ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.3546.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 3546/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné RiPSS s. r. o., se sídlem v Praze 2, Slezská č. 1668/56, identifikační číslo osoby 27591131, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalamounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova č. 52, proti povinné P. N. , P., zastoupené JUDr. Tomášem Kaisrem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova č. 1, pro 427 915 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 EXE 1314/2014, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016, č. j. 51 Co 80/2016-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále „ odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále „soudu prvního stupně“) ze dne 8. 4. 2016, č. j. 15 EXE 1314/2014-74, kterým byla zastavena exekuce, jejímž vedením byla pověřena soudní exekutorka Mgr. Martina Havlová, Exekutorský úřad Praha 10 na základě pověření soudu prvního stupně ze dne 14. 10. 2014, č. j. 15 EXE 1314/2014-36, oprávněná zavázána zaplatit povinné náklady řízení k rukám jejího právního zástupce a soudnímu exekutorovi nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekučního řízení (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti oprávněné zaplatit povinné na nákladech odvolacího řízení částku 12 850 Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.).
Uvedl, že z rozhodčí doložky, na jejímž základě bylo vedeno rozhodčí řízení a vydán exekuční titul (rozhodčí nález), vyplývá, že se strany dohodly, že jejich spory bude rozhodovat rozhodce jmenovaný statutárním orgánem ČMRS Consulting s. r. o. vybraný z řad advokátů nebo advokátních koncipientů zapsaných v seznamech vedených Českou advokátní komorou. Takové určení rozhodce však není jednoznačné a transparentní, neboť rozhodce určila právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem. Není rozhodné, zda touto osobou je vybrán rozhodce ze seznamu osob, které jsou předem neznámé (např. ze seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou), nebo ze seznamu z osob konkrétně vyjmenovaných v rozhodčí doložce. Rozhodčí doložka je proto neplatná. Rozhodce tedy nebyl nadán pravomocí k vydání rozhodčího nálezu a rozhodčí nález není vykonatelný. Zamítnutí žaloby o zrušení vykonávaného rozhodčího nálezu nalézacím soudem, nebrání exekučnímu soudu zastavit exekuci pro nepřípustnost danou absencí exekučního titulu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvod dovolání spatřovala v nesprávném právním posouzení věci, neboť soudy obou stupňů nesprávně vyložily aplikovaný právní předpis. Zdůraznila, že v souladu s čl. IX. rozhodčí doložky se oprávněná při porušení smlouvy o úvěru povinnou (její uzavření je mezi stranami nesporné) obrátila na jediného člena statutárního orgánu - jednatele společnosti ČMRS Consulting s. r. o., který určil rozhodce „ad hoc“ ze seznamu advokátů a advokátních koncipientů vedených Českou advokátní komorou. Rozhodcem se stal Mgr. Michal Žíla a vydal formálně a materiálně vykonatelný rozhodčí nález, který je způsobilým exekučním titulem. Následně bylo vedeno řízení o zrušení tohoto rozhodčího nálezu, které skončilo pravomocným zamítnutím žaloby rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2015, č. j. 57 Co 30/2015-98, který v dovolacím řízení přezkoumal Nejvyšší soud (usnesení ze dne 27. 4. 2016, č. j. 33 Cdo 4487/2015-124). Dovolatelka měla za to, že exekuční soud se nemůže odchýlit od pravomocného rozsudku o zamítnutí žaloby na zrušení rozhodčího nálezu, vydaném v řízení upraveném v zákoně č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů a zastavit exekuci pro nepřípustnost rozhodčího nálezu být exekučním titulem. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 838/2014, a ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 26 Cdo 489/2015, na které bylo soudy odkázáno, nedopadá na tuto konkrétní věc. Pokud jde o interpretaci rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012, pak ta byla nesprávně soudy obou stupňů rozšířena. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 139/2015 a článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 164/2015 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále „obč. zák.“) nemá k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc; rozhodčí nález pak není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Dovodil, že zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka nedostatku pravomoci rozhodce z důvodu, že se jeho výběr neuskutečnil podle transparentních pravidel, byla zkoumána i v exekučním řízení, a to bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal.
Ohledně dovolatelčiny námitky, soustředěné k neúspěšně vedenému řízení o zrušení rozhodčího nálezu, když žaloba povinné na zrušení rozhodčího nálezu byla pro opožděnost zamítnuta (viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2015, č. j. 57 Co 30/2015-98), pak Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 838/2014, vyslovil názor, od něhož není důvod se odchýlit, že zamítnutí žaloby na zrušení rozhodčího nálezu pro její opožděnost, nebrání tomu, aby se soudy provádějící výkon rozhodčího nálezu, popř. exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, zabývaly otázkou platnosti rozhodčí doložky a s tím související pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález.
Otázkou platnosti rozhodčí smlouvy se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, uveřejněném pod číslem 35/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém uvedl, že rozhodčí smlouva, uzavřená do 31. března 2012 (v této konkrétní věci byla rozhodčí doložka uzavřena dne 28. 3. 2012), určující pro řešení sporů mezi účastníky jediného rozhodce, jenž bude jmenován předsedou dozorčí rady právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je podle ustanovení §39 obč. zák. neplatná, neboť takový výběr rozhodce se neuskutečnil podle transparentních pravidel (obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněné pod číslem 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V usnesení ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 23 Cdo 1573/2014, dále Nejvyšší soud uzavřel, že za netransparentní způsob určení rozhodce je považován takový způsob sjednání rozhodce, kdy rozhodce určuje právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem. Není přitom podstatné, zda je rozhodce vybírán ze seznamu osob, které jsou předem neznámé (seznam vedený právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem na jejích webových stránkách, a který se může kdykoli změnit, či např. velmi obecný seznam advokátů vedený Českou advokátní komorou), či zda je jmenován touto třetí osobou z osob konkrétně vyjmenovaných v rozhodčí doložce (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3697/2013).
Požadavek transparentnosti výběru rozhodce, jejíž absence má za následek neplatnost rozhodčí smlouvy a nedostatek pravomoci rozhodce, se přitom vztahuje na rozhodčí doložky obecně, tedy nejen ve vztazích ze spotřebitelských smluv, ale i ve vztazích mezi podnikateli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014, sp. zn. 30 Cdo 1871/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3425/2013, též nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10).
Jestliže odvolací soud uzavřel, že rozhodčí doložka, podle níž má být rozhodce určen statutárním orgánem, jímž byl jediný jednatel, ČMRS Consulting s. r. o., ze seznamu advokátů nebo advokátních koncipientů vedeného Českou advokátní komorou, není transparentní, je neplatná, a tedy není dána pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, je takový závěr zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není přitom důvodu se od ní odchýlit.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. srpna 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu