ECLI:CZ:US:2006:4.US.530.06
sp. zn. IV. ÚS 530/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 10. listopadu 2006 v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti Ing. J. H., zastoupeného Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Senovážné nám. 23, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. 58 Co 60/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá - s tvrzením porušení práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 10. 2005 č. j. 13 Nc 16463/2005-5, jímž byla nařízena podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 2. 2004 sp. zn. 18 C 5/2004 exekuce na majetek stěžovatele k uspokojení pohledávky oprávněných P. a O. K. v částce 1.000.000,- Kč s příslušenstvím a nákladů řízení.
Stěžovatel v důvodech ústavní stížnosti tvrdí, že městský soud při svém rozhodování projevil přepjatý formalismus, když se striktně držel rozsahem přezkumu podle §44 odst. 10 zák. č. 120/2001 Sb., ačkoli stěžovatelem uváděné odvolací námitky ve smyslu neexistence exekučního titulu jsou skutečnostmi pro nařízení exekuce rozhodnými. Poukazuje na to, že již nalézací soud v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 5/2004 několikrát výrazně pochybil. Vydal totiž dne 26. 2. 2004 rozsudek pro uznání, ačkoli dosud stěžovateli neuplynula lhůta k vyjádření k žalobě a pro postup podle §153a o. s. ř. nebyly podmínky, a podruhé pochybil, pokud usnesením ze dne 31. 8. 2004 zastavil podle §9 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, odvolací řízení proti uvedenému rozsudku pro nezaplacení soudního poplatku, ačkoli stěžovatel poplatek řádně ve lhůtě zaplatil. Usnesení tak nemělo být vydáno a stěžovatel je ani neobdržel, žádná výzva k jeho převzetí mu nebyla doručena. V přesvědčení, že jde o dnes již běžný průtah v řízení před soudy, očekával nařízení jednání před odvolacím soudem. Namísto toho mu bylo až dne 29. 11. 2005 doručeno usnesení o nařízení exekuce. Městský soud v Praze podle jeho názoru měl při zkoumání, zda existuje exekuční titul, přihlédnout k tomu, že tento existuje jen díky dvojímu porušení zákona nalézacím soudem a rozhodnout tak měl nikoliv přísně formálně, ale s přihlédnutím k ústavně zaručenému právu na soudní a jinou ochranu. Stěžovatel také dává najevo své přesvědčení o tom, že každá výzva soudu účastníku řízení aby něco osobně vykonal by mu měla být doručena do vlastních rukou s vyloučením uložení zásilky na poště a shodně by mělo být postupováno při doručování rozhodnutí obsahujících právní následek nevyhověné výzvě. Z uvedených důvodů má za to, že napadené rozhodnutí bylo učiněno v rozporu se zákonem a zasáhlo do jeho práva na spravedlivý proces a navrhl proto jeho zrušení.
Poté, co se seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem spisů Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 18 C 5/2004 a Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 13 Nc 16463/2005, posoudil Ústavní soud stížnost jako neopodstatněnou.
Ústavní soud připomíná, že ke kasaci rozhodnutí obecných soudů jeho nálezem pro porušení práva na soudní ochranu zpravidla dochází v takových případech, kdy právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 a řada dalších) a kdy jde o aplikační postup, který je v rozporu s ústavním zákazem libovůle (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 170/99). Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je patrno, že tento soud se s odvolacími námitkami stěžovatele, které uplatnil v odvolání proti nařízení exekuce, dostatečně vypořádal a lze tak na jeho odůvodnění odkázat. Vysvětlil totiž, že vadami nalézacího řízení se nezabýval, neboť pro nařízení exekuce nejsou rozhodné. Námitky týkající se nedostatků exekučního titulu považoval za neopodstatněné, neboť usnesení o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku bylo stěžovateli doručeno náhradním způsobem, a to na dosílací adrese, přitom z obsahu spisu nevyplývá nesplnění podmínek pro náhradní doručení uložením, ostatně stěžovatel to ani netvrdil, a usnesení tak nabylo právní moci dnem 11. 10. 2004. Uvedl také, že skutečnost, že stěžovatel teprve podáním ze dne 22. 3. 2006 předložil kopii podacího lístku poštovní poukázky dokládající zaplacení částky 40.000,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 (správně pro Prahu 3) nemohla být pro rozhodování v exekučním řízení téměř o 2 roky později významnou. Uvedené závěry odvolacího soudu vycházejí ze zjištění zcela odpovídajících obsahu připojených spisů a vytýkat jim porušení práva na spravedlivý proces nelze. Třeba mít totiž na zřeteli, že právě exekuční řízení je řízením formálním. Sleduje totiž jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci již v nalézacím řízení stanovených práv a povinností, a tudíž v něm vady nalézacího řízení zkoumat a odstraňovat není přípustné. Ostatně stěžovatel, pokud by řádně dbal zásady "nechť si každý střeží svá práva" měl k dispozici procesní prostředky k odstranění nedostatků nalézacího řízení. Zdůraznit třeba i to, že stěžovatel, pokud jde o námitky týkající se vykonatelnosti exekučního titulu, netvrdil, jak na to v podstatě poukázal i obecný soud, že by se na adrese, na kterou mu bylo usnesení o zastavení odvolacího řízení doručováno, nezdržoval. K jeho úvahám o možnosti resp. nemožnosti náhradního doručování lze odkázat na právní úpravu, která výslovně stanoví případy, kdy náhradní doručení je vyloučeno (např. §173 odst. 1 o. s. ř.), o takový případ však v posuzované věci nešlo.
Ústavní soud tak uzavírá, že v exekučním řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení, porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na soudní ochranu neshledal, a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2006