ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.3406.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 3406/2019-880
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného J. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Michalem Fraňo, advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská č. 1108/3, proti povinnému V. P. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 727/39, pro 3 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 18 EXE 8078/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. června 2019, č. j. 11 Co 194/2018-817, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. června 2019, č. j. 11 Co 194/2018-817, a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. března 2018, č. j. 18 EXE 8078/2011-753, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 23. 3. 2018, č. j. 18 EXE 8078/2011-753, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 7. 2011, č. j. 18 EXE 8078/2011-16. Soud prvního stupně zjistil, že exekučním titulem je v projednávané věci směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2010, č. j. 50 Cm 153/2010-11 (dále též jen „předmětný směnečný platební rozkaz“), jímž byla povinnému uložena povinnost zaplatit právní předchůdkyni oprávněného WADEO, s.r.o., směnečný peníz ve výši 3 000 000 Kč, 6% úrok z této částky od 30. 5. 2008 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 10 000 Kč a náhradu nákladů řízení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2010, č. j. 50 Cm 153/2010-18, byl zamítnut návrh povinného na vyslovení neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2011, č. j. 50 Cm 153/2010-58, byly námitky žalovaného proti předmětnému směnečnému platebnímu rozkazu odmítnuty jako opožděné a že předmětný směnečný platební rozkaz nabyl právní moci dne 5. 10. 2010. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že měla-li být vymáhaná pohledávka splněna převodem obchodního podílu ve společnosti HOTEL FORREST, s. r. o., ve výši 3 000 000 Kč na oprávněného jako nabyvatele, a to na základě smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 16. 3. 2009, tedy před vydáním předmětného směnečného platebního rozkazu, nelze těmto námitkám ve vykonávacím řízení vyhovět, neboť by šlo o nepřípustný věcný přezkum exekučního titulu, který ani z důvodu zmeškání lhůty pro podání námitek v nalézacím řízení není možné ve vykonávacím řízení otevřít. Důvodem pro zastavení exekuce není v projednávané věci ani námitka započtení, kterou povinný vznesl z důvodu, že oprávněný mu neuhradil kupní cenu za převedený obchodní podíl ve společnosti HOTEL FORREST, s. r. o., neboť ze smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 16. 3. 2009 se podává, že „dohodnutá cena převáděného podílu ve výši 3 000 000 Kč byla nabyvatelem (oprávněným) zaplacena prodávajícímu (povinnému) před podpisem této smlouvy“. Z tohoto důvodu soud prvního stupně vyhodnotil námitku započtení vznesenou povinným jako účelovou, neboť dospěl k závěru, že oprávněný kupní cenu za převod obchodního podílu ve společnosti HOTEL FORREST, s. r. o., povinnému zcela uhradil, a pohledávka povinného k započtení proto neexistuje a v době zápočtu ani neexistovala.
K odvolání povinného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. 6. 2019, č. j. 11 Co 194/2018-817, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že námitky povinného ve své podstatě směřují k nedostatkům nalézacího řízení, které však nelze v exekučním řízení přezkoumávat. Rovněž k námitkám, že pohledávka zanikla splněním ještě před vydáním exekučního titulu a že směnka byla účelově indosována, v exekučním řízení přihlížet nelze, neboť směřují ke zpochybnění věcné správnosti exekučního titulu; tyto námitky měl povinný uplatnit v rámci řízení nalézacího. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně neposoudil námitku započtení pohledávky povinného jako účelovou, neboť zjistil, že oprávněný částku 3 000 000 Kč nezaplatil. Odvolací soud rovněž zjistil, že povinný učinil jednostranný zápočet své pohledávky dopisem ze dne 31. 12. 2011 a dopisem svého tehdejšího zástupce ze dne 11. 1. 2012, avšak před tímto kompenzačním projevem, ani v návrhu na zastavení exekuce povinný jako věřitel nevyzval a ani netvrdil, že by oprávněného jako dlužníka vyzval k zaplacení své pohledávky, ačkoliv pohledávka povinného byla splatná pouze na požádání povinného. Z tohoto důvodu dospěl odvolací soud k závěru, že kompenzační úkon povinného nemohl mít žádné účinky, jestliže ho povinný učinil, aniž vyzval oprávněného k zaplacení pohledávky, která se proto nestala splatnou, a nelze ji proto jednostranně započíst proti splatné pohledávce oprávněného.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že oprávněný zneužil práva směnečné indosace tak, že povinnému vrátil pouze barevnou kopii zajišťovací směnky znějící na částku 3 000 000 Kč namísto jejího originálu a povinný na něj převedl podíl ve společnosti HOTEL FORREST, s. r. o., za cenu 3 000 000 Kč a vrátil oprávněnému částku 500 000 Kč, načež oprávněný indosoval originál směnky na společnost WADEO, s. r. o., s úmyslem vyloučit kauzální námitky (zánik pohledávky oprávněného, kterou směnka zajišťovala, v důsledku převodu podílu a vrácení dluhu 500 000 Kč). Společnost WADEO, s. r. o., následně pohledávku ze směnky na povinném vymáhala a po vydání exekučního titulu pohledávku převedla zpět na oprávněného. Povinný nemohl toto zneužití práva spočívající v účelovosti směnečné indosace namítat v nalézacím řízení, neboť tato účelovost vyšla najevo až po vydání exekučního titulu. Povinný dále dovodil, že odvolací soud se měl otázkou objektivní nemožnosti uplatnění kauzálních námitek v nalézacím řízení v důsledku směnečné indosace zabývat, neboť dle ustálené judikatury dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012) nejde o věcný přezkum exekučního titulu v případě, že soud zkoumá, zda nedošlo k vydání exekučního titulu v rozporu s dobrými mravy, resp. v důsledku protiprávního jednání oprávněného. Vzhledem k tomu, že jednání oprávněného bylo v rozporu s dobrými mravy, procesními zásadami a účelem exekuce, měly se soudy zabývat otázkou, zda není dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Povinný konečně namítá, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces tím, když odvolací soud sice dovodil, že pohledávka povinného vůči oprávněnému ve výši 3 000 000 Kč jako kupní cena převáděného podílu existovala, avšak uzavřel, že povinný neprokázal, že oprávněného k úhradě dluhu vyzval a tudíž jeho pohledávka nebyla k okamžiku zápočtu splatná, aniž by však povinného vyzval podle ustanovení §118a odst. 2 občanského soudního řádu k doplnění vylíčení rozhodujících skutečností, tedy zda zápočtu předcházela výzva a zda byla doručena. Soudy nepostupovaly ani podle ustanovení §118a odst. 1 občanského soudního řádu, měly-li za to, že otázka splatnosti pohledávky není dostatečně vyřešena, měly o tom povinného informovat a vyzvat jej k nápravě. Vzhledem k tomuto pochybení soudů se povinný nemohl domnívat, že otázka splatnosti pohledávky je spornou otázkou, když předložil argumentaci se závěrem o splatnosti k okamžiku uzavření smlouvy o převodu podílu; rozhodnutí odvolacího soudu je proto překvapivé. Povinný navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně mění tak, že se exekuce zastavuje, nebo aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Povinný v dovolání dále navrhl, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel ve svém dovolání vede rozsáhlou polemiku se závěrem odvolacího soudu, že se jeho námitkami stran zneužití směnečné indosace oprávněným nelze zabývat, neboť by šlo o nepřípustný přezkum exekučního titulu, a že tyto námitky měl povinný uplatnit již v nalézacím řízení. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že těmito svými námitkami dovolatel ve své podstatě zpochybňuje věcnou správnost exekvovaného směnečného platebního rozkazu. Je výrazem ustálené soudní praxe, že v exekučním řízení již nelze exekuční titul věcně přezkoumávat a nelze přihlédnout ani k případným vadám řízení, jež jeho vydání předcházely (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/1998, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, č. j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1585/2007). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019).
Odkazuje-li dovolatel ve svém dovolání na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012, není tento jeho odkaz přiléhavý. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí dovodil, že jestliže oprávněný dosáhl vydání exekučního titulu trestným činem, za který byl později odsouzen, jedná se právě ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o onen „jiný důvod, pro který nelze rozhodnutí vykonat“. V tomto případě však bylo rozhodné, že šlo o okolnosti při podpisu směnky, které působily intenzívně a v podstatné míře a které byly prokázány v trestním řízení, proto dovolací soud exekuční titul považoval za vadný. V projednávané věci však takové podstatné a intenzivní okolnosti nebyly prokázány, exekučním titulem byl v dané věci směnečný platební rozkaz, tedy rozhodnutí soudu vydané na základě zákonem pevně ukotvené a předvídatelné procedury předepsané zákonem (z toho důvodu není přiléhavé ani dovolatelem namítané rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, uveřejněné pod číslem 62/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť zde byl exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti). Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, připustil, že výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu. Takový důvod pro zastavení situace však odvolacím soudem správně nebyl shledán vzhledem k tomu, že vlivem okolností na straně povinného (pro opožděnost) nebyly jeho námitky proti exekučnímu titulu věcně posouzeny již v nalézacím řízení. Za takové situace je třeba respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením s tím, že prostor pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučním titulem je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. bod 16. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), a to i v poměrech, v nichž má dojít k zastavení exekuce (srov. Ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř.). Ze shora uvedeného se tedy nevyhnutelně podává, že možnost uplatnění kauzálních námitek až ve vykonávacím řízení je zcela výjimečná, když skrze směnku a její uplatnění v nalézacím řízení došlo ke spáchání trestného činu nebo k realizace výtěžku z předchozí trestné činnosti (např. vydírání, fyzické násilí při podpisu směnky, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012).
Jde-li o námitku dovolatele, že skutečnosti rozhodné pro závěr, že oprávněný zneužil právo směnečné indosace, vyšly najevo až poté, co exekuční titul nabyl právní moci, jde ve své podstatě o dodatečně najevo vyšlou skutkovou okolnost, k jejímuž zjištění a případné změně původního meritorního rozhodnutí v nalézacím řízení (včetně směnečného platebního rozkazu) slouží institut obnovy řízení [srov. ustanovení §228 odst. 1 písm. a), odst. 2 o. s. ř.], takže pro takovou obranu zásadně není prostor v exekučním řízení.
Dovolatel však kromě shora uvedeného namítá, že odvolací soud a soud prvního stupně nesplnily svou poučovací povinnost, když nevyzvaly povinného k doplnění rozhodných skutečností, konkrétně že dosud netvrdí a neprokazuje konkrétní okolnosti, pro které pohledávka, kterou namítá k započtení, již je splatná. Dovolateli je třeba dát za pravdu, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že povinný netvrdil a ani neprokázal, že je jeho pohledávka splatná, aniž by předtím vyzval povinného k vylíčení rozhodných skutečností podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř., šlo o vadu, která vedla k porušení jeho práva na spravedlivý proces, což je samo o sobě způsobilým dovolacím důvodem (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4579/2017, srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Dovolací soud proto i v právě uvedené souvislosti přezkoumal napadené usnesení ve smyslu §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinného je opodstatněné.
Podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Nejvyšší soud již například v usnesení ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2560/2019, konstatoval, že smyslem poučovací povinnosti podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. není, aby soud účastníka upozorňoval na možné eventuality, při jejichž tvrzení a následném prokázání by ve věci mohl být úspěšný (např. možnost vznést námitku promlčení požadované pohledávky či tvrzení okolností, pro které by právní jednání, na jehož základě účastníku vznikla požadovaná povinnost, je relativně neplatné, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 29 Cdo 155/98, usnesení téhož soudu uveřejněné pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3865/2010). Účelem poučovací povinnosti podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. naopak je, aby soud vedl účastníka, kterému hrozí procesní neúspěch, aby svá tvrzení doplnil o sdělení skutkových okolností, které jsou rozhodné podle normy, která na posuzovanou situaci primárně dopadá. Tedy jsou zásadní pro rozhodnutí ve věci samé za jakýchkoliv okolností.
Primární normou, na jejímž základě soud podle hmotného práva účinného do 31. 12. 2013 posuzuje důvodnost vznesené námitky započtení, je souhrn vícero na sebe navazujících ustanovení. Prvním z nich je ustanovení §580 odst. 1 věta prvá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“, podle něhož mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Z této normy se podává, že soud musí účastníka, který se brání námitkou započtení, vést k tomu, aby mimo jiné sdělil, zda projev započtení vůči protistraně opravdu uskutečnil nebo nikoliv. Bezprostředně spjatou a navazující normou je ustanovení §581 odst. 2 věta druhá obč. zák., podle níž proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná. Z této normy se podává, že soud má účastníka, jenž svou obranu staví na námitce započtení, případně upozornit na to, že dosud neposkytl žádné tvrzení, z něhož by vyplývalo, že pohledávka, kterou započítává, je splatná, a že je povinen takové případné tvrzení posléze prokázat.
Jestliže odvolací soud povinného při využití ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. neupozornil, že dosud netvrdí, zda a z jakých důvodů by jím započítávaná pohledávka měla být splatná (a proč by exekuce z tohoto důvodu měla být zastavena), znemožnil povinnému uvádět další skutečnosti a důkazy ve svůj prospěch (že oprávněného již dříve vyzval k plnění započítávané pohledávky). Postavil-li odvolací soud své rozhodnutí na tom, že povinný takovou okolnost netvrdil a neprokázal, aniž by jej předem poučil podle §118a odst. 1 o. s. ř. o hrozícím riziku neúspěchu, porušil jeho právo na spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné a nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Litoměřicích) k dalšímu řízení (srov. §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Dovolatel v dovolání navrhuje odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to však za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinného rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se návrhem povinného na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, protože z důvodu zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí pozbývá dovoláním napadené rozhodnutí veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně právní moci a vykonatelnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3298/2018).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2019
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu