ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.3286.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 3286/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Home Credit a. s. , se sídlem v Brně, Moravské náměstí 249/8, IČ: 26978636, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti povinné P. V. , pro částku 2.911,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. Nc 6938/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 4. 4. 2008, č. j. 26 Co 349/2006-58, ve znění opravného usnesení ze 4. 4. 2008, č. j. 26 Co 349/2006-63, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze 4. 4. 2008, č. j. 26 Co 349/2006-58, ve znění opravného usnesení ze 4. 4. 2008, č. j. 26 Co 349/2006-63, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 30. 11. 2005, č. j. Nc 6938/2005-3, jímž okresní soud nařídil exekuci, tak, že návrh na její nařízení zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že, jak plyne ze znaleckého posudku MUDr. Petry Hartové, „povinná nepochybně již k datu, kdy převzala vykonávaný platební rozkaz, tj. 11. 11. 2004, trpěla závažným duševním onemocněním, které jí bránilo obstarávat si samostatně své záležitosti včetně hájení svých zájmů v soudním řízení, tedy duševní poruchou, která ji diskvalifikovala z platného učinění procesního úkonu představovaného převzetím platebního rozkazu; jeho převzetím nedošlo k doručení ve smyslu příslušných zákonných ustanovení a platební rozkaz tak nemohl nabýt účinků pravomocného rozsudku a stát se vykonatelným z formálního hlediska, není tedy ani exekučním titulem ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb.“ Krajský soud poukázal na nález ze 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 747/2000, v němž Ústavní soud dovodil, že má-li být nařízena exekuce podle rozhodnutí vydaného v nalézacím řízení bez nařízení jednání, v nalézacím řízení povinný kromě převzetí rozhodnutí neučinil žádný procesní úkon a nalézací soud neměl k dispozici žádnou indicii nasvědčující jeho duševní poruše, plyne pro soud povinnost zabývat se v exekučním řízení otázkou, zda převzetí rozhodnutí povinným (v nalézacím řízení) bylo platným procesním úkonem s účinky doručení.
V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud v exekučním řízení posuzoval otázky spadající svou povahou výlučně do řízení nalézacího, jejichž posuzování mu nepřísluší. Podle jejího názoru není přípustné, aby soud v exekučním řízení přezkoumával podmínky nalézacího řízení, jelikož tuto pravomoc má výhradně soud, který vydal exekuční titul. Pokud odvolací soud podřadil pod otázku formální vykonatelnosti exekučního titulu také procesní způsobilost povinné v nalézacím řízení, dopustil se nesprávně rozšiřujícího výkladu ustanovení §44 odst. 10 exekučního řádu. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1569/2003, 20 Cdo 970/2001, 20 Cdo 1558/2006 a 20 Cdo 1935/98 oprávněná zdůrazňuje, že případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do řízení exekučního nepřenášejí, a že k jejich nápravě mohou sloužit pouze zákonem stanovené příslušné jiné procesní prostředky, nežli námitky uplatňované v rámci exekuce. Oprávněná si je vědoma existence výše uvedeného nálezu Ústavního soudu, ten však podle ní stojí v přímém protikladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, dovolání tedy podává také proto, aby bylo jasné, který z protichůdných právních závěrů má být nadále respektován. Podle jejího názoru také nelze ztrácet ze zřetele skutečnost, že nález byl vydán v roce 2000, zatímco všechna výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou pozdějšího data a obsahují tedy aktuálnější právní názory.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) je důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že „trpěla-li povinná k datu převzetí vykonávaného platebního rozkazu (11. 11. 2004) závažným duševním onemocněním takové povahy, které jí bránilo obstarávat si samostatně své záležitosti včetně hájení svých zájmů v soudním řízení, tedy duševní poruchou, která ji diskvalifikovala z platného učinění procesního úkonu představovaného převzetím platebního rozkazu,“ nedošlo k jeho doručení, takže předmětný rozkaz nemohl nabýt účinků pravomocného rozsudku a stát se formálně vykonatelným.“
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak je tomu v souzené věci.
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod č. 123, usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v témže časopise č. 6/2002 pod č. 105 či usnesení z 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004 pod č. 62) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle §241a odst. 2 písm. a/ téhož zákona), nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. V usnesení z 24. 6. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3547/2006, Nejvyšší soud výslovně formuloval a vysvětlil závěr, že případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do exekučního řízení nepřenášejí a nepředstavují okolnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Pokud jde konkrétně o případný nedostatek procesní způsobilosti účastníka, v usnesení z 23. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 543/2006, Nejvyšší soud dovodil, že okolnost, zda v době nalézacího řízení byl povinný jako jeho účastník stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, a zda mu tedy měl soud ustanovit opatrovníka, je v exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti titulu nerelevantní. Obdobně týž soud v usnesení z 8. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1558/2006, zdůraznil, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být „jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení,“ v řízení exekučním zpochybněna, jelikož opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní jistoty osob vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. Kromě toho v uvedeném rozhodnutí vysvětlil, že k nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem stanovené příslušné jiné procesní prostředky nežli námitky uplatňované v rámci exekuce.
Uvedená praxe Nejvyššího soudu je v souladu se současnou judikaturou soudu ústavního. Ten ve svém usnesení z 10. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 530/06 (vydaném tedy téměř čtyři roky po vydání rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 747/2000, na něž v odvolání odkazuje povinná), jímž odmítl stížnost povinného v exekučním řízení, zdůraznil, že „právě exekuční řízení je řízením formálním, jelikož sleduje jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci v nalézacím řízení již stanovených práv a povinností, a že tudíž v něm vady nalézacího řízení zkoumat a odstraňovat není přípustné.“ V tomto rozhodnutí se Ústavní soud také přihlásil k zásadě zastávané Nejvyšším soudem (viz výše), že stěžovatel, jestliže by řádně dbal zásady „nechť si každý střeží svá práva“, měl k dispozici procesní prostředky k odstranění nedostatku nalézacího řízení.
Z uvedeného plyne, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu