ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.2881.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 2881/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Italské republiky, zastoupené Velvyslanectvím Italské republiky v České republice , se sídlem v Praze 1, Nerudova 20, právně zastoupené Mgr. Danielem Rejmanem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, proti povinným 1) T. V. , a 2) V. Š. (dříve V.) , zastoupené JUDr. Martou Permanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, pro 4.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 40 Nc 6531/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2009, č. j. 14 Co 13/2009 - 184, takto:
I. Dovolání proti výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2009, č. j. 14 Co 13/2009 - 184, o věci samé se zamítá ; jinak se dovolání odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit druhé povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.760,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marty Permanové, advokátky se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21.
III. Ve vztahu mezi oprávněnou a prvním povinným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze změnil (v pořadí druhé) usnesení ze dne 24. 10. 2008, č. j. 40 Nc 6531/2004 - 157, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl návrhy povinných na zastavení exekuce, nařízené usnesením téhož soudu ze dne 5. 10. 2004, č. j. 40 Nc 6531/2004 - 4, ve spojení s unesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005, č. j. 18 Co 164/2005 - 33, tak, že exekuci zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů exekučního řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky, o nákladech soudního exekutora a o nákladech řízení o nařízení exekuce a o procesním nástupnictví na straně oprávněné. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že exekuce byla nařízena podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, sepsaného Mgr. A. Č., trvalou zástupkyní notářky JUDr. Blanky Čechové, dne 28. 7. 2004 pod č. j. N 565/2004, NZ 477/2004, jehož obsahem byla dohoda oprávněné paní L. R., atašé Velvyslanectví Italské republiky v ČR, s oběma povinnými, na základě které měli oprávněné zaplatit 4.000.000,- Kč podle směnky vystavené dne 28. 7. 2004. Odvolací soud dále zjistil, že čl. I. označeného notářského zápisu obsahuje prohlášení paní L. R. a obou povinných, že dne 28. 7. 2004 vystavil první povinný směnku vlastní, s doložkou bez protestu, na řad L. R., atašé Velvyslanectví Italské republiky, znějící na částku 4.000.000,- Kč, která je splatná dne 1. 9. 2004 u Všeobecné úvěrové banky a.s., s tím, že směnka byla avalována paní V. V. Š. V čl. II. notářského zápisu se oba povinní zavázali ke dni splatnosti směnky uvedené v čl. I. uhradit oprávněné osobě L. R. směnečnou pohledávku 4.000.000,- Kč. V čl. III. notářského zápisu prohlásili oba povinní, že souhlasí, aby podle notářského zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí nebo nařízena exekuce ihned po splatnosti dle čl. II. bez předchozí žaloby. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19. 3. 2007 uzavřené mezi postupitelem L. R. a postupníkem Italskou republikou odvolací soud zjistil, že postupitelem byla postoupena práva z dohody o splnění obsažené v notářském zápisu, podle které se povinní zavázali zaplatit postupiteli směnečnou pohledávku ze směnky ke dni 1. 9. 2004. Z originálu směnky ze dne 28. 7. 2004 bylo zjištěno, že jde o směnku vlastní a na řad paní L. R., bez protestu, na částku 4.000.000,- Kč, že byla avalována druhou povinnou, že neobsahuje žádný rubopis ani k ní není neoddělitelně připojena žádná další listina a že směnka byla vystavena k zajištění náhrady škody, kterou Velvyslanectví Italské republiky způsobil první povinný jako zaměstnanec trestnou činností. Za tuto trestnou činnost byl první povinný odsouzen pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze dne 4. 5. 2006 , sp. zn. 48 T 7/2006, pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. zák. a v adhézním řízení mu bylo uloženo nahradit Velvyslanectví Italské republiky v Praze škodu ve výši 11.136.227,10 Kč; v odvolacím řízení byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 4 To 50/2006, tento trestní rozsudek ve výroku o náhradě škody pouze doplněn tak, že poškozená Italská republika, zastoupená Velvyslanectvím Italské republiky v Praze, byla s nárokem na náhradu další škody ve výši 461.059,50 Kč odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud při právním posouzení věci odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 5 Cmo 141/2003, a dále na judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se směnečného práva (rozhodnutí ze dne 29. května 2003, sp. zn. 33 Odo 202/2002, a rozhodnutí ze dne 30. července 2002, sp. zn. 29 Odo 252/2001, v němž byl vysloven závěr, že postoupí-li žalobce ve sporu o plnění ze zajišťovací směnky zajištěnou pohledávku jiné osobě, ale zajišťovací směnku na tuto osobu nepřevede, nemůže se postupník stát účastníkem řízení o plnění ze směnky namísto postupitele). Z těchto rozhodnutí dovodil, že přeložila-li Italská republika originál směnky na řad, která však nebyla opatřena rubopisem ani přívěskem (§13 odst. 1 a §77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového), nebyla práva z této směnky na ni postoupena a navzdory postoupení práv z dohody o plnění obsažené v notářském zápise a pravomocnému usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. 9. 2007, č. j. 40 Nc 6531/2004 - 100, ve spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2008, č. j. 14 Co 462/2007 - 136, jimiž bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví na straně oprávněného z původní oprávněné L. R. na Italskou republiku, se Italská republika nestala aktivně věcně legitimovanou oprávněnou, neboť tzv. hmotněprávním důvodem plnění zachyceným v notářském zápise je směnka a nikoliv závazek z náhrady škody, který tato směnka zajišťovala. Jelikož tedy Italská republika, o jejímž právním nástupnictví bylo rozhodnuto pravomocným usnesením soudu, není nositelem práv ze směnky, nesvědčí jí nárok na plnění z notářského zápisu a je tak dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a namítá, že hmotněprávním důvodem podpisu Dohody o splnění závazku (dále též jen „dohoda“) mezi L. R. a oběma povinnými není směnka, nýbrž v případě prvního povinného závazek k náhradě škody, již Velvyslanectví Italské republiky, resp. potažmo Italské republice, způsobil jako zaměstnanec velvyslanectví rozsáhlou trestnou činností, a v případě druhé povinné skutečnost, že se za závazek prvního povinného výslovně zaručila. Poukazuje na to, že předmětná směnka byla vystavena za účelem poskytnutí zajištění oprávněné, že její pohledávka ve výši 4.000.000,- Kč bude ve sjednané lhůtě splněna, a to do doby, než bude před notářem podepsána předmětná dohoda. Vzhledem k tomu, že téhož dne byla podepsána dohoda, která představovala pro oprávněnou dostatečnou garanci, že její pohledávka bude splněna, a měla pro ni větší relevanci než směnka samotná, je přesvědčena o tom, že „směnka sloužila výlučně jako podklad pro sepis dohody jako exekučního titulu“ a sama o sobě není pro dané exekuční řízení relevantní, neboť právní vztah účastníků završený uzavřením této dohody je vztahem hlavním, na rozdíl od právního vztahu účastníků založeného směnkou, jež má výhradně a od samého počátku zajišťovací, a tedy akcesorickou povahu ve vztahu k závazku hlavnímu. V dané věci tedy nejde o spor o plnění ze zajišťovací směnky, na který lze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2002, sp. zn. 29 Odo 252/2001, nýbrž výhradně o splnění dluhu povinných specifikovaného v dohodě, takže argumentace odvolacího soudu „ohledně nemožnosti procesního nástupnictví bez současného převodu směnky“ neobstojí, a okolnost, zda došlo k převodu směnky na Italskou republiku či nikoliv, je v tomto ohledu zcela irelevantní. Dále dovolatelka poukazuje na to, že ač k převodu směnky původně nedošlo, neboť k tomu nebyl žádný důvod, když exekuční řízení je vedeno na základě dohody, byla veškerá práva z dohody řádně postoupena na Italskou republiku, přičemž smlouva o postoupení práv ze dne 19. 3. 2007 v odstavci 4.4 převod směnky umožňuje, a to i po termínu její splatnosti. Toto ujednání zní: „Postoupením Práv přecházejí na Postupníka veškerá zajištění a práva ze souvisejících právních úkonů. Bude-li pro převod těchto zajištění zapotřebí určitých prohlášení a úkonů, je Postupitel na žádost Postupníka povinen tyto učinit, popř. provést“. Navzdory tomu a nehledě na nesprávný právní názor odvolacího soudu došlo z opatrnosti po vyhlášení napadeného usnesení k převodu směnky rubopisem na Italskou republiku . Dále dovolatelka odvolacímu soudu z hlediska možného naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vytýká, že napadeným usnesením překročil rámec svého dřívějšího zrušujícího usnesení ze dne 6. 10. 2006, č. j. 14 Co 393/2006 - 78, v němž soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval otázkou věcné legitimace L. R., když „dosavadní výsledky řízení naznačují, že částka, která je předmětem exekuce, představuje náhradu škody vzniklé Italské republice“, a otázkou věcné legitimace druhé povinné, která „se na trestné činnosti prvního povinného nijak nepodílela.“ Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby byla odložena vykonatelnost napadeného usnesení.
První povinný se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Dále mimo jiné uvedl, že při podpisu notářského zápisu bylo zdůrazňováno, že je sepsán jen za účelem urychlení vymáhání pohledávky uvedené ve směnce, že oprávněná své nároky z trestního rozhodnutí uplatňuje v dalších exekučních řízeních, takže jí žádná újma zastavením tohoto řízení nehrozí; současně vznesl námitku promlčení práva ze směnky.
Rovněž druhá povinná ve svém podrobném písemném vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, neboť oprávněná nemá hmotněprávní nárok ze směnky, že celkem 3 směnky a notářské zápisy podepsala pod nátlakem a že částka, pro kterou byla exekuce nařízena, může být vymáhána na podkladě pravomocného trestního rozsudku. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu (dále je „o. s. ř.“) ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II, bod 12, části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, a že je přípustné podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání usnesení odvolacího soudu k závěru, že dovolání proti výroku o věci samé není důvodné a jinak není přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustálené judikatury soudů notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle zvláštního právního předpisu je podle ustanovení §40 odst. 1 písm. d) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších právních předpisů, nebo podle §274 písm. e) o. s. ř. titulem pro exekuci nebo soudní výkon rozhodnutí, jestliže splňuje formální náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech uvedené zejména v §62 a násl. zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „not. ř.“), jestliže obsahuje dohodu osoby oprávněné ze závazkového právního vztahu s osobou ze závazkového právního vztahu povinnou, v níž jsou přesně individualizovány oprávněná a povinná osoba a vyznačeny právní důvod plnění, předmět plnění (přesný obsah a rozsah plnění) a doba plnění (přesně a určitě určena doba, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě), a jestliže osoba povinná v něm svolila k vykonatelnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dohoda oprávněné a povinné osoby, obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, nemá hmotněprávní povahu. Jde o jednu z náležitostí, kterou musí notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahovat, aby byl ve smyslu §40 odst. 1 písm. d) exekučního řádu nebo §274 písm. e) o. s. ř. z materiálního hlediska vykonatelný. Dohoda oprávněné a povinné osoby tedy sama o sobě nemá za následek vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností účastníků právního vztahu. V notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti se neuvádí (protože nepatří k jeho obsahovým náležitostem) hmotněprávní úkon, ať jednostranný, dvoustranný nebo vícestranný, bez ohledu na to, zda se týká vzniku právního vztahu nebo jeho změny, popřípadě uznání dluhu, o jehož splnění jde. Uvedené samozřejmě neznamená, že by notářský zápis o takovém hmotněprávním úkonu nemohl být obsažen ve stejné listině s notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti; oba tyto zápisy je ovšem třeba důsledně rozlišovat a navzájem nezaměňovat. I když je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti titulem pro exekuci nebo soudní výkon rozhodnutí, není rozhodnutím a nemá ani účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje. Má povahu veřejné listiny (srov. §6 not. ř.) a není vybaven účinky právní moci ani závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány, jaké mají například rozhodnutí soudu vydaná v občanském soudním řízení (srov. §159 o. s. ř.). Skutečnost, že se osoba povinná zavázala poskytnout oprávněné osobě stanovené plnění a že dohoda o tom byla uvedena v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti, rovněž nepředstavuje překážku, která by bránila projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci.
Z uvedeného vyplývá, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti má jen formální charakter, neboť obsahuje takové náležitosti, které jsou potřebné k tomu, aby byl jako titul pro exekuci nebo soudní výkon rozhodnutí vykonatelný; notář jej sepíše na základě dohody oprávněné a povinné osoby, aniž by byl oprávněn zkoumat její podklad v hmotném právu, a na základě prohlášení povinné osoby, jímž svoluje k jeho vykonatelnosti. Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání. Dále ustálená judikatura dovodila, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí (exekuci), ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem SJ 15/2001).
Právním důvodem plnění se rozumí (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98) rozhodné skutečnosti, na nichž se plnění zakládá. Rozhodné skutečnosti, na nichž se plnění zakládá, nemusí být v dohodě osoby oprávněné ze závazkového vztahu s osobou ze závazkového vztahu povinnou, obsažené v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti, vylíčeny do všech podrobností. Požadavku ustanovení §40 odst. 1 písm. d) exekučního řádu a §274 písm. e) o. s. ř. vyhovuje takové vyznačení právního důvodu plnění, z něhož je zřejmé, na čem se plnění zakládá (tj. proč má povinná osoba poskytnout oprávněné osobě stanovené plnění).
V posuzovaném případě je z notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. N 565/2004, NZ 477/2004, sepsaného Mgr. A. Č., trvalou zástupkyní notářky JUDr. Blanky Čechové, nepochybné, že stanovené plnění představuje směnečnou pohledávku podle směnky vlastní s doložkou bez protestu, vystavené prvním povinným dne 28. 7. 2004 na řad L. R., atašé Velvyslanectví Italské republiky, znějící na částku 4.000.000,- Kč, která je splatná dne 1. 9. 2004 u Všeobecné úvěrové banky a.s., a že směnka byla avalována paní V. V. Š. Tímto způsobem byly rozhodné skutečnosti vylíčeny takovým způsobem, že je zřejmé, na čem se stanovené plnění zakládá (proč mají povinní poskytnout původní oprávněné stanovené plnění). Dovolací soud proto souhlasí se závěrem odvolacího soudu v tom, že právním důvodem plnění podle notářského zápisu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. N 565/2004, NZ 477/2004, sepsaného Mgr. A. Č., trvalou zástupkyní notářky JUDr. Blanky Čechové, je směnka, resp. směnečná pohledávka ve výši 4.000.000,- Kč, a nikoliv závazek z titulu náhrady škody, který tato směnka zajišťovala. Není tudíž správný názor dovolatelky, že právním důvodem plnění podle tohoto notářského zápisu není směnka, nýbrž v případě prvního povinného závazek k náhradě škody, již Velvyslanectví Italské republiky, resp. potažmo Italské republice, způsobil jako zaměstnanec velvyslanectví rozsáhlou trestnou činností, a v případě druhé povinné skutečnost, že se za závazek prvního povinného výslovně zaručila, neboť v takovém případě by notářský zápis musel obsahovat závazek povinných nahradit původní oprávněné škodu, kterou první povinný způsobil trestnou činností, za niž byl posléze v trestním řízení pravomocně odsouzen.
Podle Čl. I. §11 odst. l zákona směnečného a šekového každou směnku, i když nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem). Podle Čl. I. §14 odst. l téhož zákona se indosamentem převádějí všechna práva ze směnky.
Otázkou, zda lze směnku na řad a práva z ní plynoucí převést smlouvou o postoupení pohledávky podle ustanovení §524 a násl. občanského zákoníku, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 14. září 2005, sp. zn. 29 Odo 1114/2004, v němž uvedl následující argumentaci:
„Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona o cenných papírech se tento zákon vztahuje mimo jiné i na směnky. Podle ustanovení §2 odst. 2 zákona o cenných papírech se ustanovení tohoto zákona vztahují, nevyplývá-li z nich nebo ze zvláštních zákonů něco jiného, na všechny druhy cenných papírů.
Z uvedeného lze dovodit, že pro jednotlivé druhy cenných papírů se použije především úprava zvláštního zákona upravujícího příslušný druh cenného papíru a nelze-li některé otázky řešit podle příslušného zákona, použije se úprava zákona o cenných papírech. Použití obecné úpravy závazků v občanském a obchodním zákoníku připadá v úvahu teprve tehdy, neřeší-li určitou otázku ani zákon o cenných papírech. V tom směru je tedy zákon o cenných papírech ve vztahu k občanskému a obchodnímu zákoníku předpisem speciálním, což ostatně pro smlouvu o převodu cenných papírů výslovně určuje ustanovení §13 odst. 1 a 3 zákona o cenných papírech.
Z ustanovení §18 zákona o cenných papírech vyplývá, že k převodu listinného cenného papíru na řad se kromě uzavření smlouvy o jeho převodu vyžaduje i rubopis. Rubopisem přecházejí veškerá práva spojená s cenným papírem na řad, pokud ze zvláštního zákona nevyplývá něco jiného. Z ustanovení §18 zákona o cenných papírech a z poměru tohoto zákona k občanskému zákoníku tedy, za situace, kdy směnečný zákon neupravuje možnost převodu směnky na řad cesí, vyplývá, že směnku na řad smlouvou o postoupení pohledávky převést nelze.
Z obecné teorie cenných papírů plyne, že práva inkorporovaná do cenného papíru nelze uplatnit a převést na jiného bez cenného papíru (viz např. Randa, A. O cenných papírech, obzvláště o skripturních obligacích. Právník 1889, s. 1, Dědič, J. v Dědič, J. Pauly, J. Cenné papíry. Praha: Prospektrum, 1994, s. 19). Právo spojené s cenným papírem lze od cenného papíru oddělit a převádět samostatně jen tehdy, připouští-li takový postup zákon výslovně. Tak je tomu např. v ustanovení §156a obchodního zákoníku.
Z uvedeného pak plyne, že ani práva spojená se směnkou nelze převést na jiného cesí, neboť ani směnečný zákon ani zákon o cenných papírech a ani žádný jiný zákon neumožňují oddělit práva spojená se směnkou a převádět je samostatně“.
Stejný závěr Nejvyšší soud zaujal i v rozsudku ze dne 30. července 2002, sp. zn. 29 Odo 252/2001, z nějž při svém rozhodnutí vycházel odvolací soud a který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2002, pod číslem 158, s touto právní větou: „Jestliže žalobce ve sporu o plnění ze zajišťovací směnky postoupí zajištěnou pohledávku jiné osobě, ale zajišťovací směnku na tuto osobu nepřevede, nemůže se postupník stát účastníkem řízení o plnění ze směnky namísto postupitele“.
Dovolací soud se s ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že i když smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. 3. 2007, uzavřenou mezi postupitelem L. R. a postupníkem Italskou republikou byla postoupena práva z Dohody o splnění závazku obsažené v notářském zápisu, podle které se povinní zavázali zaplatit postupiteli směnečnou pohledávku ze směnky ke dni 1. 9. 2004, a i když soud pravomocným rozhodnutím připustil vstup oprávněné Italské republiky do řízení namísto původní oprávněné L. R., není nynější oprávněná v daném řízení aktivně věcně legitimována k vymáhání pohledávky ve výši 4.000.000,- Kč podle exekučního titulu, jestliže bylo zjištěno, že práva ze zajišťovací směnky vystavené prvním povinným dne 28. 7. 2004 nepřevedla na oprávněnou (§13 odst. 1 a §77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., ve znění zákona č. 29/2000 Sb.).
Je tudíž správný i konečný závěr odvolacího soudu, že není-li oprávněná nositelkou práv ze směnky, nesvědčí jí nárok na plnění z exekučního titulu (notářského zápisu) a že je tak dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani dovolatelkou namítaná okolnost, že po vyhlášení napadeného usnesení odvolacího soudu „došlo z opatrnosti“ k převodu směnky rubopisem na Italskou republiku, neboť v dovolacím řízení jde ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř. o tzv. nepřípustnou novotu, kterou se Nejvyšší soud nemůže zabývat, jelikož účelem dovolacího řízení je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Existenci vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jejíž možné naplnění dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud „napadeným usnesením překročil rámec“ svého dřívějšího zrušujícího usnesení ze dne 6. 10. 2006, č. j. 14 Co 393/2006 - 78, dovolací soud neshledal, neboť - jak z obsahu spisu vyplývá - odvolací soud při jednání dne 13. 2. 2009 upozornil účastníky na změnu svého původního právního názoru, který zaujal (že hmotněprávním plněním podle exekučního titulu není směnka, ale náhrada škody, kterou první povinný způsobil trestnou činností), a v tomto ohledu je poučil podle §118a odst. 2 o. s. ř.
Protože dovolatelkou uplatněné dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebyly naplněny, Nejvyšší soud dovolání oprávněné podle §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání proti výrokům usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné; ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 o. s. ř., neboť tyto výroky nejsou rozhodnutími ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované pod číslem 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně usnesení téhož soudu ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/1997 pod poř. č. 88). Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné proti těmto výrokům podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Užití institutu odkladu vykonatelnosti v řízení o dovolání proti usnesením vydaným ve věcech výkonu rozhodnutí (exekuce) vyjmenovaných v §238a odst. 1 písm. c) a d) o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, je z povahy věci vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006, a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť druhá povinná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. b), snížená podle §18 odst. 1 na polovinu] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně druhé povinné doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží druhé povinné vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 460,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení druhé povinné ve výši 2.760,- Kč je oprávněná povinna zaplatit k rukám advokátky, která druhou povinnou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.). Prvnímu povinnému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu