ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2491.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2491/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné R. C. s. r. o., zastoupené advokátkou, proti povinnému M. S., zastoupenému advokátkou, pro 5.131,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 2 NcE 937/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2006, č.j. 12 Co 151/2006-51, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 25. 5. 2004, č.j. 2 NcE 937/2004-7, jímž Okresní soud v Blansku nařídil podle rozhodnutí Č. t. ú. ze dne 14. 6. 2002, č.j., k uspokojení pohledávky ve výši 5.131,70 Kč s úroky z prodlení ve výši 8 % p.a. z této částky od 16. 6. 2001 do zaplacení a pro náklady exekuce, které v průběhu řízení vzniknou, na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. V. P., soudního exekutora. Odvolací soud měl předpoklady pro nařízení exekuce (§44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) za splněny, zejména uzavřel, že exekuční titul je formálně vykonatelný, neboť byl dne 14. 6. 2002 doručen opatrovníku povinného. Z obsahu spisu Č. t. ú. sp. zn., zejména přihlášky datované 29. 1. 1991, jíž žádá M. S. o zřízení telefonní stanice v B., pak odvolací soud dovodil, že povinný je osobou, jíž byla vykonávaným titulem uložena povinnost.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž namítá že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“). Přestože označení povinného v návrhu na nařízení exekuce nevyhovuje ustanovení §79 o.s.ř. a nelze z něj dovodit „totožnost dovolatele jako povinného,“ protože nikdy neměl bydliště na adrese uvedené v návrhu a s osobou povinného označenou v návrhu ho spojuje pouze jméno a příjmení, soud prvního stupně rozhodl ve věci, aniž vyzval oprávněnou k doplnění návrhu o řádnou identifikaci povinného, a exekutor následně stíhal „exekučními výměry“ osoby, jejichž identifikační údaje nekorespondují s označením povinného „v exekučním usnesení.“ Ani odvolací soud oprávněnou k doplnění návrhu nevyzval a dovolatele ztotožnil s povinným po dokazování, při němž „používá“ listiny, které měl k dispozici již soud prvního stupně, a nijak se přitom „nezabýval skutečností, proč právě až on sám nahrazuje vadu exekučního titulu i vadu návrhu na nařízení exekuce.“ Dovolatel dále namítá, že mu bylo v průběhu řízení, zejména v „I. instanci nalézacího řízení a v I. instanci exekučního řízení,“ odepřeno právo účinně se bránit. Mohl-li jej dohledat exekutor, měly tuto možnost i první instance, zvažuje proto, zda exekuční titul nabyl právní moci. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a řízení zastavil „pro vadu dle ust. §229 odst. 1 písm. b) OSŘ,“ případně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz §130 zákona č. 120/2001 Sb.) je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu) zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým povinný – hodnoceno podle obsahu dovolání – správnost rozhodnutí (mimo jiné) poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nepřednesl a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Přípustnost dovolání nejsou s to založit pochybnosti dovolatele, zda je exekuční titul – s ohledem na to, že Č. t. ú. měl stejnou možnost jej dohledat jako exekutor – pravomocný, a potažmo (formálně) vykonatelný. Závěr odvolacího soudu, že podkladové rozhodnutí bylo doručeno opatrovníku povinného, dovolatel nenapadá, naznačuje pouze, že ve správním řízení, v němž byl exekuční titul vydán, nebyly splněny podmínky pro to, aby mu byl ustanoven opatrovník. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích (srov. usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62, usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003) vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (ať již soudního nebo správního), byť by skutečně existovaly, se do exekučního řízení nepřenášejí.
K výtce, že v exekučním titulu a v návrhu na nařízení exekuce je povinný nedostatečně identifikován a tuto vadu napravoval až odvolací soud, jíž dovolatel zpochybňuje materiální vykonatelnost vykonávaného rozhodnutí i svou procesní a věcnou legitimaci v tomto řízení, je třeba uvést, že je výrazem ustálené soudní praxe, že vady v označení účastníků v exekučním titulu nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybností dovodit (jako v tomto případě), komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod č. 25, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 6/1999 pod č. 62). Dále je třeba připomenout, že na procesní bázi je povinným ten, proti komu oprávněný návrh na nařízení exekuce směřuje, což je v souzené věci M. S., o němž oprávněná v návrhu uvádí, že mu byla podkladovým rozhodnutím uložena povinnost, k jejímuž vymožení nařízení exekuce navrhuje. Současně platí, že v případě, že osoba exekučním titulem zavázaná je totožná s (procesně legitimovaným) povinným, nevznikají pochybnosti ani při posouzení její věcné legitimace, neboť ta vyplývá bezprostředně z exekučního titulu. O takový případ jde v souzené věci, shoduje-li se označení povinného s osobou, jíž je exekučním titulem ukládána povinnost, jménem a příjmením (M. S.), a zjistil-li odvolací soud po provedeném šetření z obsahu nalézacího spisu, že přihláškou, na niž je v odůvodnění vykonávaného rozhodnutí odkazováno, požádal M. S. o zřízení telefonní stanice v místě, které sám povinný jako své bydliště uvádí.
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nemůže být (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132). Stejné platí o tzv. zmatečnostech, tj. vadách vyjmenovaných v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř.; k nim lze přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (a tento předpoklad naplněn není). Ke zbývajícím námitkám dovolatele, a sice stran absence výzvy soudů obou stupňů oprávněné k doplnění či opravě návrhu, vadného označení povinného v usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci, i odepření možnosti se v řízení před soudem prvního stupně účinně bránit, proto Nejvyšší soud nepřihlédl.
Lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2009
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu