ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.2886.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2886/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. P., zastoupenému advokátkou, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 978/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, č.j. 20 Co 87/2006-58, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 550,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem změnil krajský soud rozsudek ze dne 1. 9. 2005, č.j. 6 C 978/2003-37 (jímž okresní soud zamítl žalobu na vyloučení nemovitostí z výkonu rozhodnutí vedeného u něj pod sp. zn. E 1230/97), tak, že ve výroku označené nemovitosti z výkonu rozhodnutí vyloučil. Dospěl k závěru, že nevyužil-li žalovaný v zákonné lhůtě práva odporovat darovací smlouvě uzavřené mezi povinným L. P. a žalobkyní po podání návrhu na výkon rozhodnutí, avšak ještě před jeho nařízením, nemůže téhož výsledku dosáhnout namítáním neplatnosti darovací smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Přitom žalovaný proti smlouvě nenamítal jiné skutečnosti než právě ty, které postihuje §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“); ty ovšem nezpůsobují neplatnost právního úkonu, nýbrž pouze jeho odporovatelnost.
V dovolání – jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – žalovaný namítá existenci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. Je přesvědčen, že chování povinného L. P. a žalobkyně, spočívající v převodu nemovitostí na žalobkyni po podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je v rozporu s dobrými mravy. Tvrzení žalobkyně, že o dluzích manžela nevěděla a k převodu nemovitostí došlo kvůli jeho zdravotním potížím, je zcela účelové. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Ztotožnila se s posouzením věci odvolacím soudem a dodala, že zdravotní potíže povinného L. P. přetrvávají do současnosti.
Dovolání – přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. – není důvodné.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §42a odst. 2 obč. zák. je možné odporovat právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, §117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
S názorem odvolacího soudu, že nevyužije-li věřitel svého práva odporovat právnímu úkonu dlužníka podle §42a obč. zák., nemůže téhož výsledku dosáhnout námitkou rozporu právního úkonu s dobrými mravy, je třeba se ztotožnit. V rozsudcích ze dne 9. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1880/99, a ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2347/99, Nejvyšší soud vyložil, že „dobrými mravy“ se rozumí soubor mimoprávních pravidel chování, která jsou vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a která nemají povahu právních norem; rozpor s dobrými mravy je proto důvodem neplatnosti právního úkonu jen tehdy, jestliže právní úkon zákonu samotnému odpovídá (neodporuje mu ani jej neobchází). Právní úkony učiněné s úmyslem zkrátit věřitele ovšem v souladu se zákonem nejsou, v důsledku čehož jsou – v závislosti na konkrétních okolnostech – buď neplatné pro rozpor s účelem zákona nebo pro jeho obcházení (§39 obč. zák.), nebo sice platné, avšak odporovatelné (§42a obč. zák.). Pro posouzení, o který z těchto následků se v konkrétním případě jedná, je rozhodující, zda právní úkon uzavírali v úmyslu zkrátit věřitele oba účastníci nebo pouze dlužník; v prvním případě jde o úkon neplatný, v druhém (pouze) o úkon odporovatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný v Soudní judikatuře č. 11, ročník 2001 pod č. 134). V souzené věci ovšem skutečnost, že by žalobkyně darovací smlouvu uzavřela vědomě s úmyslem zkrátit uspokojení pohledávku žalovaného a zmařit tím provedení výkonu rozhodnutí, nebyla tvrzena ani zjištěna.
Lze tedy shrnout, že právní názor odvolacího soudu, podle něhož u úkonu učiněného dlužníkem v úmyslu zkrátit věřitele nepřichází v úvahu jeho neplatnost pro rozpor s dobrými mravy, je správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo žalobkyni podle §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 2 250,- Kč, představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §8 písm. a/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), snížené o 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění od 1. 9. 2006.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§251 o.s.ř.).
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu