ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.3032.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 3032/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou v exekuční věci oprávněného PhDr. R. P. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem, sídlem Krausova 605/6, Praha 9, proti povinné JUDr. J. H. , pro 73 336,- Kč s příslušenstvím, vedené u soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecové, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 091 EX 06217/13, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2016, č. j. 68 Co 483/2015-59, o návrhu na odklad vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2016, č. j. 68 Co 483/2015-59, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:(stručné dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
Městský soud v Praze potvrdil napadeným rozhodnutím usnesení soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecové, Exekutorský úřad Praha 3, ze dne 24. 9. 2015, č. j. 091 EX 06217/13-57, neboť neshledal zřejmou nesprávnost v jejím postupu, pakliže označeným usnesením toliko opravila v exekučním příkazu ze dne 20. 8. 2015, č. j. 091 EX 06217/13-56 obchodní firmu dlužníka povinné proto, že až po vydání exekučního příkazu zjistila, že se dluhující společnost MetLife pojišťovna a.s. dříve přeshraniční fúzí sloučila s nástupnickou společností MetLife Europe Limited.
V dovolání ze dne 16. 5. 2016, jež ještě následně doplnila dne 12. 6. 2016, povinná namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil rozhodnutí soudní exekutorky, neboť nejde o takové opravné usnesení, jímž se opravují „chyby v psaní a počtech“, nýbrž o rozhodnutí o „existenci či neexistenci právního nástupnictví“ ohledně osoby poddlužníka; pohledávka, kterou disponovala za společností MetLife pojišťovna, a. s., na právního nástupce fúzí nepřešla, protože nepředstavovala „jmění, které by bylo předmětem přechodu“. Uvádí též, že soudní exekutorka nesprávně doručovala písemnosti do datové schránky jí provozované advokátní kanceláře, a nikoliv na adresu jejího bydliště. Navrhla, aby napadené rozhodnutí dovolací soud zrušil a současně navrhla odložení jeho vykonatelnosti.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o. s. ř.“ (čl. II. bod 1, a contr. bod 7., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 25. 1. 2016 (exekuční řízení bylo zahájeno 7. 11. 2013), a odmítl je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť nesplňuje obligatorní náležitosti uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jestliže – mimo jiné, zde však zvláště – neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Což se zjevuje v tom (a je tím podtrženo), že dovolatelka co do přípustnosti dovolání odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s výslovným a jemu odpovídajícím odůvodněním, že „rozhodnutí ve věci samé má ... zásadní právní význam“, jež však bylo součástí zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jen do 31. 12. 2012, do účinnosti v dané věci rozhodné novely tohoto předpisu, provedené zákonem č. 404/2012 Sb.
V dané věci rozhodné (viz shora) znění ustanovení §237 o. s. ř. stanoví podmínky přípustnosti jinak: jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Je evidentní, že dovolatelka nic z toho v dovolání neuvedla, resp. důvod přípustnosti dovolání ukotvila zcela mimo tento zákonem stanovený rámec.
Tato okolnost je významná proto, že podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. je vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 a §238a o. s. ř.), náležitostí formálně bezvadného dovolání, a jeho nedostatek, není-li v průběhu dovolací lhůty odstraněn, představuje vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Důsledkem toho je – ve smyslu citovaného ustanovení – že dovolací soud takové dovolání odmítne.
V doplnění dovolání si zřejmě dovolatelka uvedený formální nedostatek jejího dovolání uvědomila, jestliže již tvrdí, že „otázka právního nástupnictví je v rozhodovací dovolacího soudu rozhodována jinak“. K tomuto doplnění však přihlédnout nelze, neboť – jak bylo řečeno výše – podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. lze dovozenou vadu dovolání odstranit jen po dobu trvání dovolací lhůty, jež v daném případě započala (dle údaje samotné dovolatelky dne 15. 3. 2016), zatímco doplnění dovolání je datováno dnem 12. 6. 2016.
I kdyby tomu mohlo být jinak, ustálenou soudní praxí bylo již napevno stanoveno, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pak z dovolání musí být nejen zjevné, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud měl od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit, nýbrž musí být rovněž identifikováno, od které ustálené rozhodovací praxe se tak mělo stát, což v doplnění dovolání dovolatelka ani nenaznačila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl rozhodnutím předsedy senátu, a jen se stručným odůvodněním podle ustanovení §243f odst. 2, 3 o. s. ř.
Jen závěr opačný by dovolacímu soudu umožnil přezkoumat i jiné dovolatelkou namítané vady řízení (ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), avšak ten k dispozici není.
Se zřetelem k tomuto výsledku dovolacího řízení nelze vyhovět ani návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu (ustanovení §243 písm. a/ o. s. ř.), a zvláštního rozhodnutí zde ani netřeba (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu §87 a násl. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2016
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu