, a to jeho právní i skutkovou částí, soud prvního stupně správně vycházel z obsahu výroku soudu v trestní věci, a to i ohledně rychlosti jízdy žalovaného a vstupu chodkyně do vozovky při vědomí přijíždějícího vozidla mimo blízký přechod pro chodce. Vzhledem k tomu, že zásadní příčina vzniku nehody vzešla z jednání matky žalobců, nelze uvažovat o tom, že by matka žalobců svým chováním vznik škody vůbec nezavinila.
Tento rozsudek napadli oba žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Reprodukují průběh trestního a tohoto řízení a citují pasáže z odůvodnění rozhodnutí soudů. Poukazují na to, že v odvolacím trestním řízení vedeném před Krajským soudem v Hradci Králové předložili znalecký posudek, z něhož vyplývalo výlučné zavinění nehody žalovaným, byli však odkázáni s druhou polovinou nároku na odškodnění na řízení občanskoprávní s tím, že dokazování by bylo nad rámec adhezního řízení. Tím byli utvrzeni v tom, že mohou pokračovat ve sporu o celý zbytek nároku, nikoli jen o její 30% část. Namítají, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku nezabýval jejich odvolací námitkou, že je třeba provést další dokazování, jak uvedl ve svém rozhodnutí soud v trestním řízení, když je odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobců uvedl, že dovolání žalobců není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť projednávaná věc nemá po právní stránce zásadní význam. Žalobci porovnávají rozhodnutí trestního a civilního senátu odvolacího soudu, mezi nimiž rozpor není. Trestní soud odkázal žalobce s jejich nárokem na civilní řízení, neboť dokazování by přesáhlo rámec trestního řízení, avšak v tom nelze spatřovat možnost přezkoumávat v civilním řízení výrok o vině v trestním rozsudku. Navrhl, aby soud dovolání žalobců odmítl jako nepřípustné a žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vedlejší účastník sdělil, že se ztotožňuje v plném rozsahu se stanoviskem žalovaného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání žalobců se v dané věci řídí podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelé otázku, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, nevymezují. Pokud polemizují s posouzením rozsahu, v jakém je soud podle §135 odst. 1 o. s. ř. v občanskoprávním řízení vázán rozsudkem trestního soudu, tato otázka nemá zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť byla opakovaně Nejvyšším soudem řešena. Soud rozhodující v občanskoprávním řízení o nároku na náhradu škody není při svém rozhodnutí vázán ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. trestním rozsudkem v otázce existence a míry spoluzavinění poškozeného na vzniku škody a není vázán ani výší škody, je-li v trestním rozsudku uvedena. Je vázán výrokem (nikoliv odůvodněním) trestního rozsudku, přičemž z výroku o vině se vychází jako z celku, tedy z jeho právní i skutkové části. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je dán rozsahem, v jakém jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody (srov. např. zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj. 35/78, uveřejněnou pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2088/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2004, sp. zn. 25 Cdo 818/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006, uvedená rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se od této ustálené judikatury nikterak neodchyluje, a není proto důvodu pro závěr, že by toto rozhodnutí mělo pro posouzení této otázky zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelé namítají, že trestní senát tím, že se zbytkem uplatněného nároku je odkázal na civilní řízení, utvrdil je v pokračování ve sporu o celých 50 % jejich nároku. K tomu lze pouze uvést, že pokud soud v trestním řízení nepřizná poškozenému v plném rozsahu uplatněný nárok, je podle §229 odst. 2 trestního řádu povinen odkázat poškozeného s jeho nárokem či jeho zbytkem na řízení ve věcech občanskoprávních, aniž tím jakkoli předjímá výsledek případného dalšího soudního sporu. Výrok podle §229 trestního řádu nezakládá domněnku důvodnosti nároku.
Námitky proti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zakládají dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však tímto důvodem založit nelze; přezkoumávání těchto okolností je zákonem výslovně vyloučeno.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a přípustné není ani v rozsahu, v němž směřuje proti výroku o náhradě nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 105/92, uveřejněné pod č. 9/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady ve vztahu k žalobci a) sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 5.062,50 Kč (odměna z částky určené podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., zaokrouhlená podle §16 odst. 2 této vyhlášky a krácená dvakrát o polovinu podle §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 téže vyhlášky), náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, tj. celkem 5.362,50 Kč, a náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 20 % z této částky (§137 odst. 3 o. s. ř.), celkem tedy 6.435,- Kč, a ve vztahu k žalobci b) sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 4.885,- Kč (odměna z částky určené podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., zaokrouhlená podle §16 odst. 2 této vyhlášky a krácená dvakrát o polovinu podle §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 téže vyhlášky), náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, tj. celkem 5.185,- Kč, a náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 20 % z této částky (§137 odst. 3 o. s. ř.), celkem tedy 6.222,- Kč; vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2012
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu