ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.3639.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 3639/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr.Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného PhDr. V. Č. , zastoupeného Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 394/19, proti povinné České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nám. 14. října 3, o zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 Nc 34/2008, o dovolání oprávněného i povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 9. 4. 2009, č. j. 17 Co 90/2009-80, takto:
I. Dovolání oprávněného se odmítá .
II. Usnesení Městského soudu v Praze z 9. 4. 2009, č. j. 17 Co 90/2009-80, se k dovolání povinné v části, jíž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 z 19. 12. 2008, č. j. 49 Nc 34/2008-57, ve výroku II., kterým byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce do částky 11.429.109,71 Kč, ruší . Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 z 19. 12. 2008, č. j. 49 Nc 34/2008-57, se ve výroku II., kterým byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce do částky 11.429.109,71 Kč, ruší a věc se v tomto rozsahu obvodnímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 25. 1. 2008, č. j. 49 Nc 34/2008-4, pravomocným 21. 2. téhož roku, soud k návrhu oprávněného, odůvodněnému tvrzením, že „povinná do dnešního dne (tj. 14.1.2008) nic nezaplatila“, nařídil exekuci k vymožení úroku z prodlení, specifikovaného tam uvedenou sazbou a obdobím, přisouzeného oprávněnému (v pořadí druhým) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 31. 5. 2007, č. j. 13 C 198/98-414, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z 31. 10. 2007, sp. zn. 69 Co 382/2007.
Dne 4. 2. 2008 podala povinná návrh (č. l. 6) na zastavení exekuce nařízené výše uvedeným usnesením, a to s odůvodněním, že její povinnost stanovená shora uvedeným exekučním titulem zanikla započtením její (proti)pohledávky vzniklé tím, že dne 3. 5. 2004 zaplatila oprávněnému (na základě v pořadí prvního titulu, rozsudku obvodního soudu z 28. 3. 2002, č. j. 13 C 198/98-204, potvrzeného rozsudkem městského soudu z 23. 2. 2004, č. j. 13 Co 444/2002-329) částku 35.400.759,45 Kč sestávající z jistiny v částce 13.910.000,- Kč (jež není předmětem daného exekučního řízení) a z původně přisouzeného úroku v kapitalizované částce 21.490.759,45 Kč. Uvedené (původní) rozsudky pak byly rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR z 15. 12. 2005, č. j. 25 Cdo 2328/2004-348, pravomocným dne 11. 2. 2006, zrušeny, a poté byly v květnu a říjnu 2007 vydány tituly (jimiž byl přisouzen úrok za dobu kratší, tedy v kapitalizované částce nižší, a to 16.454.934,58 Kč), na jejichž základě byla nařízena nynější exekuce. Povinná tedy tvrdí, že jejím zaplacením částky 21.490.759,45 Kč oprávněnému vzniklo bezdůvodné obohacení, a že z tohoto titulu si započetla svou pohledávku proti pohledávce oprávněným v nynějším exekučním řízení (na základě nových rozhodnutí vydaných po zrušení rozsudků předchozích) vymáhané.
Usnesením z 19. 12. 2008, č. j. 49 Nc 34/2008-57, obvodní soud exekuci do částky 5.035.824,87 Kč zastavil a dále návrh povinné na zastavení exekuce do částky 11.429.109,71 Kč zamítl. Vyhovující výrok odůvodnil závěrem, že částka 5.035.824,87 Kč představuje „rozdíl úroků, které povinná oprávněnému zaplatila, ač zde povinnost k plnění neexistovala“, jelikož exekučním titulem byl úrok přisouzen částkou nižší než v původním rozsudku (na jehož základě povinná dne 3. 5. 2004 dobrovolně plnila), zrušeném posléze rozhodnutím Nejvyššího soudu. Zamítavý výrok obvodní soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, odůvodnil závěrem, že v další části, tj. pokud povinná usilovala o zastavení exekuce i pro částku 16.454.934,58 Kč, představující úrok přisouzený nyní vykonávaným titulem, je návrh nedůvodný proto, že v této (další) částce oprávněnému bezdůvodné obohacením nevzniklo, jelikož původní exekuční titul byl sice rozhodnutím Nejvyššího soudu zrušen, podle hmotného práva však povinnost k zaplacení úroku v této částce existovala, poněvadž nyní vykonávaným exekučním titulem byl žalovaný úrok (znovu, byť nyní částkou nižší) přisouzen. Jestliže tedy (proti)pohledávka povinné z titulu bezdůvodného obohacení oprávněného neexistovala, nemohla si ji povinná započíst a v tomto rozsahu tudíž k zániku (nyní oprávněným vymáhaného) práva dojít nemohlo. Povinná podle obvodního soudu „pochybila, pokud splnění dluhu, jež nastalo před vydáním exekučního titulu, neuplatňovala jako procesní obranu v nalézacím řízení.“
V napadeném rozhodnutí se městský soud se skutkovými a právními závěry usnesení soudu prvního stupně ztotožnil a k odvolání obou účastníků je potvrdil. Odvolací námitku promlčení (proti)pohledávky povinné vznesenou oprávněným s odůvodněním, že počátek běhu objektivní promlčecí doby nutno vázat na dobu poskytnutí plnění na základě původních, později zrušených titulů, tedy na 3. 5. 2004, městský soud kvalifikoval jako neopodstatněnou s odůvodněním, že (povinnou) „poskytnuté plnění se stalo bezdůvodným obohacením v části, v níž oprávněný podle hmotného práva nemá nárok, až k datu právní moci rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jímž byly rozsudky obou nižších soudů zrušeny, tedy k 11. 2. 2006. Jestliže povinná oprávněného vyzvala k vrácení bezdůvodného obohacení v částce 5.035.824,87 Kč dopisem z 28. 1. 2008, doručeným oprávněnému v pátek 1. 2. téhož roku, stala se uvedená částka splatnou nejbližšího pracovního dne v pondělí 4. 2. 2008, vzájemné pohledávky se tedy setkaly ve dvouleté subjektivní i tříleté objektivní promlčecí době podle §107 odst. 1, 2 občanského zákoníku, jež obě počaly běžet dnem 11. 2. 2006, kdy nabylo právní moci kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Pokud jde o zamítavý (II.) výrok, soud prvního stupně podle názoru soudu odvolacího „správně a dostatečně uvedl, ze kterých ustanovení a z jakých právních názorů (včetně judikátu sp. zn. 28 Cdo 3113/2007) vycházel, a správně podle nich také rozhodl.“ Argumentuje-li povinná v odvolání, že „vykonávaný rozsudek není správný, jelikož ještě před jeho vydáním (31. 10. 2007) úrok oprávněnému (3. 5. 2004) zaplatila, napadá věcnou nesprávnost exekučního titulu, která však ve vykonávacím řízení již přezkoumatelná není.“
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.
Povinná, jež přípustnost dovolání (do té části rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil zamítavý /II./ výrok usnesení soudu prvního stupně) dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že její (proti)pohledávka namítnutá k započtení neexistovala, protože bezdůvodné obohacení oprávněného nemohlo vzniknout, když podle hmotného práva povinnost povinné k zaplacení úroku – byť byly původní rozsudky obvodního i městského soudu rozhodnutím Nejvyššího soudu zrušeny – zde byla. Povinná zdůrazňuje, že kompenzační námitku neučinila před vydáním nynějšího exekučního titulu, jímž byla výše vymáhaného úroku stanovena nově (tentokrát částkou o více než 5.000.000.- Kč nižší), a namítá, že „nebylo možné domáhat se v nalézacím řízení zamítnutí žaloby na zaplacení úroku či dokonce vznést protinávrh na vrácení již uhrazené částky, když mezi účastníky bylo nesporné, že nárok na zaplacení úroku existuje, kdy však byla sporná jeho výše a počátek běhu prodlení. Teprve pravomocným stanovením výše úroku mohlo dojít k určení, v jakém rozsahu byla pohledávka oprávněného uspokojena a v jakém rozsahu je povinná oprávněna požadovat vrácení případného přeplatku.“
Oprávněný, jenž přípustnost dovolání (do té části rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil vyhovující /I./ výrok usnesení soudu prvního stupně, jímž byla exekuce částečně zastavena) dovozuje rovněž z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (napadené rozhodnutí podle něho „řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem a jeho ustáleným výkladem), namítá také nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jež ovšem spatřuje v závěru odvolacího soudu, že námitka započtení (proti)pohledávky povinné byla vznesena ve lhůtách předepsaných ustanovením §107 odst. 1, 2 občanského zákoníku. Podle jeho názoru nezačala lhůta k vydání bezdůvodného obohacení běžet až ode dne právní moci zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu, tedy od 11. 2. 2006, ale od data 3. 5. 2004, kdy povinná fakticky plnila na základě předchozích, později zrušených rozsudků z 28. 3. 2002 a z 23. 2. 2004. Jestliže povinná 3. 5. 2004 částku přiznanou původním rozsudkem zaplatila, „stala se tato částka bezdůvodným obohacením od tohoto okamžiku, přestože okamžik, kdy se tak mohlo na danou částku jako na bezdůvodné obohacení nahlížet, nastal ke dni 11. 2. 2006, kdy nabyl právní moci zrušující rozsudek Nejvyššího soudu.“ K promlčení pohledávky tak podle názoru oprávněného došlo 3. 5. 2007.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání povinné, přípustné podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. pro rozpor s judikaturou (viz uvedené rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007), je důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu (zaujatý s poukazem na výše uvedený judikát), že pohledávka povinné za oprávněným z titulu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení neexistovala, jelikož oprávněnému – zaplatila-li mu povinná na původně přisouzeném úroku dne 3. 5. 2004 částku 21.490.759,45Kč – bezdůvodné obohacení v této výši nevzniklo, protože úroky, byť částkou nižší (16.454.934,58Kč) mu stejně byly pozdějšími exekučními tituly přiznány, takže povinnost k plnění, i když v rozsahu nižším, podle hmotného práva u povinné existovala přesto, že původní rozsudky byly zrušeny (odklizeny).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Pro předmětnou věc zásadní je otázka použitelnosti judikátu sp. zn. 28 Cdo 3913/2007, v jehož právní větě Nejvyšší soud vyslovil závěr, že zrušením rozhodnutí, podle něhož bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že podle hmotného práva zde povinnost k plnění neexistovala . Jak ovšem plyne z odůvodnění citovaného rozsudku, byl skutkový podklad uvedeného právního závěru zcela jiný než v předmětné věci, jelikož povinnost k plnění, z něhož byla dovozována odpovědnost za bezdůvodné obohacení, vyplývala ze zjištěné nájemní smlouvy a existovala tak (jak v citovaném judikátu dovodil Nejvyšší soud) podle hmotného práva nezávisle na později zrušeném rozhodnutí, podle nějž bylo plněno.
O takový ani obdobný případ však nešlo v předmětné věci, kdy žalovaná jistina 13.910.000,- Kč (jež v nalézacím řízení nebyla předmětem dovolání) byla oprávněnému přisouzena z titulu náhrady škody. Poté, co byly rozsudky soudů obou stupňů ve výrocích o příslušenství rozhodnutím Nejvyššího soudu zrušeny, byl úrok nynějšími exekučními tituly stanoven za dobu kratší (nikoli již od 21. 3. 1996 do zaplacení, ale až od 28.12.1997 z určité dílčí částky a od 12. 12 .1998 z částky další, obojí do 3. 5. 2004, kdy bylo dobrovolně, tj. bez nařízení exekuce, plněno), a tedy – po kapitalizaci – částkou o 5.035.824,87Kč nižší, a to 16.454.934,58Kč oproti původní částce 21.499.759,45Kč. (Návrhu povinné na zastavení exekuce právě pro výše uvedenou částku 5.035.824,87 Kč bylo soudy obou stupňů s odůvodněním, že o tuto částku skutečně byl oprávněný bezdůvodně obohacen, a že tudíž v tomto rozsahu byla námitka zániku práva započtením podle §268 odst. 1 písm. g/ důvodná, vyhověno). Právním důvodem, který založil povinnost k zaplacení nově (odlišně specifikovaných a tedy i jinými, nižšími kapitalizovanými částkami vyčíslených) přisouzených úroků, tedy byly teprve ony pravomocné a vykonatelné rozsudky z 31.5. a z 31.10.2007 vydané po předchozí kasaci, tedy nynější exekuční tituly.
Z uvedeného pak nelze dovodit závěr jiný než ten, že povinnost k plnění (zaplacení úroku) před vydáním nynějších exekučních titulů podle hmotného práva (např. ze smlouvy, jak tomu bylo v případě onoho nesprávně aplikovaného judikátu, avšak ani z jiného právního důvodu) neexistovala, a dále pak, že plnila-li povinná na základě původních rozsudků, jež byly později zrušeny, plnila – řečeno dikcí ustanovení §451 odst. 2 obč. zákoníku – z právního důvodu, který odpadl. Je-li tomu tak, vzniklo jí právo na vydání předmětu bezdůvodného obohacení (§456 obč. zákoníku) a jestliže ten ji vydán nebyl, vznikla jí i z tohoto titulu k započtení způsobilá pohledávka.
K závěru (z něhož opět plyne, že výše uvedený judikát je v souzené věci nepoužitelný), že povinnost k zaplacení úroků uložená povinné původními, později zrušenými rozsudky, žádnou oporu v hmotném právu neměla, a že tak povinné, plnila-li na základě takových později zrušených rozsudků, vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení, ostatně dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku z 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, vydaném v řízení s týmiž účastníky, v němž se povinná proti oprávněnému domáhala zaplacení právě výše uvedené částky 5.035.824,87Kč představující rozdíl mezi původně a posléze přisouzeným úrokem.
Pokud jde o dovolání oprávněného, to není přípustné
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolatel (jenž se v předmětném řízení návrhu na zastavení exekuce brání námitkou promlčení s odůvodněním, že povinná mu částku přisouzenou původními, posléze zrušenými rozsudky dne 3. 5. 2004 zaplatila, zatímco návrh na nařízení exekuce ze 14. 1. 2008 odůvodnil tvrzením opačným, že totiž povinná „do dnešního dne nezaplatila nic“) napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
O existenci právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných v řízení o návrhu na zastavení exekuce pro zánik práva v důsledku započtení (proti)pohledávky povinné za oprávněným, včetně otázky promlčení, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
V již citovaném rozsudku z 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, Nejvyšší soud uzavřel, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v rozdílu mezi úrokem přiznaným pravomocným rozhodnutím, podle nějž bylo plněno, a jež bylo zrušeno dovolacím soudem, a úrokem přiznaným poté novým pravomocným rozhodnutím nižší částkou, došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení již právní mocí zrušujícího rozsudku dovolacího soudu, a že od tohoto data začala plynout tříletá objektivní promlčecí doba, zatímco dvouletá doba subjektivní začala plynout až od právní moci rozsudku vydaného v dalším průběhu řízení, jímž bylo postaveno najisto, že došlo ke vzniku majetkového prospěchu a zároveň byla stanovena jeho výše.
V souzené věci nabyl kasační rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2328/2004-348, jímž byl zrušen rozsudek obvodního soudu z 28. 3. 2002, č. j. 13 C 198/98-204, a potvrzující rozsudek městského soudu z 23. 2. 2004, č. j. 13 Co 444/2002-329, právní moci dnem 11. 2. 2006, a nynější exekuční titul, (v pořadí druhý) rozsudek obvodního soudu z 31. 5. 2007, č. j. 13 C 198/98-414, ve znění měnícího rozsudku městského soudu z 31. 10. 2007, sp. zn. 69 Co 382/2007, dnem 12. 12. 2007. Z uvedeného pak plyne, že setkaly-li se vzájemné pohledávky 4. 2. 2008 (a proti tomuto závěru nic nenamítá ani samotný dovolatel), stalo se tak jak ve tříleté objektivní promlčecí době počítané od 11. 2. 2006, tak ve dvouleté promlčecí době subjektivní, jež počala běžet dne 12. 12. 2007.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu v části napadené dovoláním oprávněného, není jeho dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu