ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.3688.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 3688/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Hartl Haus Czech s. r. o., se sídlem v Praze 1, Haštálská č. 1072, identifikační číslo osoby 632 75 988, zastoupené JUDr. Ivanem Radou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská č. 1108/3, proti povinnému J. N. , zastoupenému Mgr. Michalem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Karolínská č. 661/4, pro 362 073,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 EXE 2132/2014, o dovolání vydražitele Mgr. T. S. , zastoupeného Mgr. Janem Lehovcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlážděná č. 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 14 Co 137/2016-412, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2016, č. j. 14 Co 137/2016-412, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 29. 2. 2016, č. j. 38 EXE 2132/2014-337, Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl návrh povinného na částečné zastavení exekuce prováděné prodejem nemovitých věcí podle exekučního příkazu vydaného soudním exekutorem Mgr. Ondřejem Svobodou, Exekutorský úřad Praha 9, se sídlem v Praze 9, Beranových č. 130, a to pozemku parc. č. st. 453, jehož součástí je stavba (nezkolaudovaná stavba chaty bez čísla popisného), a pozemků parc. č. 1109/3, 1393/1, 1394 a 1401/2, zapsaných na listu vlastnictví č. 1155, pro obec R., katastrální území B., v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Benešov (dále jen „nemovité věci“). S poukazem na ustanovení §337h odst. 3 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 – dále jen „o. s. ř.“, soud prvního stupně dovodil, že návrh důvodný není, neboť v dané fázi řízení, kdy již bylo vydáno usnesení o příklepu, výkon rozhodnutí zastavit nelze, a to bez ohledu na okolnost, že toto usnesení dosud nenabylo právní moci. Tímto zákazem postižení účastníci rozvrhu však mohou důvody k zastavení exekuce dle §268 o. s. ř. uplatnit v rámci popření pohledávky oprávněného. Po udělení příklepu, resp. rozhodnutí o předražku, je dle soudu I. stupně nutné učinit veškeré úkony k dokončení exekuce.
Městský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci prováděnou prodejem nemovitých věcí podle exekučního příkazu soudního exekutora Mgr. Ondřeje Svobody ze dne 29. 7. 2014, č. j. 184 EX 111/14-14, zastavil. Dále rozhodl o povinnosti oprávněného zaplatit povinnému náklady této fáze řízení před soudem prvního stupně ve výši 15 570 Kč a před soudem odvolacím v téže výši. Právní otázku, zda lze podle §337h odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 1. 1. 2013 (dále jen v „rozhodném znění“) exekuci zastavit v době po vydání usnesení o příklepu, ale před jeho právní mocí, vyřešil tak, že s poukazem na Nález Pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/16, důvodovou zprávu k zákonu č. 396/2012, jímž bylo do občanského soudního řádu vtěleno ustanovení §337h odst. 3 o. s. ř., a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, provedl výklad ustanovení §337h odst. 3 o. s. ř., v tom smyslu, že ze „systematických souvislostí ustanovení §337 odst. 3 o. s. ř. mezi ostatními instituty exekučního práva lze dovodit, že zamýšleného účelu ustanovení, tedy dokončení exekučního procesu ve fázi rozvrhu, lze dosáhnout až po právní moci usnesení o příklepu a nikoliv, jak to uvádí doslovné znění zákona, již „jeho vydáním“. Ve smyslu §337h odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění lze exekuci zastavit až po právní moci usnesení o příklepu. Rozebírané ustavení je podle odvolacího soudu „opětovně příkladem často nesystémové novelizace institutů exekučního řízení, které jsou soudy nuceny překonávat judikaturními výklady“. Odvolací soud se vypořádal s námitkou podjatosti uplatněnou oprávněným před jednáním, při němž byla věc rozhodnuta, a to tak, že ve věci rozhodoval zákonný soudce, když věc podle Rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2015 byla správně přidělena senátu 14 Co. Důvod pro pochybnosti o nepodjatosti soudkyň JUDr. Jany Šrédlové a JUDr. Ivy Suneghové pro poměr k věci neshledal.
Vydražitel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním . Dovolací důvod spatřoval v nesprávném právním posouzení věci, když v napadeném rozhodnutí jsou řešeny procesní otázky, které dovolacím soudem dosud řešeny nebyly a odvolacím soudem nebyly vyřešeny správně. Přípustnost dovolání odvíjel od otázek: 1) zda ve fázi výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem nemovitých věcí v období po vydání usnesení o příklepu do doby než usnesení o příklepu nabude právní moci, je vydražitel účastníkem řízení o návrhu na zastavení exekuce prodejem nemovitostí; 2) zda podle ustanovení §337 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 může soud zastavit exekuci prodejem nemovitých věcí po vydání usnesení o příklepu před tím, než toto usnesení nabude právní moci; 3) zda může soud rozhodnout o zastavení exekuce prodejem nemovitých věcí za situace, kdy byly podány mimořádné opravné prostředky proti usnesení o příklepu resp. ústavní stížnost, a na základě těchto opravných prostředků může usnesení o příklepu nabýt právní moci k okamžiku, který předcházel podání návrhu na zastavení exekuce. Namítal i existenci zmatečnostní vady, jíž bylo postiženo odvolací řízení, protože ve věci rozhodoval vyloučený soudce a vydražiteli byla v důsledku nesprávného úředního postupu odvolacího soudu odňata možnost jednat v rámci odvolacího řízení před soudem. K prvé otázce dovolatel namítal, že s ohledem na vydané usnesení o příklepu je účastníkem řízení o zastavení exekuce prodejem nemovitých věcí. Právo účastníka řízení vydražitel uplatnil podáním ze dne 4. 4. 2016, kterým vznesl námitku podjatosti vůči dvěma soudcům odvolacího soudu. Odvolací soud vydražitele jako účastníka řízení ignoroval a na podanou námitku nereagoval. Napadené usnesení tedy zjevně spočívá na právním závěru o tom, že vydražitel účastníkem řízení o návrhu na zastavení exekuce není. Vydražitel je ale účastníkem té fázi výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, která se jej týká. Jde o fázi, kdy se rozhoduje o tom, zda vydražiteli bude udělen příklep. Právě v této fázi exekuce prodejem nemovitých věcí je, když dosud nebylo rozhodnuto o odvolání povinného proti usnesení o příklepu ani o opravných prostředcích vydražitele proti usnesení ze dne 30. 3. 2015. Pokud za této procesní situace podává povinný návrh na částečné zastavení exekuce, pak rozhodnutí o tomto návrhu má přímý dopad na procesní postavení vydražitele. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3935/2010, je totiž nařízená a trvající exekuce zvláštní podmínkou řízení o příklepu. Kdyby byla exekuce prodejem nemovitých věcí zastavena, nebyla by dána podmínka pro projednání odvolání do usnesení o příklepu. Usnesení o příklepu nenabude právní moci a vydražitel, aniž by měl možnost hájit své právní postavení, se nikdy nestane vlastníkem dražených nemovitých věcí. Dále argumentoval tím, že aby bylo rozhodnutí o částečném zastavení exekuce závazné i pro vydražitele, musí být vydražitel účastníkem tohoto řízení. Nadto je přesvědčen o tom, že důvod pro částečné zastavení exekuce k návrhu povinného dán není. K druhé otázce namítal, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §337h odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 a jde o nepřípustnou soudcovskou novotvorbu. Výklad zastávaný odvolacím soudem je v rozporu s principem právní jistoty, legitimního očekávání a se samotným textem zákona. Obsahuje-li ustanovení §337h odst. 3 o. s. ř. slovo „vydání“ usnesení o příklepu, pak se tím rozumí okamžik jeho vzniku. Výklad odvolacího soudu přehlíží, že i vydražitel musí mít určitou míru právní jistoty, že na základě řádně vedené dražby nabude za zákonem stanovených podmínek vlastnické právo k vydražené nemovitosti. Vydražitel je podle §336l odst. 2 o. s. ř. zejména oprávněn chopit se držby vydražené nemovitosti a začít s ní hospodařit. Tento účinek usnesení o příklepu považuje vydražitel pro posouzení dovolání za zásadní. Pokud by totiž bylo po vydání usnesení o příklepu v řádně provedené dražbě nadále nejisté, zda se vydražitel skutečně stane vlastníkem, nemůže se vydražitel reálně držby chopit. Podle §336 odst. 2 o. s. ř. také vlastnické právo na základě usnesení o příklepu přechází na vydražitele již ke dni vydání usnesení o příklepu. I v tomto zmíněném ustanovení zákonodárce použil zcela stejný obrat „vydání usnesení o příklepu“, který je obsažen i v rozhodném ustanovení §337h odst. 3 o. s. ř., proto tento termín by měl být vykládán v obou ustanoveních stejně, a to tak, že jde o okamžik vzniku usnesení o příklepu, nikoli až o okamžik, kdy nabude právní moc. Ke třetí otázce namítal, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, že za situace, kdy byly podány mimořádné opravné prostředky proti usnesení o příklepu, resp. ústavní stížnost, a na základě těchto opravných prostředků může usnesení o příklepu nabýt právní moci k okamžiku, který by předcházel podání návrhu na zastavení exekuce, nesmí soud rozhodnout o zastavení exekuce. Odvolací soud měl vyčkat výsledku těchto řízení (řízení o žalobě pro zmatečnost a o ústavní stížnosti proti „usnesení ze dne 30. 3. 2015“, v situaci, kdy provedení exekuce bylo odloženo a časovou prodlevou nemůže povinnému vzniknout žádná újma) a teprve potom v návaznosti na jejich výsledek rozhodnout o návrhu na částečné zastavení exekuce, a to proto, aby se exekuce nedostala do slepé uličky s neexistujícím procesním řešením. Existenci zmatečnostních vad před odvolacím soudem dovolatel shledal v tom, že rozhodoval vyloučený soudce, tj. soudkyně JUDr. Jana Šrédlová a JUDr. Iva Sungehová (§229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.) a vydražiteli byla v důsledku nesprávného úředního postupu odvolacího soudu odňata možnost jednat v rámci odvolacího řízení před soudem, tj. nejednal s ním jako s účastníkem odvolacího řízení, neposoudil jím vznesenou námitku podjatosti, nepředvolal vydražitele k jednání (§229 odst. 3 o. s. ř.). Vydražitel zdůraznil, že námitku podjatosti proti jmenovaným soudcům vznesl v podání ze dne 4. 4. 2016. K námitce se následně připojil i oprávněný. Odvolací soud tyto námitky nepostoupil nadřízenému soudu a rozhodl ve věci. Důvod podjatosti obou soudců spatřoval v tom, že vydražitel podal žádost o prošetření postupu odvolacího senátu 14 Co v souvislosti s jeho předchozím rozhodnutím ve věci daného exekučního řízení, kde upozornil na nestandardní průběh řízení (ve věci byla opakovaně vydána soudní rozhodnutí, která jsou zjevně nesprávná a vždy byla vydána v neprospěch povinného; senát 14 Co rozhodoval v krátkých termínech pro Městský soud v Praze netypických; senát bez zákonného důvodu odkládá projednání věci se zásadním významem pro vydražitele; existuje podezření, že došlo k nakládání s nápadem v rozporu s rozvrhem práce; součástí spisu není vše, co by zde podle vydražitele mělo být); ve věci týchž účastníků vedené odvolacím soudem pod sp. zn. 14 Co 210/2015 bylo manipulováno s věcí mimo rozvrh práce; odvolací soud v usnesení ze dne 16. 6. 2015, č. j. 14 Co 210/2015-212, predikoval, že by mělo dojít k zastavení exekuce, čímž zasáhl do nezávislého rozhodnutí soudu 1. stupně a porušil tak zákaz předjímat rozhodnutí ve věci samé. Z toho plynou důvodné pochybnosti o nepodjatosti jmenovaných soudců pro jejich poměr k věci, popř. k účastníkům řízení. K nakládání s věcí v rozporu s rozvrhem práce dovolatel namítal, že Městský soud v Praze rozhodoval o odvolání povinného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 3. 2015, č. j. 38 EXE 2132/2014-57. Věc byla u Městského soudu v Praze zapsána pod sp. zn. 16 C 208/2015. Ve spise je nicméně obsažen referát ze dne 25. 5. 2015, kterým je věc vyškrtnuta ze senátu 16 Co s tím, že má být zapsána do senátu 14 Co, který již ve věci rozhodoval. Podle vydražitele byl tento krok vysoce nestandardní a byl učiněn v rozporu s rozvrhem práce Městského soudu v Praze (srov. část IV. – Rejstřík C, oddíl VII.). Vydražitel nepopírá, že přiřazení věci senátu 16 Co mohlo být chybné, avšak chybný zápis by měl být řešen podle pravidel obsažených v rozvrhu práce. Podle části IV. – Rejstřík C, oddíl VII., Rozvrhu práce Městského soudu v Praze platí, že mylný zápis je nutné řešit námitkou uplatněnou u příslušného místopředsedy do jednoho měsíce od nápadu věci. Ze spisu nevyplývá, že by se tak stalo. Procedura stanovená rozvrhem práce byla ignorována. Vydražitel nově upozornil, že dle rozvrhu práce Městského soudu v Praze (viz. str. 82) měla být předsedkyní senátu, pokud jde o liché věci, JUDr. Milada Veselá. Napadené usnesení bylo vydáno v řízení vedeném pod sp. zn. 14 Co 137/2016. Šlo tedy o lichou věc. JUDr. Milada Veselá předsedkyní senátu není, v rozporu s rozvrhem práce předsedá JUDr. Jana Šrédlová. K námitce porušení zásady zákazu předjímat rozhodnutí ve věci uvedl, že Městský soud v usnesení ze dne 16. 6. 2015, č. j. 14 Co 210/2015-212, v odůvodnění konstatoval, že „v exekuci vymáhaná pohledávka byla vymožena, pročež se jeví pravděpodobným zastavení exekuce. Současně dojde ke zrušení usnesení o příklepu ze dne 19. 12. 2014, č. j. 184 EX 111/14-129“. Dále bylo senátu soudním exekutorem postoupeno odvolání povinného do usnesení o příklepu. To bylo dne 28. 8. 2015 vráceno soudnímu exekutorovi bez věcného vyřízení s přípisem, že v této věci rozhodne až poté, kdy bude soudem prvního stupně pravomocně rozhodnuto o návrhu povinného na zastavení exekuce. Tím zasáhl do nezávislého rozhodování soudu prvního stupně a porušil zásadu nepředjímat rozhodnutí ve věci samé. I to vzbuzuje pochybnosti o nestrannosti a nezávislosti soudců pro jejich poměr k věci, což stačí pro závěr o důvodných pochybnostech o nestrannosti soudce. Dovolatel navrhl, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno.
K dovolání vydražitele se vyjádřil oprávněný a přiklonil se k jeho návrhu, když s právním názorem odvolacího soudu vysloveným v napadeném rozhodnutí taktéž nesouhlasil, s tím, že poukázal na jím již učiněná písemná podání. Za nesprávné měl i výroky o povinnosti oprávněného zaplatit povinnému náklady této fáze řízení před soudy obou stupňů. Procesní zavinění na výsledku rozhodnutí před soudy obou stupňů leží na povinném, který až v průběhu exekučního řízení uhradil exekvovanou pohledávku složením finančních prostředků na účet pověřeného soudního exekutora, a byl to povinný, který podáním ze dne 10. 2. 2015 inicioval řízení o zastavení exekuce.
K dovolání vydražitele se vyjádřil i povinný a navrhl odmítnutí dovolání, případně jeho zamítnutí. Namítal, že vydražitel není účastníkem řízení o částečné zastavení exekuce, a proto by mělo být jeho dovolání odmítnuto. Neexistencí účastenství vydražitele v řízení o zastavení exekuce se již zabýval ve svém usnesení Nejvyšší soud ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4790/2007. Dovozuje-li vydražitel opak, pak jeho názor je v rozporu se zákonem i judikaturou Nejvyššího soudu. Ke skutkovým okolnostem kauzy uvedl, že soudní exekutor rozhodl exekučním příkazem o prodeji všech nemovitostí povinného v hodnotě 15 mil. Kč pro uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 362 073,66 Kč s příslušenstvím, přitom povinný i podle odvolacího soudu disponuje jiným majetkem vhodným pro vymožení pohledávky, a to za zcela neadekvátní cenu stanovou nesprávným znaleckým posudkem. Následně vydal rozhodnutí bez jakékoli sebemenší prodlevy, nečekal na svěšení oznámení z úřední desky a písemnosti na úřední desku vyvěšoval i o víkendech, čímž porušil ústavní právo povinného vlastnit majetek i právo na spravedlivý proces. Povinný okamžitě, poté co se dozvěděl o exekuci, tj. dne 10. 2. 2015, zajistil úhradu vymáhané pohledávky včetně příslušenství, nákladů exekuce a nákladů oprávněného. Povinnému jde o smírné řešení celé záležitosti. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 14 Co 108/2015, jímž mimo jiné rozhodl, že se odvolání povinného proti usnesení soudního exekutora o udělení příklepu ze dne 19. 12. 2014, č. j. 184 EX 111/14-129 neodmítá, tak potvrdil, že povinný podal v zákonné lhůtě odvolání proti usnesení soudního exekutora o udělení příklepu, usnesení o příklepu není pravomocné a soudní exekutor tedy vyznačil doložku právní moci na usnesení o příklepu nesprávně. Vydražitel tak byl neoprávněně zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitých věcí. V současné době, po uhrazení vymáhané pohledávky, nemá oprávněný žádný relevantní důvod nesouhlasit se zastavením exekuce. K druhé otázce uvedl, že při výkladu ustanovení §337h odst. 3 o. s. ř. je nutné zkoumat účel daného ustanovení. S odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí i ze systematického zařazení rozebíraného ustanovení je zřejmé, že účelem daného ustanovení není znemožnit zastavení exekuce po vydání usnesení o příklepu, ale až po nabytí právní moci tohoto usnesení. K otázce třetí dovodil, že exekuci prodejem nemovitých věcí lze zastavit kdykoliv až do právní moci usnesení o příklepu. Není žádný důvod, proč by z důvodu podaných mimořádných opravných prostředků proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o včasnosti odvolání do usnesení o příklepu, nemohl soud rozhodnout o zastavení exekuce. Tvrzené zmatečnostní vady povinný neshledal. Vydražitel zjevně účelově podal do řízení o zastavení exekuce jakožto jeho údajný účastník námitky podjatosti, jelikož se snažil naznačit, že dříve údajně nebylo vždy rozhodováno ve prospěch vydražitele. Povinný nemá žádný osobní ani jiný vztah k žádnému soudci Městského soudu v Praze. Vznesené námitky podjatosti vydražitelem byly zjevně nedůvodné a účelové. Jako první důvod námitky podjatosti vydražitel uvádí, že podal žádost o prošetření postupu odvolacího soudu a jeho žádost byla shledána nedůvodnou. Podání nedůvodné žádosti nemůže být důvodem pro následné uplatnění námitky podjatosti. Není pravdivé ani tvrzení vydražitele, že Městský soud v Praze vydával rozhodnutí ve prospěch povinného. Jediným rozhodnutím ve prospěch povinného je již uváděné rozhodnutí o včasnosti podaného dovolání. Městský soud v Praze naopak potvrdil zamítnutí návrhu povinného na vyslovení neúčinnosti doručení písemností v exekučním řízení, tj. v neprospěch povinného. Správně byla věc přidělena k rozhodnutí senátu 14 Co, když již dříve tento senát ve věci rozhodoval pod sp. zn. 14 Co 201/2015, což odpovídá obsahu Rozvrhu práce Městského soudu v Praze, na který soud odkázal ve vyjádření adresovaném vydražiteli ze dne 8. 10. 2015. V rozhodnutí o odkladu provedení exekuce Městský soud v Praze nepředjímal žádné pozdější rozhodnutí. V návaznosti na námitky podjatosti vznesené vydražitelem uplatnil podobné námitky i oprávněný v řízení o zastavení exekuce a odvolací soud se v předmětné usnesení ze dne 6. 5. 2016, č. j. 14 Co 137/2016-412, se všemi řádně vypořádal.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), bez ústního jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř., viz níže), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, a je přípustné (§237 o. s. ř.), neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení právní otázky prvé [zda ve fázi výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem nemovitých věcí v období po vydání usnesení o příklepu do doby, než usnesení o příklepu nabude právní moci, je vydražitel účastníkem řízení o návrhu na zastavení exekuce prodejem nemovitých věcí], a na vyřešení právní otázky druhé a třetí [zda podle ustanovení §337h odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 může soud zastavit exekuci prodejem nemovitostí po vydání usnesení o příklepu před tím, než toto usnesení nabude právní moci; zda může soud rozhodnout o zastavení exekuce prodejem nemovitostí za situace, kdy byly podány mimořádné opravné prostředky proti usnesení o příklepu resp. ústavní stížnost a na základě těchto opravných prostředků může usnesení o příklepu nabýt právní moci k okamžiku, který předchází podání návrhu na zastavení exekuce], které dosud dovolacím soudem řešeny nebyly, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, jak vykládat ustanovení §337h ods.t 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013. Dovolání je důvodné.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, řízení trpí (viz níže).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudí věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. O takový případ však v souzené věci jde.
Podle §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle §337h odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 po vydání usnesení o příklepu nebo usnesení o předražku nelze zastavit výkon rozhodnutí. Účastníci rozvrhu však mohou pro důvody uvedené v §268 popřít pohledávku oprávněného nebo dalšího oprávněného.
Podle §336k odst. 1, věta prvá o. s. ř. v témže znění usnesení o příklepu soud doručí oprávněnému, tomu, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, povinnému a vydražiteli.
Podle §336k odst. 2 o. s. ř. v témže znění proti usnesení o udělení příklepu mohou podat odvolání jen osoby uvedené v odstavci 1 větě první.
Podle §336l odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. v témže znění vydražitel je oprávněn převzít vydraženou nemovitou věc s příslušenstvím dnem následujícím po doplacení nejvyššího podání, nejdříve však po uplynutí lhůty podle §336ja odst. 1 .
Podle §103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podle §104 odst. 1, věty první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Na prvou otázku, zda ve fázi výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem nemovitých věcí v období po vydání usnesení o příklepu do doby, než usnesení o příklepu nabude právní moci, je vydražitel, který zaplatil nejvyšší podání, účastníkem řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce prodejem nemovitostí, lze odpovědět kladně.
Řízení o výkon rozhodnutí (řízení exekuční) netvoří jednolitý celek a v určitých jeho fázích zákon přiznává procesní práva a povinnosti nejen oprávněnému (dalšímu oprávněnému) a povinnému, popřípadě manželu povinného, ale i dalším osobám, například plátci mzdy, peněžnímu ústavu nebo jinému dlužníku povinného, dražitelům, spoluvlastníkům prodávané movité věci, nemovitosti nebo podniku, věřitelům povinného, oprávněným z vespolného zástavního práva a dalším. Tyto osoby se proto rovněž stávají účastníky řízení o výkon rozhodnutí, nikoliv však v plném rozsahu, ale pouze těch jeho úseků, v nichž jim právní úprava přiznává procesní práva, popřípadě jim ukládá procesní povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1877/2011).
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že zákonná úprava rozděluje průběh výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem nemovitostí do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek. Těmito fázemi jsou 1) nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), 2) určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o dražební vyhlášce, 4) vlastní dražba a 5) jednání o rozvrhu. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny pravomocným usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo rozhodnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2769/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 901/2008).
Nad rámec vymezení účastenství v řízení o výkon rozhodnutí dle ustanovení §255 odst. 1 a 2 o. s. ř. nelze než též vycházet z obecných zásad, na kterých spočívá účastenství v řízení, totiž že účastníkem řízení je ten, o jehož právech a povinnostech má být v řízení jednáno, s tím, že „řízením“ se rozumí pouze úsek, do něhož je určitá osoba objektivně – a procesně relevantně – způsobilá zasáhnout. Splnění podmínky, aby se o právech a povinnostech určitého subjektu jednalo, je pak vyjádřeno tím, že mu právní úprava procesní práva výslovně přiznává, popřípadě mu ukládá procesní povinnosti.
Ve stádiu dražby, zakončené vydáním usnesení o příklepu, je účastníkem řízení kromě oprávněného, dalšího oprávněného, povinného i vydražitel (§336k odst. 1 o. s. ř.).
Tím, že usnesení o příklepu nenabylo právní moci a vydražitel nejvyšší podání již uhradil před podáním návrhu povinného na zastavení exekuce prodejem nemovitých věcí, je vydražitel účastníkem řízení o částečné zastavení exekuce vedené prodejem nemovitých věcí, když toto řízení se vklínilo do fáze řízení o vlastní dražbě, z jehož průběhu již vydražitel pro sebe dovozuje věcně právní účinky, tj. nárok na držbu vydražené věci ve smyslu ustanovení §336l odst. 1 o. s. ř. Nejednal-li odvolací soud v řízení o návrhu povinného na částečné zastavení exekuce s vydražitelem jako s účastníkem řízení, pak otázku účastenství vydražitele v této fázi řízení vyřešil nesprávně.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4790/2007, zmíněné povinným ve vyjádření, sice řešilo účastenství vydražitele v řízení o zastavení exekuce, ale na pozadí výkladu ustanovení §336k odst. 3 o. s. ř., a proto závěry v něm vyslovené na nyní řešenou právní otázku nedopadají.
K druhé právní otázce lze předestřít, že důvody pro závěr o tom, že ust. §337h odst. 3 věty první o. s. ř. je příkladem nesystémové novelizace institutů exekučního řízení, kterou je třeba překonat výkladem, podle kterého je nemožnost zastavení výkonu rozhodnutí spojena až s právní mocí usnesení o příklepu, nejsou dány.
Znění §337h odst. 3 věty první o. s. ř. vyjadřuje zvláštní postavení usnesení o příklepu ve vykonávacím (exekučním) řízení, které je představováno nejen jeho závažností, ale i zájmem na stabilitě poměrů, jež jsou jím založeny. Toto je ještě výrazněji vyjádřeno (a to nikoliv nově, nýbrž dlouhodobě) v ustanovení §336k o. s. ř., které umožňuje podat účinně odvolání proti usnesení o příklepu pouze ze zde vymezených důvodů a současně nedává odvolacímu soudu možnost toto usnesení zrušit. Ustanovení §337h odst. 3 věty první o. s. ř. tak netvoří překážku posouzení existence případných okolností, pro které by výkon rozhodnutí měl být zastaven, ale brání pouze tomu, aby se tak dělo v dílčím řízení o zastavení výkonu rozhodnutí a ponechává prostor na jejich posouzení výlučně řízení o odvolání proti usnesení o příklepu.
Návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) je institutem, který jistě slouží povinným k ochraně jejich práv. Současně bývá ale povinnými často zneužíván ve snaze o alespoň oddálení provedení výkonu rozhodnutí. To platí mnohdy i pro návrhy podávané bezprostředně před dnem nařízeného dražebního jednání. I proto je soudní praxe jednotná v závěru, že samotné podání návrhu na zastavení exekuce není vždy důvodem k odročení dražebního jednání; k jeho odročení je však třeba přistoupit vždy, jestliže je pravděpodobné, že návrhu soud vyhoví (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 108/2010). Jestliže tedy před dražebním jednáním je podán návrh na zastavení exekuce, který soud vyhodnotí jako zjevně nedůvodný a přistoupí k dražbě, pak obrana povinného spočívá v podání odvolání proti usnesení o příklepu s námitkou, že za situace, kdy soud dražil přes důvodně podaný návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, byl příklep udělen proto, že při dražebním jednání došlo k porušení zákona. Odvolací soud by pak za této situace neměl požadovat, aby bylo nejprve rozhodnuto o dříve podaném návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, nýbrž v rámci přezkumu usnesení o příklepu posoudit dříve podaný návrh na zastavení a v případě závěru o jeho důvodnosti změnit napadené usnesení tak, že se příklep neuděluje a to z toho důvodu, že při dražbě byl porušen zákon (neboť bylo draženo za situace, kdy výkon rozhodnutí měl být zastaven). Obdobně může být postupováno i v případě, kdy sice návrh na zastavení výkonu rozhodnutí byl podán i po vydání rozhodnutí o příklepu, důvody pro zastavení však zde byly již v době dražebního jednání (a soud o nich věděl či alespoň vědět měl). Po právní moci usnesení o tom, že se příklep neuděluje, může být již rozhodnuto o zastavení výkonu rozhodnutí, aniž by se tak již dělo v rozporu s ustanovením §337h odst. 3 věty první o. s. ř. (což stejně tak platí i pro exekuční řízení).
Naproti tomu v případě, že v době dražebního jednání důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí naplněny nebyly (typicky v případě zaplacení povinným v době po vydání usnesení o příklepu), pro změnu usnesení o příklepu tak, že se příklep neuděluje (vymezené v §336k o. s. ř.) nejsou dány a tudíž není ani důvodu. Rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí by tak za této situace představovalo obcházení důsledků ust. §336k o. s. ř.
Výjimečné důvody pro odvolacím soudem zaujatý výklad ust. §337h odst. 3 věty první o. s. ř., tak jak je s ní uvažováno v napadeném usnesení, naplněny nejsou.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 20 Cdo 3935/2010, a jím řešená otázka, zda lze rozhodnout o návrhu na zastavení exekuce po vydání usnesení o příklepu, ale před tím, než nabude právní moci, se v tomto řízení neuplatní, když posuzovaná rozhodná právní otázky byla poplatná znění občanského soudního řádu ke dni 31. 12. 2012, které obdobu §337h odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 neobsahovalo.
S tím úzce souvisí i řešení třetí právní otázky, protože nepřipouští-li zákon vůbec důvodné uplatnění návrhu na úplné či částečné zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) po vydání nepravomocného usnesení o příklepu, je jedině možným výsledkem řešení této otázky, že nelze věcně rozhodnout o takovém návrhu pro neexistenci procesní podmínky, tj. absenci fáze řízení (procesního prostoru), v kterém by bylo umožněno jeho věcné projednání. Jelikož soud v každém okamžiku řízení zkoumá naplnění procesních podmínek řízení (§103, §104 a §254 odst. 1 o. s. ř.), pak nelze-li jejich nedostatek odstranit, soud řízení o projednání takového návrhu zastaví. Důvod, pro který by tak nebylo lze rozhodnut o návrhu na úplné či částečné zastavení exekuce, proto nelze shledat v tom, že jeho věcnému projednání brání nepravomocné řízení o ústavní stížnost (též o žalobě pro zmatečnost) proti usnesení dovolacího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3187/2015, o odmítnutí dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu o neodmítnutí odvolání do usnesení příklepu ze dne 30. 5. 2015, sp. zn. 14 Co 108/2015 (nyní již pravomocně skončeno jejím odmítnutím srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1281/2016).
Byl-li již shora učiněn právní závěr, že vydražitel byl postupem odvolacího soudu zkrácen na právech účastníka řízení o částečné zastavení exekuce vedené prodejem nemovitých věcí, když mu toto postavení v odvolacím řízení upřel (nedoručil mu příslušný návrh, nevzal v potaz jím vznesenou námitku podjatosti soudců a neobeslal vydražitele k jednání odvolacího soudu stanovené na den 6. 5. 2016), založil tím evidentně zmatečností vadu odvolacího řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Zmatečnostní vada ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. tvrzená odvolatelem shledána nebyla. Pokud ji odvolatel dovozoval z toho, že v odvolacím řízení rozhodovali vyloučené soudkyně JUDr. Jana Šrédlová a JUDr. Iva Sungehová, přičemž okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na podjatost soudkyň, spatřoval v tom, že si podal žádost k odvolacímu soudu o prošetření postupu odvolacího senátu 14 Co v souvislosti s jeho předchozím rozhodnutím ve věci daného exekučního řízení, kde upozornil na nestandardní průběh řízení (spočívající v tom, že ve věci byla opakovaně vydána soudní rozhodnutí, která jsou zjevně nesprávná a vždy byly vydány v neprospěch povinného; senát 14 Co rozhodoval v krátkých termínech pro Městský soud v Praze netypických; senát bez zákonného důvodu odkládá projednání věci se zásadním významem pro vydražitele; existuje podezření, že došlo k nakládání s nápadem v rozporu s rozvrhem práce; součástí spisu není vše, co by zde podle vydražitele mělo být) a dále v tom, že odvolací soud v usnesení ze dne 16. 6. 2015, č. j. 14 Co 210/2015-212, jímž vyhověl návrhu povinného na odklad provedení výkonu rozhodnutí z důvodu podřazeného pod ustanovení §54 odst 6 e. ř., predikoval, že by mělo dojít k zastavení exekuce a tím zasáhl do nezávislosti soudu nižšího stupně, pak tyto okolnosti ji samy o sobě založit nemohou.
Podle ustanovení §14 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (odstavec 1). U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání (odstavec 2). Z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali (odstavec 3). Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (odstavec 4).
Ustanovení §16 odst. 1 o. s. ř. pak určuje, že o tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě. O vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.
Rozhodnutí o vyloučení soudce podle ustanovení §14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze zákonných důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský.
O žádný ze shora uvedených případů však v projednávané věci nejde.
V posuzovaném případě nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti soudkyň Městského soudu v Praze JUDr. Jany Šrédlové a JUDr. Ivy Sungehové, při projednávání a rozhodnutí o odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 2. 2016, č. j. 38 EXE 2132/2014-337. Uvedené soudkyně totiž nemají k věci, k účastníkům ani k jejich zástupcům - jak vyplývá z obsahu spisu a napadeného rozhodnutí - žádný z hlediska ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. významný vztah, který by mohl představovat důvod k jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci, a takovýto vztah nelze dovodit ani z údajů v dovolání. Důvodnost podjatosti soudkyň v této věci přitom nelze úspěšně dovozovat z jejich rozhodování ve věci vedené u Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2015, č. j. 14 Co 210/2015-212, neboť důvodem vyloučení soudce nemohou být úvahy o správnosti dosud vydaných rozhodnutí v této věci či v jiných soudem projednávaných věcech, když ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. výslovně vylučuje, aby důvodem pochybností o soudcově nepodjatosti mohly být okolnosti, které spočívají buď v postupu v řízení o projednávané věci, nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, uveřejněný pod č. 33 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Zkoumání naplnění podmínek pro odklad provedení exekuce z důvodu očekávání, že exekuce bude zastavena, tak jak předjímá ustanovení §54 odst. 2 e. ř. a následné přijetí právního závěru o naplnění této podmínky pro odklad, nelze mít za porušení zásady nezávislého rozhodování soudu nižšího stupně (zásada zákazu předjímat rozhodnutí ve věci), a tedy i za projev vztahu soudce k věci. K porušení této zásady nedošlo ani přípisem Městského soud v Praze ze dne 28. 8. 2015 (viz. č. l. 232 spisu), jímž odvolací soud vrací soudnímu exekutorovi spis, s tím, aby byl opět předložen až bude pravomocně rozhodnuto soudem o návrhu povinného ze dne 11. 12. 2015 na zastavení exekuce, když svůj požadavek opřel o dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu.
Posledně tvrzená zmatečnostní vada opírající se o ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., taktéž dovolacím soudem shledána nebyla. Tvrzení odvolatele, že napadené rozhodnutí vydal nesprávně obsazený senát, a tudíž bylo vydáno nezákonným soudcem, se z obsahu spisu a Rozvrhu práce Městského soudu v Praze pro rok 2015 nevyplývá. Poprvé bylo ve věci účastníků tohoto exekučního řízení vedeného u soudního exekutora Mgr. Ondřeje Svobody, Exekutorský úřad Praha 9, pod sp. zn. 184 EX 111/14, postoupeno odvolání povinného do usnesení soudního exekutora ze dne 17. 2. 2015, č. j. 184 EX 111/14-214, odvolacímu soudu dne 11. 3. 2015 a věc byla přidělena k vyřízení senátu 14 Co, s přiřazenou sp. zn. 14 Co 108 /2015 a senátem, jehož předsedkyní se stala JUDr. Jana Šrédlová (předsedající v sudých věcech, viz Tabulková část Rozvrhu práce str. 80) a soudci JUDr. Iva Suneghová a JUDr. Eliška Galiazzo. Tím došlo i k založení rozhodné okolnosti pro aplikaci pravidla obsaženého v Rozvrhu práce v čl. II, Rejstřík C, bod F, podle kterého věci, v nichž bylo již dříve rozhodnuto Městským soudem v Praze, se přidělují soudnímu oddělení, které ve věci rozhodovalo poslední. Pokud byl následně dne 21. 5. 2015 odvolacímu soudu předložen spis (viz předkládací zpráva na č. l. 198 spisu) k rozhodnutí o odvolání povinného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 3. 2015, č. j. 38 EXE 2132/2014-57, jemuž byla přiřazena spisová značka 16 Co 208/2015, a následně senát 16 Co přípisem upozornil soudní oddělení na mylný zápis (viz č. l. 198 v. spisu) a nutnost předat věc k vyřízení senátu 14 Co, s přidělením sp. zn. 14 Co 210 /2015, pak i když se tak stalo postupem, který Rozvrh práce neupravuje (viz čl. IV, Rejstřík C, oddíl XV), nedošlo ve svém důsledku k porušení pravidla pro přidělení věci oddělení a senátu 14 Co (jiný závěr by nebylo lze očekávat ani od rozhodnutí místopředsedy odvolacího soudu), při zachování předsednictví JUDr. Jany Šrédlové, a soudů JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Elišky Galiazzo, založené dřívější rozhodovací činností ve věci. Pokud při dalším postoupení věci odvolacímu soudu s odvoláním povinného do usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 2. 2016, č. j. 38 EXE 2132/2014-337, byla věc přidělena senátu 14 Co pod sp. zn. 14 Co 137 /2016, byl respektován Rozvrh práce Městského soudu v Praze pro rok 2015, s tím, že zachování předsednictví JUDr. Jany Šrédlové, bez ohledu na liché číslo spisové značky, není v rozporu s posuzovaným rozvrhem, když v její osobě došlo ke spojení funkce předsedy senátu a pověřeného člena senátu - referenta věci (viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 6. 5. 2016
- č. l. 409 spisu).
Zmatečností vady ve smyslu ustanovení §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. výslovně odvolatelem tvrzeny nebyly a dovolacím soudem nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž i nesprávné; Nejvyšší soud proto napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta prvá o. s. ř.).
V následném řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243b věta před středníkem ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). Z něj plyne potřeba odstranit shora vytčenou zmatečnostní vadu postihující odvolací řízení a zabývat se tím, zda zákon vůbec připouští ve fázi po vydání nepravomocného usnesení o příklepu věcně projednat návrh povinného na částečné či úplné zastavení exekuce a zda jsou vůbec dány procesní podmínky k rozhodnutí o uplatněném návrhu povinného.
O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§87 a násl. e. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 5. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu