ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3314.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 3314/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněného TRÁVNÍKY , bytového družstva , se sídlem v Otrokovicích, Příčná 1541, identifikační číslo osoby 000 48 852, proti povinnému P. M. , pro 30.335,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 22 Nc 2040/2009, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 17. března 2011, č. j. 58 Co 498/2010 - 44, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 17. března 2011, č. j. 58 Co 498/2010 - 44, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne ze dne 23. srpna 2010, č. j. 22 Nc 2040/2009 - 21, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 23. 8. 2010, č. j. 22 Nc 2040/2009 - 21, zastavil řízení o návrhu oprávněného ze dne 20. 7. 2010 na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 pím. c) a g) o. s. ř., odůvodněný tvrzením, že oprávněnému „sice bylo sděleno, že jeho pohledávka byla zcela vymožena a že provádění exekuce bylo ukončeno, nebyl však informován o tom, jak konkrétně byl předmět exekuce vymožen, tj. zda byla pohledávka uhrazena dobrovolně, či byla vymožena na základě exekučního příkazu“. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jeho usnesením ze dne 4. 12. 2009, č. j. 22 Nc 2040/2009 - 13, pravomocným dne 10. 6. 2010 , byla nařízena exekuce na majetek povinného a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Josef Černý, že dne 6. 8. 2010 mu bylo doručeno podání soudního exekutora ze dne 5. 8. 2010, jímž soudu sdělil, že nevyhověl návrhu oprávněného ze dne 20. 7. 2010 na zastavení exekuce, neboť nelze zastavit již skončenou exekuci, že částku 30.335,- Kč představující vymáhanou pohledávku a náklady exekuce, povinný zaplatil na jeho účet dne 19. 5. 2010 , že peněžním ústavům, u nichž byly exekučními příkazy postiženy účty povinného, bylo oznámení o skončení exekuce odesláno dne 24. 5. 2010 a oprávněnému dne 1. 7. 2010 a že vymáhaná pohledávka ve výši 22.138,10 Kč byla na účet oprávněného poukázána dne 12. 7. 2010. Okresní soud dospěl k závěru, že „vymáhaná pohledávka oprávněného byla včetně nákladů exekuce vymožena dne 19. 5. 2010“ a že podle §51 písm. c) exekučního řádu v takovém případě zaniká pověření soudního exekutora k provedení exekuce a exekuce ze zákona končí. S odkazem na §57 exekučního řádu dovodil, že pokud je exekuce provedena, nelze již pro nedostatek podmínky řízení rozhodnout o jejím zastavení.
Shora označeným usnesením krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť se ztotožnil s jeho právním posouzením věci. Dovodil, že v daném případě, kdy exekuce byla skončena po 1. 11. 2009, je třeba aplikovat exekuční řád ve znění účinném od 1. 11. 2009, tj. ve znění zákona č. 286/2009 Sb. (dále jen „exekuční řád“). Neuplatní se tudíž závěry uvedené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 589/2005, a ze dne 12. dubna 2007, sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, podle nichž vymožení pohledávky, pro niž byla nařízena exekuce, jejího příslušenství a nákladů exekuce nemá vždy za následek zánik exekuce, že soud je i v takovém případě povinen rozhodnout o návrhu zastavení exekuce a že podle §51 písm. c) exekučního řádu zaniká v případě, kdy jsou pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce vymoženy, pověření soudního exekutora k provedení exekuce, nikoli exekuce samotná; pouze pokud by exekuce byla vedena jen jedním ze způsobů uvedených §59 exekučního řádu (tedy zpravidla na základě jediného exekučního příkazu), došlo vymožením pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce (v rámci tohoto způsobu) nejen k zániku pověření exekutora, ale též k zániku exekuce jako celku. Krajský soud tedy věc posoudil podle §46 odst. 2 a 7 a 47 odst. 5 exekučního řádu, ve znění účinném od 1. 11. 2009, a zaujal názor, že zastavení exekuce podle §55 exekučního řádu je namístě, pokud z důvodů, které lze podřadit pod §268 odst. 1 písm. a) až h) o. s. ř., popř. pod jiná zákonná ustanovení, nedojde k vynucení povinnosti exekutorem na povinném a nejsou splněny podmínky pro upuštění od provedení exekuce; k zastavení exekuce tedy dojde pouze tehdy, pokud nastal důvod, pro který nemůže být úspěšně dokončena. Protože k plnění ze strany povinného došlo v dané věci „až po nařízení exekuce, případně až po vydání příkazů k provedení exekuce“, považoval odvolací soud pohledávku oprávněného a náklady exekuce za vymožené ve smyslu §51 písm. c) exekučního řádu a exekuci za provedenou (§46 odst. 2 exekučního řádu). K námitkám oprávněného uvedl, že právní názor, který v dané věci zaujal, neodporuje nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 či rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 684/07, neboť tato rozhodnutí řeší problematiku ústavně konformní interpretace a aplikace vyhlášky č. 330/2001 Sb., nikoli otázku, co je vymoženým plněním ve smyslu §51 písm. c) exekučního řádu. Pokud pak oprávněný poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu, v němž vyslovil, že v případě dobrovolného plnění má být exekuce zastavována podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., pak podle krajského soudu již takové rozhodování nemá s ohledem na novelu exekučního řádu své opodstatnění. Uzavřel, že v dané věci bylo exekuční řízení skončeno vymožením pohledávky oprávněného a nákladů exekuce a že provedením exekuce došlo k zániku exekuce; k řízení o návrhu oprávněného na její zastavení již proto nejsou podmínky (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 20 Cdo 2421/2004). Řízení o návrhu oprávněného na zastavení exekuce bylo proto soudem prvního stupně správně zastaveno (§103, §104 odst. 1 a §254 odst. 1 o. s. ř. za použití §52 odst. 1 exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení podal oprávněný obsáhlé dovolání, v němž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uhradil-li povinný vymáhanou pohledávku dobrovolně v průběhu exekučního řízení „po vydání usnesení o nařízení exekuce“, jedná se o „nuceně vymoženou částku“ a že exekuce tím byla provedena podle §46 odst. 2 a §51 písm. c) exekučního řádu. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06, opětovně namítá, že exekuce měla být zastavena podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. z důvodu, že soudní exekutor nevymohl předmět exekuce „nuceně“ na základě žádného exekučního příkazu, z čehož s poukazem na §51 odst. 1 a §59 odst. 1, 2 exekučního řádu dovozuje, že exekuce nemohla být provedena, neboť v citovaných ustanoveních není žádná zmínka o tom, že by exekutor provedl exekuci tím, že povinný uhradí vymáhanou částku dobrovolně „v průběhu exekučního řízení“. Domnívá se, že vzhledem k platnému znění exekučního řádu „musel“ povinný uhradit vymáhanou částku pouze soudnímu exekutorovi, neboť jedině ten je oprávněn v exekučním řízení přijímat jakékoli částky na úhradu vymáhaného dluhu; odvolacímu soudu vytýká, že se těmito jeho i dalšími námitkami uvedenými pod body V. až VII. odvolání náležitě nezabýval, takže jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Na str. 17 dovolání oprávněný namítá, že odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí neuvedl (ani si tuto informaci nezjistil z moci úřední u soudního exekutora), kdy bylo usnesení soudu o nařízení exekuce doručeno soudnímu exekutorovi a kdy exekutor toto usnesení zaslal povinnému. Taktéž mu vytýká, že v rozporu s citovaným nálezem Ústavního soudu „zužuje možnost povinného, aby se jednalo o dobrovolně uhrazenou částku v rámci exekučního řízení“, pouze „do nařízení exekuce“ s tím, že poté již takto uhrazenou částku nepovažuje za dobrovolně uhrazenou, ale vymoženou. Odkazuje rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2008, sp. zn. 20 Cdo 2765/2006, a opětovně uvádí, že je nutné rozlišovat, zda vymáhaná částka byla uhrazena dobrovolně mimo exekuční příkazy, což zakládá důvod k zastavení exekuce, nebo zda „byla částka nuceně vymožena exekučním příkazem a tímto byla exekuce provedena“. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby rozhodl, že „exekuce na majetek povinného se zastavuje“.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, zastoupeným zaměstnancem oprávněného s právnickým vzděláním, dospěl po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o. s. ř. k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. prosince 2012, sp. zn. 20 Cdo 3907/2011, od jehož závěrů nemá důvod se v projednávané věci odchýlit, s odkazem na jeho dřívější usnesení ze dne 29. ledna 2008, sp. zn. 20 Cdo 2765/2006, uvedl, že „o dobrovolné plnění, jehož důsledkem je zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., jde jen tehdy, jestliže k němu ze strany povinného došlo mimo rámec výkonu rozhodnutí nařízeného některým ze způsobů vyjmenovaných v §258 odst. 1 o. s. ř.“. Dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu konstatoval: „Stejně tak i v exekučním řízení lze po nařízení exekuce splnit vymáhanou povinnost dobrovolně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, Pl. ÚS 8/06, nebo např. nález ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2134/09). Dobrovolně lze plnit i po vydání exekučních příkazů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 233/09). Za dobrovolné plnění mimo rámec exekučního řízení lze však považovat jen takové plnění, ke kterému došlo před doručením usnesení o nařízení exekuce (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1540/08, týkající se dobrovolného plnění v souvislosti s výkladem §5 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb.). Ostatní plnění je třeba považovat za taková dobrovolná plnění, ke kterým došlo bez přímé účasti soudního exekutora, avšak v rámci exekučního řízení, jež však mají vliv na výši jeho nákladů“. Nejvyšší soud v citovaném usnesení s odkazem na usnesení ze dne 25. ledna 2007, sp. zn. 20 Cdo 1886/2006, rovněž připomněl, že „existence nařízeného a trvajícího výkonu rozhodnutí je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na jeho zastavení. Jestliže výkon rozhodnutí zanikl (kupříkladu tím, že byl proveden), k řízení o návrhu na jeho zastavení již nejsou podmínky a toto řízení musí být podle §103, §104 odst. 1 a §254 odst. 1 o. s. ř. zastaveno“; současně podotkl, že „Nejvyšší soud si je přitom vědom, že Ústavní soud považuje za vhodné, aby obecné soudy zastavovaly exekuční řízení i tehdy, zanikne-li vymáhaná povinnost plněním v jeho průběhu (bod 34 nálezu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 8/06)“.
Jestliže by povinný splnil povinnost uloženou mu exekučním titulem na zaplacení peněžité pohledávky s příslušenstvím dobrovolně před doručením usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) a oprávněný podal návrh na jeho (její) zastavení podle §268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., musel by soud takovému návrhu vyhovět (k tomu srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 2241, a dále stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. února 1981 „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod č. 21, v němž byl mimo jiné vysloven závěr: „Návrhem oprávněného na zastavení výkonu rozhodnutí je soud vázán ve všech jeho částech…K zastavení výkonu rozhodnutí k návrhu oprávněného tu přikročí soud vždy neprodleně, jakmile je takový návrh podán, a to bez ohledu na to, zda usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí je či není v právní moci.“), případně soud výkon rozhodnutí (exekuci) zastaví i bez návrhu (srov. §269 odst. 1 o. s. ř. a §55 odst. 4 exekučního řádu.
V souzené věci z obsahu spisu vyplývá, že usnesení ze dne 4. 12. 2009, č. j. 22 Nc 2040/2009 - 13, jímž Okresní soud ve Zlíně nařídil exekuci na majetek povinného, bylo soudním exekutorem JUDr. Josefem Černým, Exekutorský úřad Zlín, povinnému doručováno nejprve dne 1. 2. 2010, a to na adresu S. 1314, O. kterou označil oprávněný v návrhu na nařízení exekuce a která je uvedena v záhlaví exekučního titulu a citovaného usnesení o nařízení exekuce. Na této adrese však povinný nebyl zastižen a zásilka byla poté, co ji k výzvě doručovatele v úložní době nevyzvedl, vložena do schránky dne 12. 2. 2010. Z úředního záznamu ze dne 4. 3. 2010 na čl. 15 spisu dále vyplývá, že k řádnému doručení usnesení o nařízení exekuce povinnému nedošlo, neboť mu nebylo doručováno na adresu trvalého pobytu - J. J. 1424, O., a že dle výpisu z Centrální evidence obyvatel ČR ani dle obsahu spisu nemá povinný vedenou žádnou doručovací adresu (z pozdějšího výpisu ze dne 10. 8. 2011 založeného na čl. 77 spisu shodně vyplývá, že povinný má od 6. 12. 1989 platný trvalý pobyt na adrese J. J. 1424, O., a že nemá doručovací adresu). Na základě sdělení soudu prvního stupně obsaženém v tomto úředním záznamu soudní exekutor doručil usnesení soudu o nařízení exekuce povinnému na adresu jeho trvalého pobytu, kde povinný zásilku dne 25. 5. 2010 osobně převzal.
Odvolací soud sice při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že povinný částku 30.335,- Kč, představující vymáhanou pohledávku a náklady exekuce, zaplatil na účet soudního exekutora dne 19. 5. 2010 , v rozporu s výše uvedenými judikatorními závěry však nezkoumal, zda k tomuto plnění došlo ještě před, či až po řádným doručením usnesení o nařízení exekuce povinnému. Právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud uzavřel, že k vymožení vymáhané pohledávky a nákladů exekuce došlo „až po nařízení exekuce, případně až po vydání příkazů k provedení exekuce“, z čehož dovodil, že provedením exekuce došlo k zániku exekuce a že k řízení o návrhu oprávněného na její zastavení již nejsou podmínky, je tak neúplné a tudíž nesprávné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), případně jinou vadou která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a v tomto směru dospěl k závěru, že řízení je postiženo vadou podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť v důsledku nesprávného posouzení otázky, zda k plnění povinného došlo mimo rámec exekuce, tj. před doručením usnesení o nařízení exekuce povinnému, zůstalo zjištění skutkového stavu neúplné.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, jež se, stejně jako soud odvolací, nezabýval tím, kdy usnesení o nařízení exekuce bylo řádně doručeno povinnému, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), aniž bylo zapotřebí zabývat se dalšími námitkami dovolatele.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude rozhodnuto nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2013
JUDr. Olga P u š k i n o v á
předsedkyně senátu