ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2690.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 2690/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. S. , zastoupené Mgr. Martou Hrubešovou, advokátkou se sídlem ve Varnsdorfu, Na Příkopech 1228, proti žalované CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A. , se sídlem L-1115 Lucemburk, Boulevard Konrad Adenauer 2, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B 90447, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 22 C 54/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2011, č. j. 10 Co 201/2011 - 56, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2011, č. j. 10 Co 201/2011 - 56, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. prosince 2010, č. j. 22 C 54/2010 - 40, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. ledna 2011, č. j. 22 C 54/2010 - 50, se v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o té části žaloby, jíž se žalobkyně domáhala, aby z exekuce prodejem nemovitostí vedené žalovanou proti povinným Ing. J. S. a Ji. S. u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 Nc 4541/2009 a u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., pod sp. zn. 067 EX 3726/09, byla vyloučena jedna ideální polovina nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí ČR u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Rumburk, pro obec a k. ú. Jiříkov, na LV č. X, a to st. p. č. X - zastavěná plocha a nádvoří s rodinným domem č. p. X st. p. č. X - zastavěná plocha a nádvoří se zbořeništěm, p. č. X- trvalý travní porost, p. č. X - zahrada a p. č. X - orná půda, a v závislých výrocích o nákladech řízení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby „z exekučního řízení“ prodejem nemovitostí vedeného oprávněným (v daném řízení žalovaný) proti povinným Ing. J. S. a Ji. S. u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 Nc 4541/2009 a u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D. pod sp. zn. 067 EX 3726/09, byly vyloučeny nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí ČR u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Rumburk, pro obec a katastrální území Jiříkov na LV č. X, a to st. p. č. X - zastavěná plocha a nádvoří s rodinným domem č. p. X, st. p. č. X - zastavená plocha a nádvoří se zbořeništěm, p. č. X- trvalý travní porost, p. č. X- zahrada a p. č. X - orná půda.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 10. 12. 2010, č. j. 22 C 54/2010 - 40, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2011, č. j. 22 C 54/2010 - 50, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že usnesením téhož soudu ze dne 13. 7. 2009, č. j. 21 Nc 4541/2009 - 22, pravomocným dne 26. 3. 2010, byla podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2007, č. j. 42 Sm 212/2007 - 14, který vůči povinnému - manželu žalobkyně nabyl právní moci ve výroku ve věci samé dnem 27. 3. 2009 a ohledně nákladů řízení dnem 31. 3. 2009, a podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2009, č. j. 42 Cm 42/2008 - 86, pravomocného dne 27. 3. 2009, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 600,- Kč nařízena exekuce na majetek povinného - manžela žalobkyně Ing. J. S., a dále k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 6.000.000,- Kč s úrokem ve výši 6 % p.a. od 2. 9. 2005 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 20.000,- Kč, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 399.100,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuce na majetek povinných - manžela žalobkyně Ing. J. S. a Ji. S. s tím, že jsou povinni plnit společně a nerozdílně; provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický, Exekutorský úřad Praha 5. Jmenovaný exekutor vydal dne 14. 12. 2009 pod č. j. 067 EX 3726/09 - 28 exekuční příkaz, jímž nařídil provedení exekuce prodejem jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí, které žalobkyně a její manžel nabyli za trvání manželství (uzavřeného dne 15. 7. 1972) a jejichž výlučnou vlastnicí se žalobkyně stala podle dohody o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (dále též jen „SJM“), sepsané formou notářského zápisu dne 14. 12. 2001, v níž se dohodli, že do výlučného vlastnictví žalobkyně budou patřit předmětné nemovitosti, jež zakoupí od firmy SEIDL PIANO a.s., přičemž žalobkyně id. jednu polovinu předmětných nemovitostí zakoupila kupní smlouvou ze dne 8. 2. 2002. Dále bylo zjištěno, že Ing. J. S., nar. 29. 7. 1948, podepsal jako avalista spolu s Ji. S., nar. 26. 4. 1973, „směnku vystavenou dne 24. 11. 1999 společností SEIDL PIANO a.s. na řad Erste Bank Sparkassen (CR) a.s., splatnou dne 1. 9. 2005 , na 6.000.000,- Kč“; z rubopisu směnky vyplývá, že Erste Bank Sparkassen (CR) a.s. převedla směnku na řad České spořitelny, a.s. a ta ji dále indosovala žalované. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ohledně podílu id. 1/2 předmětných nemovitostí není žalobkyně aktivně věcně legitimována, jelikož se domáhá vyloučení celých nemovitostí z exekuce, a nikoliv jen podílu id. ½, jehož je výlučnou vlastnicí. Ohledně druhé ideální poloviny nemovitostí poukázal na §262a o. s. ř., jenž „je procesní projekcí zásady uzákoněné v §143a obč. zák.“, podle níž se manželé mohou vůči jiné osobě na smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM odvolat jen tehdy, jestliže je třetí osobě obsah této smlouvy znám. Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť závazek manžela žalobkyně vznikl podpisem doložky avalisty na předmětné směnce, tj. dne 24. 11. 1999, avšak smlouva o zúžení SJM byla uzavřena až dne 14. 12. 2001, a vůči původnímu věřiteli jako indosantovi tak tato smlouva nemůže mít účinky, neboť smlouva o zúžení SJM uzavřená později než manželu žalobkyně vznikl závazek, nemůže mít na právní vztahy tak, jak se vytvořily v době vzniku vymáhané pohledávky, žádný vliv, jinak by tím mohlo dojít k nepřípustným zásahům do již nabytých práv. Uzavřel, že v exekučním řízení (řízení o výkon rozhodnutí) se nepřihlíží „ke všem smlouvám“ uvedeným v §262a odst. 2 o. s. ř., které byly uzavřeny, popřípadě se staly účinnými až poté, co vymáhaná pohledávka již podle hmotného práva vznikla.
K odvolání žalobkyně směřujícímu proti výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, jímž žalobu zamítl ohledně vyloučení jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí z exekuce, Krajský soud v Ústí nad Labem (bez nařízení jednání podle §214 odst. 3 o. s. ř.) rozsudkem ze dne 6. 6. 2011, č. j. 10 Co 201/2011 - 56, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil v tom znění, že se zamítá žaloba na vyloučení nemovitostí domu č. p. X (správně č.p. X), p. č. X, X, X X, X, zapsaných na LV č. X u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Rumburk, pro obec a k.ú. Jiříkov z exekuce vedené oprávněným proti povinným Ing. J. S. a Ji. S. u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21Nc 4541/2009; ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že náklady činí pouze 14.460,- Kč a jsou splatné k rukám Mgr. Soni Bernardové, advokátky v Brně, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z toho, že „manželu žalobkyně…vznikl za trvání manželství závazek vůči právnímu předchůdci žalovaného – směnka na částku 6.000.000,- Kč z 24. listopadu 1999 splatná do 1. září 2005“, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2009, č. j. 42 Cm 42/2008 - 86, pravomocným dne 27. 3. 2009, bylo rozhodnuto ve věci žalovaných Ing. J. S. a Ji. S., že směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Brně dne 19. 11. 2007, č. j. 42 Sm 212/2007 - 14, se vůči Ing. J. S. ponechává v platnosti, že pověřený soudní exekutor vydal dne 14. 12. 2009 pod č. j. 067 EX 3726/09 - 27 též exekuční příkaz ke zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitostech povinného. Dále krajský soud převzal skutková zjištění okresního soudu a za nesporné mezi účastníky, že „spoluvlastníky předmětných nemovitostí jsou žalobkyně v podílu 1/2, T. F. v podílu 1/8 a K. F. v podílu 3/8. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci se ztotožnil s názorem okresního soudu, že na danou věc je třeba aplikovat §262a odst. 1 o. s. ř. a §143a obč. zák., a taktéž s jeho závěrem, že je-li žalobkyně spoluvlastníkem pouze 1/2 předmětných nemovitostí, není ohledně další jejich poloviny dána její aktivní legitimace. Uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalované či jejímu právnímu předchůdci byl obsah předmětné smlouvy o zúžení SJM znám; žalobkyně před soudem prvního stupně netvrdila, že by žalovaný či jeho právní předchůdce o smlouvě věděli, tuto skutečnost uvedla teprve v odvolacím řízení, aniž však k tomu navrhla důkazy (které by ovšem vzhledem k tomu, že soudem prvního stupně byla poučena podle §118b a §119a odst. 1 o. s. ř. nebylo možno v odvolacím řízení provést - §205a o. s. ř.). Dále s odkazem na §262a odst. 1 o. s. ř. dovodil, že v daném případě, kdy je nepochybné, že závazek manžela žalobkyně vznikl za trvání manželství a kdy žalobkyně nabyla spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem až po uzavření smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM, je třeba tento podíl považovat za majetek patřící do SJM. Věc dále posoudil podle §267 odst. 1 a 2 o. s. ř. se závěrem, že „o situaci tam uvedenou se v souzené nejedná“, neboť vymáhaný závazek sice vznikl za trvání manželství jen manželu žalobkyně, avšak nikoliv při používání majetku, který podle smlouvy o zúžení SJM nepatřil do SJM, a oprávněnému nebyl v době vzniku vymáhané pohledávky znám obsah smlouvy, neboť ta v té době neexistovala. V souzené věci se tak nejedná o právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, a okresní soud postupoval správně, když vylučovací žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v tom, že jeho závěr je v rozporu se závěrem uvedeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2031/2009, jež bylo vydáno v jiné téměř totožné věci. Je přesvědčena o tom, že předmětné nemovitosti nikdy nebyly součástí SJM a nemohou být tudíž předmětem exekuce vedené proti jejímu manželovi. Soudům obou stupňů vytýká, že se nezabývaly podstatnou okolností, a to otázkou, kdy vznikl závazek jejího manžela. Pokud vyšly z toho, že tento závazek vznikl ke dni podpisu směnky, resp. že tento existoval v okamžiku, kdy mezi nimi byla uzavřena smlouva o zúžení rozsahu SJM, jde o závěr nesprávný, neboť v době, kdy byla uzavřena smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM, ještě vymáhaná pohledávka neexistovala. To dovozuje ze skutečnosti, že v roce 1999 podepsal její manžel jako aval blankosměnku, která měla zajišťovat úvěr ve výši 29 mil. Kč, přičemž současně byla uzavřena dohoda o udělení směnečného vyplňovacího práva. Úvěr byl po „nějakou“ dobu řádně splácen, posléze však došlo k tomu, že bylo využito směnečného zajištění závazku, a údaj o částce ve výši 6 mil. Kč, stejně jako údaje o místu a datu splatnosti, byly do směnky doplněny dodatečně. Dovolatelka má tedy zato, že je-li součástí spisu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2009, č. j. 42 Cm 42/2008 - 86, který byl čten jako důkaz při jednání u soudu prvního stupně dne 10. 12. 2010, měly se zabývat předběžnou otázkou, na základě jaké směnky byl směnečný platební rozkaz vydán, neboť charakter směnky je podstatný pro určení okamžiku vzniku závazku manžela žalobkyně a pro posouzení, zda tento závazek existoval či nikoliv v době, kdy byla uzavřena smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu SJM. Přestože z tohoto rozhodnutí nepochybně vyplývá, že se jednalo o blankosměnku, nebyl tento fakt vzat v úvahu. Protože závazek manžela dovolatelky vznikl později než byla uzavřena dohoda o zúžení SJM, nestal se její podíl na předmětných nemovitostech součástí SJM a nelze jej za jeho součást ani považovat (viz rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2031/2009). Domnívá se proto, že není relevantní ani otázka, zda žalovaný věděl či nevěděl o uzavření dohody o zúžení SJM, původního věřitele však o jejím obsahu řádně informovala, pročež bylo též jeho povinností, aby informoval věřitele, na kterého pohledávku převáděl. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvedla, že v dané věci je relevantní nikoliv to, zda vymáhaný závazek vznikl před či po zúžení SJM, nýbrž to, zda vznikl za trvání manželství žalobkyně a jejího manžela či nikoli. Navrhla, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto, případně zamítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II., bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II., bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.). Po zjištění, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátkou, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo sice zrušeno nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však nadále použitelné (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají - srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
V posuzované věci dospěl odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) mimo jiné k závěru, že závazek manžela žalobkyně vznikl podpisem doložky avalisty na předmětné směnce, tj. 24. 11. 1999, ačkoliv podle zjištění učiněného již soudem prvního stupně, z něhož vycházel i krajský soud, byla zajišťovací směnka (blankosměnka) avalovaná manželem žalobkyně (a Jiřím Seidlem, nar. 26. 4. 1973), splatná dne 1. 9. 2005. Protože rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky vzniku závazku manželovi žalobkyně z této směnky je v rozporu s dosud přijatými judikatorními závěry a protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí ve věci určující (významné), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu zamítnutí žaloby o vyloučení jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí z exekuce vedené proti jejímu manželovi (a Jiřímu Seidlovi) rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a že v uvedeném rozsahu je i důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci z důkazů provedených soudem prvního stupně vyplývá, že směnka, o jejíž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem vydaným Krajským soudem v Brně dne 19. 11. 2007, č. j. 42 Sm 212/2007 - 14, jenž byl rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 42 Cm 42/2008 - 86, pravomocným dne 27. 3. 2009, ponechán v celém rozsahu v platnosti, byla původně blankosměnkou, tj. směnkou neúplnou, neobsahující (záměrně) údaj o směnečné sumě a datu a místu splatnosti, s tím, že tyto údaje měly být doplněny v souladu s Dohodou o udělení směnečného vyplňovacího práva ze dne 24. 11. 1999, uzavřenou mezi společností SEIDL PIANO a.s., jako směnečným dlužníkem, společností Erste Bank Sparkassen (CR) a.s., jako věřitelem, a Ing. J. S. (manželem žalobkyně) a Ji. S. jako avalisty. Dle Dohody o udělení směnečného vyplňovacího práva předmětná blankosměnka sloužila k zajištění pohledávky ve výši 29.000.000,- Kč s jejím veškerým příslušenstvím, provizemi a souvisejícími náklady, které měl věřitel vůči směnečnému dlužníkovi na základě smlouvy o úvěru ze dne 24. 11. 1999, přičemž směnečný dlužník v ní udělil věřiteli právo doplnit do blankosměnky údaje směnečné sumy, data splatnosti a místa splatnosti tak, že směnečná suma bude vyplněna ve výši rovnající se výši nesplacené zajištěné pohledávky s jejím veškerým příslušenstvím, provizemi a náklady, které budou splatné ke dni vyplnění blankosměnky.
Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 18. října 2004, sp. zn. 9 Cmo 274/2004, uveřejněném pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že „nevyplněná blankosměnka není pohledávkou. Blankosměnka není cenným papírem, jedná se pouze o listinu, která před jejím vyplněním není pohledávkou a nelze ji tedy považovat za závazek osob v blankosměnce uvedených“. V právní větě tohoto rozhodnutí pak byl vysloven závěr, že „je-li v dohodě o vyplnění blankosměnky smluveno právo majitele bez dalšího vyplnit datum splatnosti, má majitel blankosměnky právo doplnit do blankosměnky jakékoliv datum splatnosti. Jedná-li se o zajišťovací směnku, nesmí vyplněné datum předcházet datu splatnosti zajišťovaného dluhu“ (dále srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 2031/2009).
Z obsahu spisu (viz čl. 30 a násl.) dále vyplývá, že dvěma indosamenty byla práva ze směnky postupně převedena na Českou spořitelnu, a.s. a následně na společnost CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A. (žalovanou), a že došlo k realizaci práva podle citované Dohody o udělení směnečného vyplňovacího práva, a do blankosměnky vystavené dne 24. 11. 1999 společností SEIDL PIANO a.s., byla doplněna směnečná suma ve výši 6.000.000,- Kč, datum splatnosti směnky dne 1. 9. 2005 a místo placení Brno. S ohledem na výše uvedené tak teprve tímto dnem - 1. 9. 2005 - vznikl na základě této vyplněné blankosměnky závazek společnosti SEIDL PIANO a.s., jako dlužníka (směnečníka), a závazek manžela žalobkyně jako fyzické osoby, která směnku avalovala, zaplatit žalovanému uvedenou směnečnou sumu a současně oprávnění žalovaného uplatňovat z ní svá práva a směnku předložit k proplacení.
Není tudíž správný názor odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), pokud za rozhodující okamžik vzniku vymáhané pohledávky manžela žalobkyně ve výši 6.000.000,- Kč s příslušenstvím podle směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Brně dne 19. 11. 2007, č. j. 42 Sm 212/2007 - 14, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 42 Cm 42/2008 - 86, pravomocného dne 27. 3. 2009, považoval den podpisu předmětné blankosměnky manželem žalobkyně (tj. den jejího vystavení), jelikož závazek vymáhaný v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 Nc 4541/2009 mj. proti manželovi žalobkyně k uspokojení pohledávky oprávněné (zde žalované) ve výši 6.000.000,- Kč s příslušenstvím vznikl - jak je shora uvedeno - až dnem splatnosti směnky (původně blankosměnky vystavené dne 24. 11. 1999), tj. dne 1. 9. 2005. Dnem vystavení blankosměnky dne 24. 11. 1999 nemohl manželovi žalobkyně (povinnému) žádný závazek z blankosměnky vzniknout, neboť ze zajišťovacího charakteru směnky vyplývá, že se žalovaná nemohla domáhat plnění z této směnky dříve, než jí vznikl nárok, který směnka zajišťovala, tj. než došlo k tomu, že společnost SEIDL PIANO a.s. nesplnila řádně a včas své peněžité závazky vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 24. 11. 1999 (v této souvislosti srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 280/2005).
Podle §267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
Tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle exekučního řádu (srov. §130 zákona č. 120/2001 Sb.).
Podle §42 odst. 1 exekučního řádu lze exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů provést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství. Podle §42 odst. 2 exekučního řádu se při provádění exekuce také nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Totéž platí, byl-li smlouvou rozšířen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky.
V posuzované věci bylo rovněž zjištěno, že ideální spoluvlastnický podíl ve výši 1/2 na předmětných nemovitostech, jehož vyloučení z exekuce vedené proti povinným se žalobkyně (poté, co rozsudek soudu prvního stupně, jímž zamítl žalobu na vyloučení druhé ideální poloviny nemovitostí z exekuce z důvodu, že žalobkyně není v tomto rozsahu aktivně věcně legitimována, nabyl samostatně právní moci podle §206 odst. 1 o. s. ř., což odvolací soud přehlédl) domáhá, nabyli manželé za trvání manželství a že jejich výlučnou vlastnicí se stala žalobkyně podle dohody o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění, sepsané formou notářského zápisu dne 14. 12. 2001, a podle kupní smlouvy uzavřené dne 8. 2. 2002, s právními účinky vkladu práva ke dni 18. 2. 2002, a že vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství.
Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, uveřejněném pod číslem 74/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon nebylo vypořádáno. Přitom majetek, který manželé smluvně z předmětu společného jmění vyloučili, podléhá vypořádání stejně jako v případě zániku společného jmění manželů (§149 odst. 4 obč. zák.).
V rozsudku ze dne 27. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000, dále Nejvyšší soud uvedl, že „došlo-li k zúžení SJM na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, došlo současně k zániku společného jmění manželů k ostatním věcem, které netvoří vybavení společné domácnosti. Pokud však po zániku SJM k uvedeným věcem nenásledovalo jejich vypořádání ve smyslu §149 a §150 obč. zák., tj. dohodou účastníků, rozhodnutím soudu nebo nastoupením fikce vzniku podílového spoluvlastnictví, platí ohledně těchto věcí režim společného jmění manželů“.
Z naposledy citovaného rozsudku Nejvyššího soudu pro posuzovanou věc vyplývá, že bylo třeba řešit otázku, zda ohledně spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech došlo či nedošlo (dohodou, rozhodnutím soudu, či nastoupením zákonné fikce vzniku podílového spoluvlastnictví) k vypořádání zúženého SJM. I když se soudy obou stupňů touto otázkou nezabývaly a žalobkyně ani netvrdila, že by takovou dohodu s manželem uzavřela, vyplývá z provedených důkazů, že nabyla-li žalobkyně spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech dne 18. 2. 2002 (tj. den, k němuž nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí), pak nejpozději ke dni 18. 2. 2005 došlo k vypořádání zúženého SJM tím, že v souladu s §150 odst. 4 obč. zák. nastoupila zákonná fikce podílového spoluvlastnictví manželů k podílu ve výši ideální 1/2 těchto nemovitostí, takže k uvedenému dni se každý z nich stal výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/4 předmětných nemovitostí. Jestliže závazek manžela žalobkyně vznikl až dne 1. 9. 2005, stalo se tak po vypořádání zúženého SJM, a majetek, který na základě této zákonné fikce připadl do výlučného vlastnictví žalobkyně, tak nemůže být exekucí postižen, neboť jí k němu ve smyslu §267 odst. 1 o. s. ř. svědčí právo, jež exekuci nepřipouští.
Odvolacímu soudu je nutno dále vytknout, že napadený rozsudek, který přijal bez nařízení jednání (§214 odst. 3 o. s. ř.), nevyhlásil veřejně (§156 odst. 1 o. s. ř.), resp. jeho vyhlášení nezachytil v protokolu o tomto úkonu (§40 odst. 1 o. s. ř.), a že dále přehlédl - jak je uvedeno již shora - že rozsudek soudu prvního stupně, jímž zamítl žalobu na vyloučení ideální poloviny nemovitostí z exekuce z důvodu, že žalobkyně není v tomto rozsahu aktivně věcně legitimována, nabyl samostatně právní moci podle §206 odst. 1 o. s. ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala, aby z exekuce prodejem nemovitostí vedené žalovanou proti povinným Ing. Jiřímu Seidlovi a Jiřímu Seidlovi u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 Nc 4541/2009 a u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., pod sp. zn. 067 EX 3726/09, byla vyloučena jedna ideální polovina předmětných nemovitostí, není správný a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl naplněn, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. v uvedeném rozsahu a ve výrocích o nákladech řízení zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v témže rozsahu, včetně nákladového výroku, i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta třetí o. s. ř.).
K podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně vyloučení druhé ideální poloviny nemovitostí z předmětné exekuce, není žalobkyně subjektivně oprávněna, neboť odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v tomto rozsahu nepodala. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v této části podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu