ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3324.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 3324/2017-77
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinnému J. V. , zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, pro 65 952 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 127 EXE 1563/2016, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2017, č. j. 9 Co 9/2017-44, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2017, č. j. 9 Co 9/2017-44, a usnesení Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 10. 11. 2016, č. j. 127 EXE 1563/2016-28, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově usnesením ze dne 10. 11. 2016, č. j. 127 EXE 1563/2016-28, zamítl návrh povinného na odklad exekuce (výrok I.) a současně zamítl i návrh povinného na zastavení exekuce (výrok II.). Uvedl, že vedením exekuce byla pověřena soudní exekutorka Mgr. Marcela Petrošová, Exekutorský úřad Břeclav, pověřením téhož soudu ze dne 29. 4. 2016, č. j. 127 EXE 1563/2016-14, podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Evou Vaňkovou dne 16. 3. 2015, č. j. Va 4-8/2015-12. Dospěl k závěru, že rozhodčí doložka (smlouva) je platná bez ohledu na skutečnost, že nebyla sjednána individuálně, nýbrž byla součástí formulářového návrhu smlouvy. Rozhodčí doložka umožnila transparentní výběr ze seznamu jmenovitě určených rozhodců v rozhodčí smlouvě. Jestliže rozhodčí smlouva byla sjednána tímto způsobem, je takové ujednání platné a jedná se o transparentní výběr osoby rozhodce. K námitce povinného, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy, okresní soud nepřihlížel, neboť v exekučním řízení není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, navíc rozhodčí doložka nebyla vtělena do smlouvy o úvěru.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Zcela se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že výběr rozhodce se uskutečnil podle transparentních pravidel, neboť bylo dohodnuto, že rozhodcem může být vybrán kterýkoliv z osmi předem konkrétně vyjmenovaných rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu. Odvolací soud rovněž dospěl závěru, že námitka povinného, že sjednané podmínky v úvěrové smlouvě se příčí dobrým mravům, není v exekučním řízení relevantní. Doplnil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do exekučního řízení nepřenáší a nepředstavují okolnost rozhodnou pro vedení exekuce.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, ve kterém namítá, že odvolací soud zcela zjevně pochybil, pokud úvahy soudu prvního stupně potvrdil, a zároveň se řádně nevypořádal s dalšími argumenty povinného. Nevypořádal se ani s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou povinný upozorňoval. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, neboť má za to, že předmětná rozhodčí smlouva nebyla uzavřena transparentně, když rozhodoval rozhodce ekonomicky závislý na oprávněné, která ho využívala opakovaně, navíc rozhodčí smlouva byla uzavřena současně s absolutně neplatnou smlouvou o úvěru, která se příčí dobrým mravům, a bez této smlouvy o úvěru by ani nebyla uzavřena. Dovolatel je toho názoru, že rozhodčí smlouva je pouze smluvním ujednáním technicky vyčleněným na samostatnou listinu. Domnívá se, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3631/2015), případně které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Těmito otázkami pak jsou:
A) Příčí se dobrým mravům rozhodčí smlouva určující konkrétní jména rozhodců, neměl-li spotřebitel jakoukoliv možnost spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy, kterou sestavoval výhradně podnikatel?
B) Příčí se dobrým mravům rozhodčí smlouva určující konkrétní jména rozhodců, neměl-li spotřebitel jakoukoliv možnost spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy, kterou sestavoval výhradně podnikatel, a jsou-li pochyby o nezávislosti rozhodců ve vztahu k podnikateli?
C) Je rozhodce, který je podnikatelem pravidelně uváděn v rozhodčích smlouvách a rozhodl v jeho věcech již přes 27 000 rozhodčích sporů, ekonomicky závislý na podnikateli?
D) Příčí se dobrým mravům rozhodčí smlouva určující konkrétní jména rozhodců včetně ekonomicky závislého rozhodce, neměl-li spotřebitel jakoukoliv možnost spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy, kterou sestavoval výhradně podnikatel, a nebyl-li spotřebitel informován o tom, že jeden či více rozhodců jsou ekonomicky závislí na podnikateli?
E) Způsobuje neplatnost celé úvěrové smlouvy dle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neplatnost rozhodčí smlouvy, jež by sama o sobě obstála jako platná, jestliže se smluvní strany dohodly dle §7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, na více rozhodcích jmenovitě a takový rozhodce spor též i rozhodoval?
Dovolatel uvedl další otázky procesního práva, ve kterých se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, či usnesení ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012):
F) Je exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu?
G) Může exekuční soud na základě věcného přezkumu exekučního titulu exekuci zastavit postupem podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a to s odkazem na „jiný důvod“?
Za klíčovou otázku pak dovolatel považuje otázku A), když totožnou situaci řešil Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3631/2015, na které dovolatel poukazoval již dříve, a odvolací soud se s daným rozhodnutím nijak nevypořádal. Protože odvolací soud (ani soud prvního stupně) z tohoto hlediska platnost uzavřené rozhodčí smlouvy nezkoumal, neboť se omezil pouze na posouzení platnosti rozhodčí smlouvy z pohledu transparentnosti výběru rozhodce, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolatel je dále toho názoru, že ekonomická závislost rozhodců může vést nejen k rozhodování ve prospěch oprávněné, ale rozhodce může vydat rozhodčí nález, při jehož vydávání zcela evidentně ignoruje dobré mravy včetně ustanovení zákonem stanovených na ochranu spotřebitele. Dovolatel dále považuje Smlouvu o revolvingovém úvěru včetně Smluvních podmínek za neplatnou jako celek pro rozpor s dobrými mravy, neboť úroková sazba ve výši cca 94,97 % p. a. zcela zjevně překračovala nejvyšší úroky v bankách v daném čase a místě obvyklé, povinnosti byly zajištěny nepřiměřenou smluvní pokutou a smlouva byla rovněž zajištěna blankosměnkou a rozhodčí smlouvou. V tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření uvedla, že napadené usnesení je správné, odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami a není důvod je rušit. Dovolání považuje za nedůvodné, neboť otázky formulované povinným nemají zásadní právní význam, přičemž některé již byly Nejvyšším soudem vyřešeny. K tomuto odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu. Rozhodčí nález, na jehož podkladě je exekuční řízení vedeno, nebyl nikdy zrušen a vymáhané plnění tak má svůj právní důvod v hmotném právu. Zdůrazňuje, že ze strany povinného zde byla doposud naprostá pasivita – jak v rámci rozhodčího řízení, tak v rámci řízení exekučního. Oprávněná zcela souhlasí s názorem odvolacího soudu, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a nepřihlíží ani k vadám nalézacího řízení. Rovněž uvedla, že rozhodčí doložka vyhovuje požadavkům transparentnosti výběru rozhodce. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání je i důvodné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady se však z obsahu spisu nepodávají.
V souzené věci byla mezi oprávněnou a povinným uzavřena dne 13. 1. 2012 rozhodčí smlouva, v rámci níž účastníci sjednali dohodu o rozhodcích a pravidlech rozhodčího řízení. Seznam rozhodců obsahuje osm jmen, jako první je v seznamu uvedena JUDr. Eva Vaňková. Tato smlouva byla uzavřena v souvislosti se sjednáním smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100522385 z téhož dne.
Podle §7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 3. 2012, rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý.
Protože smlouva byla uzavřena na předtištěném formuláři (stejně jako smlouva o revolvingovém úvěru), zabýval se dovolací soud s ohledem na uplatněné námitky nejdříve otázkou, zda sama tato okolnost vede k závěru o neplatnosti rozhodčí smlouvy pro rozpor s dobrými mravy.
Nejvyšší soud (v obdobné věci) v usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2014, mimo jiné uvedl,
že rozhodčí řízení je založeno na zásadě smluvní volnosti, která ponechává plně v moci stran, zda mezi sebou uzavřou rozhodčí smlouvu a vyjmou tak svůj spor o majetkové právo z pravomoci soudu,
že uzavírání rozhodčích smluv „formulářovým způsobem“ není neobvyklé, nestandardní a je pro zakotvení rozhodčího řízení naopak z praktických důvodů užívaným prvkem, který zákon ani v kontextu spotřebitelských smluv nijak výslovně nelimituje, je-li jinak zachována vyšší míra ochrany slabší strany; takový postup lze dokonce (v obecné rovině) shledat jako příznivější z toho důvodu, že lze očekávat, že ustanovení na ochranu spotřebitele (např. §3 odst. 3 až 5; §4 odst. 3, nebo §8 zákona o rozhodčím řízení) nebudou oproti rozhodčím smlouvám sjednávaným ad hoc „slovo od slova“ podnikatelem opomenuta,
že pouze samotné uzavření rozhodčí smlouvy na předem předtištěném formuláři, obsahujícím konkrétní jména „ad hoc“ rozhodců, nečiní rozhodčí smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy,
že aby tomu tak bylo, musely by zde být další důležité okolnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014), které by naznačovaly či poukazovaly na to, že proces sjednávání rozhodčí smlouvy se spotřebitelem i obsah samotné rozhodčí smlouvy není v souladu s dobrými mravy, a proto lze shledat rozhodčí smlouvu za neplatnou.
V souzené věci povinný netvrdí žádné zvláštní, mimořádné okolnosti, které by proces uzavírání rozhodčí smlouvy provázely, nedokládá, že by (objektivně vzato) nemohl navrhnout jiná jména rozhodců či prohlásit, že s určitou osobou nesouhlasí, popř. že protistrana odmítla o možných změnách vyjednávat (povinný byl dokonce v předžalobní výzvě ze dne 2. 1. 2015 vyzván, aby vybral ze seznamu rozhodců uvedených v rozhodčí smlouvě /rozhodčí doložce/ rozhodce, u nějž má být rozhodčí řízení vedeno). A na základě jeho pouze obecně formulovaných námitek nelze neplatnost rozhodčí smlouvy dovodit.
V souvislosti s namítanou ekonomickou závislostí rozhodců dále Nejvyšší soud ve shora uvedeném rozhodnutí uvedl (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3150/2012), že princip nezávislého a nestranného rozhodování, jež je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců; k vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity , že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Typicky jde o případy, kdy je rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by řízením či jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti. Posledně učiněnou poznámku však nutno ztotožnit s ekonomickým vztahem bezprostředním a přímým , např. působí-li rozhodce současně jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako obchodní partner, kolega v zaměstnaneckém či obdobném poměru, a nelze jej spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být totožná námitka vznášena i vůči stálým rozhodčím soudům, jež ostatně mohou strany sporu taktéž do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně. Uvedl, že jistou „opakovanost“ rozhodce zákon o rozhodčím řízení výslovně předpokládá; proto k vyloučení konkrétní osoby rozhodce z projednávání a rozhodování o věci nemůže postačit jen tvrzení, že je jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně, event. i dlouhodobě navrhován.
S ohledem na výše uvedené není dovolání povinného ani v této části důvodné.
Pokud jde o věcný přezkum exekučního titulu, judikatura Nejvyššího soudu je konstantní v tom, že věcná správnost exekučního titulu již nemůže být v exekučním řízení přezkoumávána (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014). Případné vady nalézacího řízení se nepřenášejí do exekučního řízení a věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být jakkoliv (ani prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení) v exekučním řízení zpochybněna.
V souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv však Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, vyslovil závěr, že se nejedná o věcný přezkum exekučního titulu, je-li ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, zkoumáno, zda je úvěrová smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Nicméně pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu (a proto je neplatná i rozhodčí smlouva a není dána pravomoc rozhodce), je třeba zkoumat, za jakých konkrétních okolností byla úvěrová smlouvy uzavírána, včetně zohlednění kriterií vytýčených judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).
Protože odvolací soud (ani soud prvního stupně) z tohoto hlediska platnost uzavřené rozhodčí smlouvy nezkoumal, neboť se omezil pouze na posouzení platnosti rozhodčí smlouvy z pohledu transparentnosti výběru rozhodce, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadené usnesení odvolacího soudu zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně. Proto Nejvyšší soud zrušil rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.,
předsedkyně senátu