ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2511.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 2511/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení České Budějovice , se sídlem v Českých Budějovicích, A. Barcala 1461, proti povinnému K. L. , zastoupenému Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, pro 83 188,- Kč, srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 50 E 32/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 2. 2011, č. j. 19 Co 2849/2010-55, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud usnesením ze dne 29. 10. 2010, č. j. 50 E 32/2009-28, zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy, sepsaný povinným dne 7. 12. 2009, doplněný podáními z 3. 2. 2010 a 3. 5. 2010. Zároveň žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že v případě chybějící právní úpravy v §18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“), ve znění účinném do 31. 12. 2008 (před novelou provedenou zákonem č. 189/2006 Sb.), je třeba při vymáhání pojistného a penále podle zákona č. 589/1992 Sb. postupovat analogicky podle §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“). Právo vymáhat pojistné a penále proto není dosud promlčeno, neboť od 21. 1. 2000 až dosud promlčecí doba neběžela z důvodu zahájení řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a následně i tohoto výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam, spočívající v jeho rozporu s hmotným právem. Prosazuje názor, že vymáhaná pohledávka je „uplynutím desetileté prekluzívní lhůty od právní moci exekučního titulu, tzn. dne 6. 12. 2009“, promlčena. Uvedl, že aplikace občanskoprávní úpravy promlčení na zákon spadající do sféry veřejného práva, upravující výkon státní moci prostřednictvím orgánů státní správy ohledně odvodových povinností občana tohoto státu, je chybná a odporuje základním právním principům sledovaným Ústavou i Listinou základních práv a svobod. Přitom odkázal například na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07, IV. ÚS 650/05, IV. ÚS 29/05 a Pl ÚS 2/02. Pokud by podle odvolatele bylo možné aplikovat ustanovení občanského zákoníku, pak by zákonodárce nemusel §18 zákona č. 589/1992 Sb. novelizovat; novelizované ustanovení současně nelze aplikovat na pohledávky existující již před účinností novely. Uvedl, že „stát nemůže ani pomocí extenzivního právního výkladu skrze moc soudní aplikovat normy v daňové oblasti šířeji, než byly koncipovány“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že v zákoně č. 189/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, ani v jiném právním předpisu není žádné ustanovení, z něhož by vyplývalo, že od účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2009) běží promlčecí doba u dosavadních pohledávek (pohledávek vzniklých do 31. 12. 2008) i po dobu řízení u soudu. Proto tedy promlčecí doba u exekučního titulu v projednávané věci (pravomocného ke dni 6. 12. 1999) neběží již od 21. 1. 2000, kdy bylo zahájeno řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. V době do 31. 12. 2008 se uplatnilo pro tento případ ustanovení §112 obč. zák. a od 1. 1. 2009 již novelizované ustanovení §18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. Promlčecí doba tudíž nemohla uplynout. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11), podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Posouzením námitek v dovolání obsažených nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud rozhodl zcela v souladu s ustálenou judikaturou.
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 5031/2009, uvedl, že při absenci bližší úpravy promlčení v ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, je třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle ustanovení §100 až 114 obč. zák., jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení, což platí i ohledně běhu promlčecí lhůty. Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci je třeba vycházet z §112 věty druhé občanského zákoníku, je tedy namístě (k tomu srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2689/2008, usnesení ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005, či usnesení ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004).
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Oprávněné podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2012
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu