ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2487.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 2487/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné ALLKON, s. r. o., se sídlem v Meziboří, Okružní 350, identifikační číslo osoby 25008196, zastoupené Mgr. Markétou Švambergovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, proti povinné JANÁK BROS. spol. s r. o., se sídlem v Plzni, Ledecká 19, identifikační číslo osoby 648 33 593, zastoupené JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, pro částku 3.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-Město pod sp. zn. 73 Nc 1420/2009, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. února 2010, č. j. 12 Co 12/2010-165, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na nákladech dovolacího řízení 2 737,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 73 Nc 1420/2009-132, okresní soud zastavil exekuci nařízenou usnesením z 1. července 2009, č. j. 73 Nc 1420/2009-21. Vycházel ze skutkového zjištění, že ve smlouvě o dílo z 13. září 2005 uzavřené mezi oprávněnou jako zhotovitelem a povinnou jako objednatelem bylo dohodnuto, že konečná cena díla bude závislá na „odsouhlasených vícepracích a méněpracích“. Smlouvou z 27. ledna 2006 si strany dohodly, že oprávněná poskytne povinné slevu z ceny díla ve výši 3.000.000,- Kč za splnění odkládací podmínky, že povinná ji zaplatí dosud nezaplacené částky z ceny díla ve výši 59.219,20 Kč a 240.000,- Kč. Tyto částky povinná oprávněné skutečně 28. května 2009, tedy po vydání rozhodčího nálezu z 21. dubna 2009, zaplatila a dále doložila i zaplacení částky 183.045,- Kč představující úrok z prodlení, došlo tedy ke splnění odkládací podmínky, v důsledku čehož nabyla účinnosti dohoda o narovnání, jíž se oprávněná zavázala povinné poskytnout slevu z ceny díla ve výši 3.000.000,- Kč (tedy v částce přiznané rozhodčím nálezem a nyní exekučně vymáhané). Rozhodci podle soudu prvního stupně vydali nález v souladu s ustanovením §154 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je pro rozhodnutí (a tedy i pro rozhodčí nález) určující stav v době jeho vyhlášení, neboť ke dni vydání exekučního titulu v důsledku nenaplnění odkládací podmínky nenabyla ještě účinnosti dohoda o narovnání, podle níž měla oprávněná poskytnout povinné slevu. Protože k naplnění této podmínky a tím i k nabytí účinnosti dohody o narovnání (a o slevě) došlo po vydání exekučního titulu, tímto okamžikem zaniklo právo oprávněné na zaplacení ceny víceprací v částce 3.000.000,- přiznané exekučním titulem; proto soud prvního stupně shledal důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Okresní soud je názoru, že tímto rozhodnutím nebyl popřen institut formální a materiální právní moci, jelikož nemožnost napadnout rozhodnutí opravným prostředkem, ani jeho závaznost a nezměnitelnost neznamená, že by nárok vyplývající z hmotného práva a přiznaný pravomocným a vykonatelným rozhodnutím nemohl po vydání rozhodnutí zaniknout jinak. Není pochyb, že k zániku takového nároku přiznaného rozhodnutím může dojít na základě úkonu nebo skutečnosti, k nimž dojde po vydání exekučního titulu, přičemž k zániku takového nároku může dojít i na základě úkonů účastníků učiněných před vydáním rozhodnutí, avšak s účinky nastalými (např., jak je tomu v souzené věci, v důsledku naplnění podmínky) teprve po jeho vydání. Zákon totiž nestanoví, že by účinky právních úkonů účastníků, učiněné před vydáním soudního rozhodnutí, jeho vydáním zanikaly (pokud se ovšem nejedná, a o takový případ jde v souzené věci, o rozhodnutí konstitutivní).
Podle názoru soudu prvního stupně v zákonné úpravě není podklad pro názor – ostatně argumentačně ničím nepodložený, pouze ústavním soudcem zpravodajem bezezbytku přejatý od předsedy rozhodčího senátu bez jakéhokoli právního zhodnocení – vyslovený v usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 174/02 a IV. ÚS 435/02, že rozhodce právo nenalézá, ale že tvoří závazkový vztah v zastoupení stran. Naopak z ustanovení zákona č. 216/94 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, zejména z jeho ustanovení §19 odst. 2 věty druhé, podle níž rozhodci vedou rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu , vyplývá, že rozhodci při výkonu své funkce právo nalézají, spory tedy skutečně rozhodují, že vydávají pro strany závazná rozhodnutí, z čehož dále plyne, že tak rozhodně netvoří v zastoupení stran nový závazkový vztah, že nevystupují jako zástupci stran, ale jako subjekt nad stranami, povolaný k rozhodnutí jejich věci (byť k rozhodování povolaný z jejich vůle, tzn. nevystupující jako orgán veřejné moci), který musí zjišťovat skutkový stav potřebný pro rozhodnutí sporu a který se při rozhodování řídí hmotným právem pro spor rozhodným. Vzhledem k uvedenému ani v souzené věci vydáním rozhodčího nálezu představujícího exekuční titul nedošlo ke zrušení závazku vyplývajícího z dohody o slevě z ceny díla z 27. ledna 2006, která má skutečně povahu narovnání.
Není pochyb o tom, že rozhodčí nález, který již nelze přezkoumat, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a že je tedy soudně vykonatelný; ne všechna pravomocná a vykonatelná soudní rozhodnutí však jsou právními skutečnostmi ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 občanského zákoníku. Takovými skutečnostmi jsou zejména konstitutivní rozhodnutí zakládající, rušící nebo měnící určitý právní vztah; naopak jimi nejsou rozhodnutí deklaratorní, tedy pouze ukládající povinnost k plnění, ale nevytvářející nový občanskoprávní vztah. Ve výroku takového rozhodnutí je pouze vyjádřen nárok vyplývající z občanskoprávního vztahu, který existuje bez ohledu na vydání či nevydání rozhodnutí, jež jako institut procesního práva pouze slouží k tomu, aby se nositel občanskoprávního nároku, který nebyl dlužníkem dobrovolně uspokojen, mohl svého nároku domoci instituty práva procesního, tj. i mocenskými prostředky. Povahu takového deklaratorního rozhodnutí má podle soudu prvního stupně i vykonávaný rozhodčí nález.
Napadeným rozhodnutím krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že názor Ústavního soudu na povahu rozhodčího nálezu jako narovnání není pro soudy v jiných řízeních závazný. Závěr Ústavního soudu přijatý v usneseních, jichž se oprávněná dovolává, že totiž rozhodnutí rozhodce či rozhodčího soudu je narovnáním, nebyl dosud nijak odůvodněn, nesdílí jej právní praxe a nelze jej dovodit ani ze zákona č. 216/94 Sb. Odvolací soud se ztotožňuje s jurisdikční teorií, z níž zákon o rozhodčím řízení vychází a podle které nález rozhodce či rozhodčího soudu není pouze deskripcí stran a narovnáním; naopak rozhodce právo nalézá tak, jak to činí i soudce. Odvolací soud souhlasí také se závěrem, že rozhodčí nález nezakládá mezi stranami nový závazek, jelikož má pouze deklaratorní povahu. Původní závazek vyplývající pro účastníky ze smlouvy o narovnání (a o slevě) z 27. ledna 2006 tedy oprávněnou i povinnou nadále vázal. Povinná podle důkazů provedených při odvolacím jednání oprávněné zaplatila po vydání rozhodčího nálezu doplatek ceny díla, tím splnila odkládací podmínku a vzniklo jí dohodnuté právo na slevu z ceny díla v částce 3.000.000,- Kč, čímž zaniklo právo oprávněné na zaplacení vymáhané částky představující právě slevu z ceny díla. Povinná prokázala, že uhradila i příslušenství z této částky za dobu od 21. dubna 2009 (data vydání exekučního titulu) do zaplacení ceny díla a uhradila také náklady rozhodčího řízení. Tím zaniklo po vydání exekučního titulu právo oprávněné na zaplacení titulem přiznané a nyní vymáhané částky 3.000.000,- Kč a soud prvního stupně proto právem návrhu povinné na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. vyhověl.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že to je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a že dovolací soud se povahou rozhodčího nálezu ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval), oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu o charakteru rozhodčího nálezu jako deklaratorního rozhodnutí, nikoli jako právní skutečnosti tvořící (eventuálně napevno stavící, vyjasňující, případně narovnávající) závazkový vztah v zastoupení stran. Dovolatelka zdůrazňuje, že Ústavní soud se povahou rozhodčího řízení zabýval opakovaně. Podle jeho usnesení sp. zn. IV. ÚS 435/02 mají rozhodci, resp. stálý rozhodčí soud povahu odborné organizace zprostředkující služby pro osoby, které chtějí, aby rozhodce jejich vztah vyjasnil a napevno postavil. Podle usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/02 rozhodce narozdíl od soudu právo nenalézá, nýbrž narovnává závazkový vztah v zastoupení stran. Stálý rozhodčí soud je soudem jen pouze názvu, do soustavy soudů však nepatří a není proto orgánem veřejné moci.
Povinná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o. s. ř.), daný tím, že jím má být zodpovězena judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešená otázka (§237 odst. 3 o. s. ř.), zda – jak to dovozuje Ústavní soud v usneseních, na něž poukazuje dovolatelka – rozhodce právo nenalézá, nýbrž tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran, a zda tedy rozhodčí nález jako výsledek rozhodčí činnosti je kvalifikovanou formou závazku, či – jak naopak dovozuje odvolací soud v napadeném usnesení – zda rozhodce při výkonu své funkce právo nalézá, „spory skutečně rozhoduje, vydává pro strany závazná rozhodnutí, takže netvoří v zastoupení stran nový závazkový vztah, jelikož nevystupuje jako jejich zástupce, ale jako subjekt nad stranami, povolaný (byť z jejich vůle, tzn. nevystupující jako orgán veřejné moci) k rozhodnutí jejich věci, který musí zjišťovat skutkový stav potřebný pro rozhodnutí sporu, a který se při rozhodování řídí hmotným právem.“
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., které by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, vycházejícího (oproti Ústavnímu soudu, jenž zastává teorii smluvní) z tzv. jurisdikční teorie, že rozhodce právo nalézá, že tedy skutečně ve sporech vydává pro strany závazné (soudem vykonatelné) rozhodnutí, že tudíž netvoří v zastoupení stran nový (narovnaný) závazkový vztah, a z toho pro souzenou věc rezultující závěr, že účinky před vydáním exekučního titulu uzavřené dohody z 27. ledna 2006 o narovnání a o slevě splněním suspenzívní podmínky po vydání rozhodčího nálezu nastaly, v důsledku čehož je namístě exekuci podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zastavit.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Předně, pokud jde o judikaturu Ústavního soudu, ta oproti době (roku 2002) vydání usnesení, na něž poukazuje dovolatelka (vztahujících se ovšem zejména k výkladu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky, a to z hlediska /ne/existence pravomoci Ústavního soudu rozhodovat o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí rozhodčího soudu, a řešících otázku, zda je rozhodce orgánem veřejné moci), doznala nikoli nevýznamné změny, a to změny spočívající v posunu od smluvní teorie směrem ke koncepci jurisdikční, chápající rozhodčí řízení jako nalézání práva soukromoprávním subjektem, analogické a ekvivalentní řízení soudnímu. Podle nálezu Ústavního soudu z 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07 (viz jeho právní věta pod bodem I.) projednání věci v rozhodčím řízení neznamená vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo. V bodě 19. odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud zaujal názor, že rozhodčí řízení je druhem civilního procesu. Základní rozdíl oproti procesu civilnímu, odehrávajícímu se v soudním řízení (tj. v civilním řízení soudním), spočívá ve vymezení toho, kdo plní funkci řídícího a rozhodující orgánu; zatímco v civilním soudním procesu je jím soud, v rozhodčím řízení je to rozhodce či stálý rozhodčí soud (dále jen „rozhodce“). Pravomoc rozhodce projednat a rozhodnout spor se zakládá na shodné vůli sporných stran, projevené v rozhodčí smlouvě. Touto procesní dohodou sporné strany derogují (s ohledem na ustanovení §106 odst. 1 o. s. ř. pouze podmíněně) pravomoc soudu a zakládají pravomoc rozhodce. Na základě dobrovolného jednání stran tedy rozhodce nahrazuje (státní) soud, který by jinak měl věc projednat a rozhodnout. Dispoziční oprávnění stran však jdou ještě dále a umožňují procesním stranám určovat kupř. takové otázky, jako jsou osoby rozhodců, procesní pravidla, místo konání rozhodčího řízení, ústní či písemný způsob projednání věci nebo dokonce hlediska, podle nichž má být posouzena věc sama (§25 odst. 3 ZRŘ). Rozhodčí řízení vylučuje, aby v téže věci probíhalo paralelně civilní řízení; přiznání účinků pravomocného soudního rozhodnutí rozhodčím nálezu (§28 odst. 2 ZRŘ) rovněž zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté pro opětovné projednání téže věci soudem. Právním řád v souladu se zásadou autonomie vůle svobodně projevenou vůli stran směřující k projednání a rozhodnutí sporu rozhodcem respektuje, a proto soudům umožňuje do rozhodčího řízení zasahovat pouze v těch úzce vymezených případech, které stanoví ZRŘ. To však na druhou stranu neznamená, že by účelem rozhodčího řízení mělo být vyloučení či snížení úrovně ochrany, která by se stranám dostala v civilním řízení soudním; jeho účelem, stejně jako v civilním soudním procesu, je nastolení právního míru mezi stranami. Strany pouze z nějakého důvodu (např. vyšší rychlosti projednání věci či důvěrnosti projednávaných informací) považují za vhodnější, aby věc byla projednána rozhodcem. Projednání věci v rozhodčím řízení z tohoto hlediska neznamená vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje spíše její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo; jinak by ostatně bylo pojmově nemyslitelné považovat rozhodčí řízení ve vztahu k řízení soudnímu za alternativní způsob řešení sporů.
Týž nebo obdobný názor zastávala již před vydáním citovaného nálezu významná část literatury (srov. např. Růžička, K., K otázce právní povahy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie, 2003, č. 5, s. 32 – 40, Pecha, R., K právní povaze rozhodčích nálezů, táž publikace, s. 41 a násl., Bělohlávek, A., Pezl, T., Postavení rozhodčího řízení v systému ochrany práv a ústavního pořádku České republiky a dalších zemí. Právní rozhledy, 2004, č. 7, s. 256 až 261, Bělohlávek, A., Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo: Interakce tuzemského a mezinárodního práva soukromého a veřejného. Praha: C.H. Beck, 2008, marg. 202 – 298, Bělohlávek, A., Řezníček, T., Dopady rozhodnutí o úpadku a insolvenčního řízení na majetek účastníka a dopady na probíhající rozhodčí řízení v tuzemské a mezinárodní praxi ve světle aktuální judikatury některých obecných a rozhodčích soudů. Obchodně právní revue, 2010, č. 9, s. 253 a násl.).
Z pohledu citovaného nálezu Ústavního soudu se jeví jako správný názor soudů obou stupňů v souzené věci, že není-li rozhodčí nález výsledkem činnosti rozhodce (v zastoupení stran sporu), jímž by byl nově vytvořen (případně napevno postaven, vyjasněn, narovnán) závazkový vztah účastníků, zůstala v účinnosti smlouva z 27. ledna 2006 o narovnání, jejíž součástí byla dohoda o slevě z ceny díla; podle této smlouvy pak zaplacením dohodnutých částek 59.219,20 Kč a 240.000,- Kč došlo k naplnění suspenzívní podmínky, v důsledku čehož oprávněné vznikl závazek poskytnout povinné slevu z ceny díla v částce 3,000.000,- Kč, přisouzené pak oprávněné (v době, kdy ještě podmínka splněna nebyla) rozhodčím nálezem. Logickým důsledkem tohoto stavu je pak zánik povinnosti povinné k zaplacení této nyní vymáhané pohledávky.
Protože z uvedeného plyne, že napadené rozhodnutí, jímž byla exekuce z výše uvedených důvodů pro zánik přiznaného práva po vydání titulu podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zastavena, je správné, Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Povinná byla v dovolacím řízení úspěšná, proto má právo na náhradu nákladů řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady tvoří odměna advokáta 2 000,- Kč (§12 odst. l písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. po snížení podle §18 odst. 1 téže vyhlášky), náhrada hotových výdajů 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a daň z přidané hodnoty 437,- Kč, celkem tedy 2 737,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. srpna 2012
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu