ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.3422.2017.1
sp. zn. 20 Cdo 3422/2017-740
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Zuckerhandelsunion Gesellschaft mit beschränkter Haftung , zapsané u Okresního soudu Berlín Charlottenburg pod číslem HRB 2229 B, se sídlem v Berlíně, Schlesische Strasse 38, Spolková republika Německo, zastoupené Dr. Ernstem Giesem, advokátem se sídlem v Praze, Ovocný trh 8, proti povinné NELI S. P. A., a. s. , identifikační číslo osoby 25548964, se sídlem ve Vyškově, Na Hraničkách 589/34, zastoupené Mgr. Martinem Novotným, advokátem se sídlem v Praze, Jakubská 647/2, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u soudního exekutora Mgr. Vojtěcha Jaroše, Exekutorský úřad Znojmo, pod sp. zn. 113 EX 1873/13, o dovolání oprávněné, povinné a soudního exekutora proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, č. j. 20 Co 281/2015-557, takto:
I. Dovolání oprávněné, povinné a soudního exekutora se o d m í t a j í .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Na základě exekučních návrhů oprávněné bylo zahájeno exekuční řízení k vymožení pohledávek podle rozhodčích nálezů Sdružení pro rafinovaný cukr v L. ze dne 13. 11. 2012, číslo 2274, 2275 a 2276, ve výši 18 675 EUR s příslušenstvím, 106 650 EUR s příslušenstvím a 23 700 EUR s příslušenstvím, a provedením exekuce Okresní soud ve Vyškově pověřil soudního exekutora Mgr. Vojtěcha Jaroše.
Povinná navrhla, aby exekuce byla zastavena jako nepřípustná, neboť uznání a nařízení výkonu předmětných rozhodčích nálezů nespadá do pravomoci soudního exekutora; dále pak proto, že nebyly doloženy rozhodčí smlouvy ve vztahu k nálezům č. 2275 a č. 2276, a tím ani splněny předpoklady, aby byly uznány a vykonány.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 10. 2015, č. j. 10 Co 281/2015-225, potvrdil usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 2. 2015, č. j. 10 EXE 1107/2013-150, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 3. 2015, č. j. 10 EXE 1107/2013-156, jímž byl tento návrh povinné zamítnut.
K dovolání povinné Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/2016, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, když dospěl k závěru, že rozhodčí nález, pro který podle čl. III Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, uzavřené dne 10. 6. 1958 v New Yorku (dále též „Newyorské úmluvy“), platí, že smluvní stát povolí jeho výkon podle předpisů o řízení, jež platí na jeho území, nelze vykonat v exekučním řízení, pakliže nebylo ve smyslu ustanovení §37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném do 31. 12. 2013, vydáno rozhodnutí o jeho uznání (užitou argumentaci zde netřeba opakovat, neboť rozhodnutí je účastníkům známo).
V návaznosti na závěry a důvody tohoto rozhodnutí dovolacího soudu Krajský soud v Brně nyní napadeným usnesením ze dne 7. 3. 2017, č. j. 20 Co 281/2015-557, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce zcela zastavuje (výrok I.); dále rozhodl, že se soudnímu exekutorovi náhrada nákladů nepřiznává (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok III.).
Usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním oprávněná, povinná i soudní exekutor.
Oprávněná podala dovolání proti výroku I. napadeného usnesení a jeho přípustnost zakládá na tvrzení, že právní závěr Nejvyššího soudu, který je reflektován v rozhodnutí soudu odvolacího, je zjevně nesprávný, a dovolací soud by se od něj měl odchýlit (potažmo se domnívá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na otázkách, které nebyly dovolacím soudem dosud řešeny). Jmenovitě oprávněná považuje za nesprávný názor, že výkonu cizích rozhodčích nálezů vydaných podle Newyorské úmluvy brání §37 odst. 2 exekučního řádu, a odkazuje zejména na §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu a čl. III Newyorské úmluvy. Nadto oprávněná uvádí, že k nařízení exekuce bylo přistoupeno poté, kdy byla otázka uznání a možnosti výkonu rozhodčích nálezů nutně hodnocena Krajským soudem v Brně v usneseních ze dne 1. 8. 2014, sp. zn. 20 Co 436/2013, sp. zn. 20 Co 437/2013, sp. zn. 20 Co 435/2013, odkud se podává, že podmínky pro uznání a výkon rozhodčích nálezů jsou splněny, resp. že případné námitky jsou uplatnitelné také v řízení o zastavení exekuce, které jsou standardním institutem procesní obrany proti nařízení exekuce.
Soudní exekutor dovoláním napadl výroky I. a II. rozhodnutí odvolacího soudu. Aktivní legitimaci k podání dovolání do výroku I. dovozuje z toho, že posouzení nároku na náhradu nákladů exekuce přímo souvisí s posouzením důvodů pro její zastavení, a jeho přípustnost pak vymezuje tím, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla Krajským soudem v Brně posouzena jinak, dle soudního exekutora nesprávně“, konkrétně v kolizi s čl. III Newyorské úmluvy. V části dovolání směřující proti výroku o náhradě nákladů exekuce soudní exekutor spatřuje přípustnost dovolání v rozporu napadeného rozhodnutí s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (např. ve věci sp. zn. 21 Cdo 402/2014) a odkazuje též na nález Ústavního soudu I. ÚS 2511/16, přičemž má za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval vyhlášku č. 330/2001 Sb.
Povinná napadla dovoláním výrok o nákladech řízení (výrok III.), jehož přípustnost opírá o tvrzení, že se „odvolací soud při řešení otázky procesního práva spočívající v aplikaci moderačního práva podle §150 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“; argumentace odvolacího soudu k aplikaci §150 o. s. ř. je podle jejího názoru nesprávná a zakládá nepřiměřenou nerovnost účastníků.
K podaným dovoláním se vyjádřila oprávněná a povinná.
Povinná se ve vztahu k dovolání do výroku I. vyjádřila názor, že právní otázka týkající se výkonu cizího rozhodnutí v exekučním řízení byla dovolacím soudem zodpovězena v usnesení ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/2016, a není důvod se od tohoto závěru odchýlit. V otázce náhrady nákladů exekuce má za to, že soudnímu exekutorovi odměna náleží, avšak náhrada těchto nákladů by měla být uložena oprávněné; ostatně byla složena jistota a soudní exekutor žádné úkony související s provedením exekuce neprováděl.
Oprávněná k dovolání povinné uvedla, že odvolací soud ve vztahu k nákladům řízení aplikoval §150 o. s. ř správně, neboť v projednávané věci šlo o řízení s mezinárodním prvkem, které je netypicky nepřehledné a těžko předvídatelné, a ona nemohla předpokládat vývoj judikatury Nejvyššího soudu. Důvod zastavení exekuce jí nelze klást k tíži, neboť se tak stalo z procesních důvodů a nikoliv z důvodu zrušení nebo vadnosti exekučních titulů.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 29. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, resp. čl. II. bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Ve vztahu k dovolání oprávněné a povinné platí, že obě byla podána včas, osobou oprávněnou a při splněné podmínce povinného zastoupení advokátem. V části dovolání soudního exekutora směřujícího proti výroku I. usnesení odvolacího soudu však bylo podáno osobou neoprávněnou, neboť v odpovídající části exekučního řízení exekutor není jeho účastníkem (viz ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., §36 zákona č. 120/2001 Sb). Důsledkem je, že takové dovolání musí být podle ustanovení §243c odst. 3 (§218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti podaných dovolání (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Oprávněná má za to, že otázka výkonu cizího rozhodčího nálezu pouze cestou soudního výkonu rozhodnutí by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Závěr, vyjádřený v usnesení ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1165/16 (viz shora), Nejvyšší soud znovu potvrdil a argumentačně rozvinul v následném usnesení ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5882/2016, opatřeným právní větou, dle které „[R]ozhodčí nález vydaný „rozhodcovským súdem“ zřízeným podle zákona č. 244/2002 Zbierky zákonov Slovenské republiky nelze – bez dalšího – vykonat v exekučním řízení, vedeném podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů“. Poznamenává se, že i zde šlo o rozhodčí nález, podřaditelný v dřívějším rozhodnutí aplikované Newyorské úmluvě.
Nejvyšší soud se zde znovu především odvolal na ustanovení §37 odst. 2 exekučního řádu, podle kterého platí, že oprávněný může podat návrh na nařízení exekuce podle tohoto zákona, nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona [písm. a)] a není-li exekučním titulem rozhodnutí o péči o nezletilé děti, rozhodnutí ve věcech ochrany proti domácímu násilí, orgánu Evropské unie nebo cizí rozhodnutí ; exekuční návrh však lze podat tehdy, má-li být exekuce vedena podle rozhodnutí o výživném na nezletilé děti nebo podle cizího rozhodnutí, u něhož bylo vydáno prohlášení vykonatelnosti podle přímo použitelného předpisu Evropské unie nebo mezinárodní smlouvy (o což zde nejde, a to ani o situaci, kdy takového prohlášení netřeba) nebo rozhodnutí o uznání [písm. b)].
Protože podle čl. III Newyorské úmluvy uzná každý smluvní stát rozhodčí nález za závazný a povolí jeho výkon podle předpisů o řízení, jež platí na území, kde je nález uplatňován za podmínek stanovených v následujících článcích čl. IV a V, obrací se pozornost – pokračoval dále Nejvyšší soud – k těm předpisům, které představují tuzemský občanský soudní řád a exekuční řád.
Nejvyšší soud opětovně připomenul, že z toho, že Newyorská úmluva se řadí mezi přímo použitelné mezinárodní smlouvy a rozhodčí nálezy spadající do její působnosti jsou za titul výkonu rozhodnutí uznávány bez dalšího, však samo o sobě neplyne, že by mohly být i způsobilými tituly coby tituly jakékoli, zde jmenovitě coby tituly exekuční ; k odpovědi na tuto otázku je třeba se obrátit zpět k exekučnímu řádu. Z ustanovení §37 odst. 2 exekučního řádu se očividně podává, že tak by tomu mohlo být – pro řízení exekuční – jen tehdy, bylo-li by zde rozhodnutí „o uznání“.
Není v kolizi s čl. III Newyorské úmluvy, jestliže se její zásady v tuzemském právním prostředí uplatňují (v úplnosti) jen v jednom ze dvou režimů výkonu rozhodčích nálezů, v režimu soudního výkonu rozhodnutí, neboť oprávněné nic nepřekáží podat návrh na nařízení právě takového (soudního) výkonu. Nejde tak o situaci porušující čl. III. Newyorské úmluvy, jež zapovídá stanovení „podstatně tíživějších podmínek nebo vyšších soudních poplatků“, neboť stejné poměry panují při soudním výkonu i ohledně rozhodčích nálezů tuzemských (usnesení ze dne 16. 8. 2017, č. j. 20 Cdo 5882/2016).
V podrobnostech se odkazuje na odůvodnění shora ohlášeného rozhodnutí, jež je k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu na adrese http//:www.nsoud.cz
Oprávněná dále poukazuje na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2014, sp. zn. 20 Co 435/2013, sp. zn. 20 Co 436/2013, sp. zn. 20 Co 437/2013, jimiž odvolací soud zrušil usnesení soudního exekutora Mgr. Vojtěcha Jaroše ze dne 23. 7. 2013, č. j. 133 EXE 1873/13-14, č. j. 133 EXE 1874/13-14, č. j. 133 EXE 1847/13-14, kterými zastavil exekuci pro nedostatek náležitostí příslušných návrhů na nařízení, avšak mylně se domnívá, že tato rozhodnutí mohou nahradit rozhodnutí o uznání nebo prohlášení vykonatelnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní názor týkající se podmínek vykonatelnosti cizích rozhodčích nálezů v exekučním řízení je součástí sice recentní, leč již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; Nejvyšší soud proto neshledal důvod se od ní odchýlit (§237 o. s. ř.) a dovolání oprávněné tak podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Soudní exekutor namítal, že napadené rozhodnutí je v části o náhradě nákladů exekuce v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a konkrétně označil usnesení sp. zn. 21 Cdo 402/2014, v němž dovolací soud přijal závěr, že došlo-li k zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) proto, že titul pro exekuci (výkon rozhodnutí) od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný (například proto, že byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení došlo v rozporu se zákonem), nese náklady exekuce (výkonu rozhodnutí) oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce (výkon rozhodnutí) navrhl.
Zásady, kterými se (obecně) řídí rozhodování o nákladech exekuce a o nákladech oprávněného v exekučním řízení (§87 až §89 exekučního řádu) nelze interpretovat bez ukotvení v obecné úpravě nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. v ustanoveních §270 a §271 o. s. ř.), neboť právní úprava exekučního řádu vystihuje jen zvláštnosti exekučního řízení, kterými je zejména postavení soudního exekutora jako dalšího subjektu, jemuž zákon přiznává právo na náhradu nákladů.
Pro situaci zastavení exekuce ustanovení §89 exekučního řádu zakládá procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem tím, že stanoví, že dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. Odtud však neplyne nejen, že tak učinit vždy musí, nýbrž nedává ani jakkoliv najevo, podle jakých kriterií o nákladech exekuce při jejím zastavení má soud rozhodnout, pročež obrátit jest se opět k občanskému soudnímu řádu; podle ustanovení §271 o. s. ř. je zde rozhodné, z jakého důvodu k zastavení exekuce došlo.
Pokud lze procesní zavinění vedoucí k zastavení výkonu rozhodnutí plně přičítat oprávněnému, soud mu nejenže uloží povinnost uhradit povinnému všechny náklady, které účelně vynaložil v průběhu celého vykonávacího řízení a které by mu nevznikly, pokud by oprávněný postupoval s potřebnou mírou pečlivosti, ale současně také zruší veškerá předcházející (ne)pravomocná usnesení o nákladech výkonu rozhodnutí. Přitom posuzuje, zda zastavení výkonu rozhodnutí nezavinil oprávněný tím, že při podání návrhu na jeho nařízení nebo při provádění výkonu nezachoval potřebnou míru pečlivosti a přistoupil bezdůvodně k vymáhání splnění povinnosti nebo ve vymáhání bezdůvodně pokračoval. Jestliže naopak nelze oprávněnému procesní zavinění vytknout, má právo na náhradu všech nákladů vzniklých při provádění výkonu i nákladů řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1756/2006).
Také z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že „východiskem rozhodování o náhradě nákladů exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Je tedy na obecných soudech, aby se touto otázkou zevrubně zabývaly, a to v souvislostech celého případu. Exekučnímu soudu se v zásadě nabízejí tři subjekty, kterým může náklady exekuce uložit k tíži. Jedná se o osobu exekutora, oprávněného a povinného“ (srov. i soudním exekutorem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2511/16 ze dne 4. 1. 2017).
Není v kolizi s výše naznačenými zásadami, pakliže odvolací soud, po pečlivém a přesvědčivém zhodnocení relevantních okolností, za kterých došlo k zastavení exekuce, včetně jejich výjimečnosti, dospěl k závěru, že nelze spravedlivě identifikovat ani oprávněnou ani povinnou jakožto ty, s nimiž lze spojovat přesvědčivý úsudek, že právě na jejich straně takové důvody, na jejichž základě byla daná exekuce zastavena, spočívají. Odvolací soud akceptovatelně odůvodnil i důsledek, že „nelze uspokojit nároky soudního exekutora“, a to názorem, že jde o riziko, kompenzované exekutorovým „monopolním postavením při provádění exekuce“.
Ustáleným názorem Ústavního soudu totiž je, že „exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku“, čemuž odpovídá coby „základní charakteristika postavení podnikatele soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko“. Exekutor pak „má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce“, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou (stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06).
Závěr vyslovený soudním exekutorem v odkazovaném usnesení sp. zn. 21 Cdo 402/2014, vycházející z principu, že oprávněný „ručí“ za titul, reflektuje jen – tento – princip, který, byť jej lze mít za určující, nevylučuje, aby se soud, se zřetelem k specifickým okolnostem, od něj odklonil.
Nelze-li dovodit, že se odvolací soud relevantně odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a nejsou-li splněny ani další podmínky přípustnosti dovolání obsažená v ustanovení §237 o. s. ř., není dovolání soudního exekutora podle ustanovení §237 o. s. ř. v části směřující proti výroku II. napadeného rozhodnutí přípustné; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl rovněž.
A konečně, co do dovolání povinné proti výroku III. napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, týkajícího se náhrady nákladů řízení účastníků, platí, že výkladem dovolávaného ustanovení §150 o. s. ř. se dovolací soud opakovaně zabýval, přičemž na řadu jeho rozhodnutí odkazuje sám povinný; zjednodušeně lze na tomto místě říci, že toto ustanovení otevírá prostor pro „uvážení“ v mimořádném rozsahu, reflektujícím i mimořádnost skutkových okolností, jež v konkrétním případě byly „ve hře“. Proto jen obtížně – v situaci výjimečných excesů – přichází v úvahu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je (může být) v kolizi s konkrétním rozhodnutím soudu dovolacího, či že by mohlo jít o jakýkoli jiný důvod přípustnosti dovolání, jak je vymezuje shora citované ustanovení §237 o. s. ř. Jinak řečeno, je-li rozhodnutí odvolacího soudu, vycházející z ustanovení §237 o. s. ř., „rozumně“ a v dostatečné úplnosti odůvodněno, místo pro „zjištění“, že dovolání je přípustné, je zásadně nulové.
Tak je tomu v dané věci; na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu postačí odkázat.
Dovolací soud proto i toto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Tím je výrok usnesení, jímž byla všechna tři dovolání odmítnuta, odůvodněn.
Se zřetelem k tomuto výsledku dovolacího řízení nelze vyhovět ani návrhům oprávněné a soudního exekutora na odklad vykonatelnosti či právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu [ustanovení §243 písm. a) o. s. ř.], a zvláštního rozhodnutí zde ani netřeba (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005).
Jelikož žádný z dovolatelů neměl se svým dovoláním úspěch, rozhodl dovolací soud o nákladech dovolacího řízení tak, že žádný z jeho účastníků nemá právo na jejich náhradu (co do odůvodnění tohoto výroku viz též ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2017
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu