ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.259.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 259/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) E. Ž. , b) M. B. , c) J. S. , d) M. S. , všech zastoupených Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně I, Masarykovo náměstí 193/20, proti povinnému J. D. H. , zastoupenému JUDr. Klárou Veselou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, pobočka v Děčíně 4, Labské nábřeží 43, o výkon rozhodnutí uložením pokuty, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 7 E 268/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. prosince 2008, č. j. 73 Co 287/2008 - 76, a proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. června. 2007, č. j. 7 E 268/2006 - 26, takto:
I. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. prosince 2008, č. j. 73 Co 287/2008 - 76, se odmítá .
II. Řízení o dovolání proti výroku usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. června 2007, č. j. 7 E 268/2006 - 26, o náhradě nákladů výkonu rozhodnutí, se zastavuje .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 28. 6. 2007, č. j. 7 E 268/2006 - 26, jímž Okresní soud v Děčíně nařídil podle vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 19 C 11/2005 - 60, výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 400.000,- Kč za porušení povinnosti povinného zajistit dodávku pitné vody a odvod odpadních vod v označených bytech a kterým uložil povinnému uhradit oprávněným na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí částku 14.400,- Kč a zaplatit soudní poplatek za návrh na výkon rozhodnutí ve výši 2.000,- Kč; současně uložil povinnému uhradit oprávněným na nákladech odvolacího řízení částku 2.291,- Kč. Odvolací soud k námitce povinného, že práva pronajímatele převedl na jinou osobu a nemůže za to, že organizace Severočeské vodovody a kanalizace a.s. opakovaně odmítá jakékoli uzavření řádné smlouvy o dodávkách s osobou smluvně pověřenou provozem a pronajímáním domů, odkázal na §8 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, z něhož vyplývá, že vlastník vodovodu nebo kanalizace, popřípadě provozovatel, pokud je k tomu vlastníkem zmocněn, je povinen uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod s odběratelem; odběratelem je vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci, není-li dále stanoveno jinak (§2 odst. 5 téhož zákona), který může k uzavření smlouvy zmocnit jinou osobu, jíž pro daný účel vystaví plnou moc (§33 zákona č. 500/2004 Sb.). Krajský soud uzavřel, že pokud povinný tuto podmínku nesplnil, nemůže se dovolávat toho, že s ním provozovatel vodovodu a kanalizace „nechce smlouvu uzavřít“. Za nedůvodnou považoval rovněž námitku povinného, že uživatelům bytů byla dána výpověď z nájmu a že výpovědní lhůta již uplynula, neboť tato skutečnost nemá vliv na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, jelikož oprávnění „fakticky stále předmětné byty užívají“, vyjma čtvrté oprávněné, která dala sama výpověď, ale až po rozhodnutí okresního soudu, a první oprávněná podala žalobu o určení neplatnosti výpovědi nájmu z bytu. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce povinného, že vymáhaná povinnost představuje zastupitelné plnění, neboť podle citovaných ustanovení zákona o vodovodech a kanalizacích nájemce není schopen si sám nebo prostřednictvím jiného zařídit dodávku pitné vody z vodovodních rozvodů. Protože v daném případě podali návrhy na nařízení výkonu rozhodnutí samostatně čtyři oprávnění, byla pokuta v celkové výši 400.000,- Kč uložena v souladu s §351 odst. 1 o. s. ř. (za nesplnění povinnosti vůči každému z oprávněných ve výši 100.000,- Kč).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu (a výslovně též proti výroku usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení) podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., přičemž zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že podkladové rozhodnutí není vykonatelné z důvodu, že splnění povinnosti zajistit jednotlivým uživatelům bytů vodu a odvod odpadních vod nezávisí pouze na jeho vůli, nýbrž i na vůli dodavatelského subjektu. Dovolatel popsal okolnosti, které předcházely zastavení dodávek vody, a v této souvislosti uvedl, že učinil vše pro to, aby si jednotliví nájemci mohli smlouvu o dodávkách vody sjednat sami přímo s dodavatelem, čehož někteří využili, že v současné době dodavatel Severočeské vodovody a kanalizace a. s. eviduje dluh za odebranou vodu ve výši 428.293,50 Kč, který způsobili uživatelé bytů v jeho domech (včetně oprávněných), a že dodavatel podmiňuje další dodávky vody zaplacením tohoto dluhu, přičemž právě tato okolnost představuje překážku vykonatelnosti podkladového rozhodnutí. Dále poukázal na to, že dodavatel odmítl jakýkoliv smír i uzavření smlouvy o dodávkách vody (k jejímuž uzavření podle dovolatele postačí písemná plná moc bez úředního ověření podle zákona č. 500/2004 Sb.), se správcem nemovitostí, který tuto povinnost v zastoupení „zcela běžně činil“, a vyslovil též názor, že zákon o vodovodech a kanalizacích v §8 odst. 5 ukládá pouze dodavateli povinnost uzavřít smlouvu o dodávkách, z čehož vyplývá, že on takovou povinnost nemá. Domnívá se rovněž, že v případě vymáhané povinnosti jde o zastupitelné plnění, neboť dodavatel dodával vodu - i při absenci smlouvy s povinným - jednotlivým nájemníkům, jimž spotřebu vody rozúčtoval. Podstatnou pro rozhodnutí v dané věci je i okolnost, že nájemní vztah mezi oprávněnými b), c) a d) jako nájemci a povinným jako pronajímatelem již v době rozhodování soudů obou stupňů neexistoval; oprávněným M. B. a J. S. byly dne 3. 5. 2006 dány výpovědi, výpovědní lhůta skončila dne 31. 8. 2006 a poté se jmenovaní v bytech zdržovali bez právního důvodu, resp. se na základě daných výpovědí z bytů vystěhovali; oprávněná M. S. dala sama výpověď a dne 1. 11. 2007 se z bytu odstěhovala. Z toho dovolatel dovozuje nedostatek aktivní legitimace těchto oprávněných, kteří tak ani nemohou být účastníky vykonávacího řízení; i v tomto ohledu je napadené rozhodnutí nesprávné a má tudíž po právní stránce zásadní význam. Za nesprávný rovněž považuje výrok usnesení soudu prvního stupně, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit oprávněným na náhradě nákladů řízení 14.400,- Kč, neboť výše nákladů činila ve skutečnosti 2.500,- Kč. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12., část první, zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napaden výrok usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v daném případě vyloučeno, zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ačkoliv povinný přisuzuje napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, Nejvyšší soud hodnocením námitek v dovolání obsažených k tomuto závěru nedospěl.
Podle §251 o. s. ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Podle §258 odst. 2 o. s. ř. výkon rozhodnutí ukládajícího jinou povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti, lze jej provést vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci, provedením prací a výkonů.
Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení nepeněžitého plnění soud - z hlediska jeho věcného posouzení - zkoumá, zda rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, a zda vymáhané právo není prekludováno. Způsob výkonu soud určí podle povahy uložené povinnosti.
Soud může nařídit výkon rozhodnutí jen k vynucení té povinnosti, která byla povinnému vykonatelným rozhodnutím uložena. Při zkoumání, jaká povinnost byla povinnému uložena, vychází z výroku rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje (v případě potřeby vykládaného v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí); dokazování o tom, ke splnění jaké povinnosti má být výkon rozhodnutí nařízen, je nepřípustné. Při výkonu rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (tj. zda ve věci bylo rozhodnuto v souladu se zákonem); obsahem rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, je soud ve vykonávacím řízení vázán a je povinen z něj vycházet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007, ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62, ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č. 4, a ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2005 pod č. 58).
Z ustanovení §251 o. s. ř. a z výše uvedeného mimo jiné vyplývá, že jedním z nezbytných předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí je materiální vykonatelnost k výkonu navrženého rozhodnutí (exekučního titulu). Z hlediska materiálního je rozhodnutí vykonatelné jen tehdy, jestliže obsahuje přesnou individualizaci oprávněného a povinného, přesné vymezení práv a povinností k plnění, přesný rozsah a obsah plnění a přesně stanovenou lhůtu k plnění. Nesplňuje-li vykonávané rozhodnutí podmínky materiální vykonatelnosti, není rozhodnutím vykonatelným a nemůže být podkladem pro soudní výkon rozhodnutí.
S názorem dovolatele, že vykonávaný rozsudek je z hlediska materiálního nevykonatelný z důvodu, že „splnění povinnosti zajistit jednotlivým uživatelům bytů vodu a odvod odpadních vod nezávisí pouze na jeho vůli, nýbrž i na vůli dodavatelského subjektu“, dovolací soud nesouhlasí.
V posuzované věci k výkonu navržený rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 9. 2005, č. j. 19 C 11/2005 60, který byl ve výrocích o věci samé ve vztahu mezi žalobci J. S., E. Ž., M. B. a M. S. (oprávněnými) a žalovaným (povinným) potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 7. 6. 2006, č. j. 35 395/2006 - 108, a nabyl právní moci dne 4. 9. 2006, povinnému ukládá, aby zajistil dodávku pitné vody do označených bytů z vodovodních rozvodů nacházejících se v těchto bytech a dále povinnost zajistit odvádění odpadních vod z těchto bytů, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Dovolání povinného proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 499/2007, a ústavní stížnost povinného proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 485/09. Z odůvodnění citovaných rozhodnutí vyplývá závěr, že z ustanovení zákona č. 274/2001 Sb. pro povinného jednoznačně vyplývá právní nárok na uzavření smlouvy o dodávce vody a že právní předpisy rovněž určují způsob stanovení ceny, způsob vyúčtování a rozúčtování spotřebované vody a nákladů na odvod odpadních vod až na jednotlivé spotřebitele, tedy nájemce bytů. Pronajímatel je přitom povinen zajistit nájemci možnost odběru pitné vody v domě, a to bez ohledu na okolnosti, pro které došlo k přerušení dodávky pitné vody; omezení dodávky vody pronajímatelem nelze považovat za oprávněné ani v případě porušení povinností nájemcem.
Vykonávanému rozsudku ukládajícímu povinnému zajistit dodávku pitné vody do označených bytů z vodovodních rozvodů nacházejících se v těchto bytech a dále povinnost zajistit odvádění odpadních vod z těchto bytů, tedy nelze upřít materiální vykonatelnost, neboť obsahuje přesnou individualizaci oprávněných a povinného, přesné vymezení práv a povinností k plnění, přesný rozsah a obsah plnění a přesně stanovenou lhůtu k plnění. Užitím slova „zajistit“ ve výroku k výkonu navrženého rozsudku - s přihlédnutím k obsahu jeho odůvodnění - je zcela určitým a úplným způsobem vyjádřena povinnost, kterou má povinný splnit. Z povahy takto uložené povinnosti jako tzv. jiné povinnosti (srov. §351 odst. 1 o. s. ř.) vyplývá, že ji může splnit jen povinný osobně (nezastupitelné jednání) a že způsob splnění této povinnosti vyplývá ze zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích.
Z hlediska práv oprávněných a povinnosti uložené povinnému, založených podkladovým rozhodnutím, je přitom z pohledu §687 odst. 1 a §688 obč. zák. bez významu, zda je byt užíván „řádným“ nájemcem, nájemcem, který není povinen byt vyklidit do pravomocného ukončení řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (§711 odst. 5 obč. zák.), či osobou, jejíž nájemní poměr skončil, které však dosud neuplynula lhůta k vyklizení bytu (§712a obč. zák.) - k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 5135/2008.
Dále dovolatel v dovolání zpochybnil závěr odvolacího soudu o aktivní legitimaci oprávněných b), c) a d), kteří podle jeho tvrzení již nejsou nájemci bytů, blíže označených v rozhodnutí soudu prvního stupně.
Vymezení účastníků řízení ve věcech výkonu rozhodnutí ustanovením §255 odst. 1 o. s. ř. je založeno na procesní bázi (oprávněným je ten, kdo podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, resp. kdo se v něm jako takový označil, povinným je ten, proti komu oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí směřuje, tj. koho uvedl jako osobu, v jejíchž poměrech má být exekučním titulem uložená povinnost vymožena). Od takto pojaté procesní legitimace je nutno odlišovat věcnou (materiální) aktivní legitimaci oprávněného a věcnou (materiální) pasivní legitimaci povinného. Aktivně legitimován je ten (procesně) oprávněný, jemuž svědčí právo z rozhodnutí nebo jiného titulu, a pasivně legitimován ten (procesně) povinný, komu je tímto titulem uložena povinnost. Oprávněný, kterému právo z rozhodnutí nebo jiného titulu nesvědčí, stejně jako povinný, jemuž podle rozhodnutí nebo jiného titulu povinnost uložena nebyla, nejsou v řízení o výkon rozhodnutí věcně legitimováni; v obou případech soud návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne.
Z obsahu spisu v dané věci vyplývá, že každý z oprávněných podal samostatně návrh na nařízení výkonu podkladového rozhodnutí dne 20. 9. 2006. V odvolání proti usnesení soudu prvního stupně (viz čl. 27 a 28 spisu) povinný ve vztahu k oprávněným M. B. a J. S. namítal, že jim dne 3. 5. 2006 byla dána řádná výpověď z nájmu jimi obývaných bytů „s nabídkou přiměřených náhradních bytů a že tedy tito uživatelé bytů v postavení po uplynutí výpovědní doby nejsou již v současné době v takovém právním postavení, které by jim odůvodňovalo jakékoliv další právní nároky mimo rámec povinností z vypovězených nájemních smluv, a také proto, že ani případné žaloby proti těmto výpovědím nebyly soudně dosud ani projednány a že tito uživatelé přidělení náhradního bytu zcela bezdůvodně a samoúčelně odmítají“. Teprve v dovolání povinný namítá, že jmenovaní se na základě výpovědí z nájmu bytů ze dne 3. 5. 2006 vystěhovali. Z hlediska dovolacího řízení se tak ohledně této námitky jedná o nepřípustnou novotu ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř., jíž se dovolací soud nemohl zabývat.
V doplnění odvolání ze dne 19. 2. 2008 (viz čl. 64 a 65 spisu) povinný dále namítal, že oprávněná M. S. již není nájemkyní bytu, ve vztahu k němuž bylo vydáno podkladové rozhodnutí, a k tomuto podání připojil usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 1. 2008, č. j. 17 C 232/2006 (viz čl. 66 spisu), jímž - v důsledku zpětvzetí žaloby (ze dne 4. 8. 2006) této oprávněné, jíž se domáhala určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu dané jí žalovaným (povinným) dne 1. 6. 2006 - bylo řízení proti němu zastaveno; z odůvodnění tohoto rozhodnutí se pak podává, že žalobkyně vzala žalobu zpět, neboť vypověděla nájem bytu a byt vyklidila z důvodu přerušení dodávek vody a nezpůsobilosti bytu k bydlení.
Jestliže tedy oprávněná M. S. byla v době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí dne 20. 9. 2006 nájemkyní bytu, který nebyla povinna vyklidit do pravomocného ukončení řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (§711 odst. 5 obč. zák.), nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení otázky aktivní věcné legitimace této oprávněné, neboť pro rozhodnutí soudu o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) z hlediska ustanovení §351 odst. 1 o. s. ř. je rozhodující stav v době zahájení vykonávacího řízení (podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí) a nikoliv stav v době vydání rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí, či v době rozhodnutí odvolacího soudu (§154 odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve stejném znění, není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného - pokud směřuje proti usnesení odvolacího soudu - podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud je soudem funkčně příslušným k projednání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (§10a o. s. ř.). V případě, že dovolání směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně (proti němuž je zásadně přípustné odvolání), funkční příslušnost k jeho projednání není občanským soudním řádem upravena; přitom nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (srov. rozhodnutí publikované pod č. 47 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006). Protože usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 6. 2007, č. j. 7 E 268/2006 - 26, v napadeném výroku o náhradě nákladů výkonu rozhodnutí, je rozhodnutím soudu prvního stupně (a nikoli odvolacího soudu), dovolací soud z uvedeného důvodu řízení o dovolání proti označenému výroku tohoto usnesení podle §243c odst. 1 a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněným náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly, a povinný na jejich náhradu s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo nemá.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu
předsedkyně senátu